ECLI:CZ:US:2005:2.US.225.05
sp. zn. II. ÚS 225/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem Sokolská 60, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 35/2005, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 4 To 478/2004, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 31 T 166/2002, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, a 3) Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, 3) Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, a 4) Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR, pobočka České Budějovice, Čéčova 26, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 31 T 166/2002, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z., a trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 20 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 3 roků, a povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočka České Budějovice, náhradu škody, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 4 To 478/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 35/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, a 39 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 31 T 166/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 tr. z., kterého se měl dopustit tím, že jako řidič osobního motorového vozidla při otevírání dveří v souvislosti s vystupováním srazil M. P. jedoucí okolo něj na jízdním kole, čímž jí způsobil zranění s obvyklou délkou léčení 8 až 10 týdnů. Dále byl stěžovatel stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z., kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti REMSTAV CB, spol. s r. o., uzavřel s Ministerstvem obrany smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení demolice objektů v posádkovém kompletu Jaselských kasáren v Týně nad Vltavou, na jejímž základě vyfakturoval mimo jiné i náklady za uskladnění odpadu na řízených skládkách a náklady za jejich odvoz do větší vzdálenosti, ačkoliv odpad pocházející z demolice nechal uložit na nepovolenou skládku v bezprostřední blízkosti kasáren, čímž měl způsobit Vojenské ubytovací a stavební správě České Budějovice škodu ve výši nejméně 699.135 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2004, č. j. 31 T 166/2002-213, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z., a trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 20 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 3 roků, a povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočka České Budějovice, náhradu škody. Proti rozsudku se stěžovatel namístě odvolal. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2004, č. j. 4 To 478/2004-262, bylo jeho odvolání zamítnuto. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 35/2005, bylo odmítnuto jeho dovolání.
Stěžovatel ve vztahu k trestnému činu podvodu namítá, že jsou závěry obecných soudů nepřesvědčivé a odporující zásadě in dubio pro reo. Provedenými důkazy podle něj nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že část odpadu z demolice (a to pouze hlína) měla být se souhlasem svědka D. (coby zástupce investora), odvážena na deponii, tj. dočasnou skládku. Přitom tuto verzi potvrzovali svědci M. a H., kterým však soudy neuvěřily, ačkoliv výpovědím jiných problematických svědků uvěřily. Předmětnou suť tedy do předmětné lokality mohla vyvážet firma T. Řešení rozporů ve výpovědích svědků je ničím nepodloženou spekulací, jakkoli logickou. Závěr o naprostém přehledu stěžovatele o celkové situaci je podložen pouze odkazem na jeho postavení uvedené ve smlouvě o dílo, a míra jeho osobní angažovanosti nebyla vůbec předmětem dokazování. Způsob hodnocení evidence odpadu na řízených skládkách mohl být zahrnut i ve prospěch stěžovatele. Nesouhlasí s bagatelizací pochybení spočívající jednak ve vymezení skutku, kdy vytýkaným jednáním měl podle prvních dvou instancí obohatit sebe, zatímco dovolací soud dovodil, že správně měl obohatit svou firmu, a jednak ve skutečnosti, že soudy neregistrovaly nesprávné označení této firmy. Ze skutkové věty přitom vyplývá, že se měl dopustit pokusu trestného činu podvodu, a nikoliv dokonaného trestného činu podvodu, jak dovodil i dovolací soud. Nebyly ztotožněny osoby, které měl uvést v omyl, a je pravděpodobné, že osoby zastupující v uvedeném obchodním případu byly s celou situací obeznámeny, a nemohly tak být uvedeny v omyl. Rovněž nebyla konstatována a prokázána subjektivní stránka trestného činu.
Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že inkriminované dveře byly toliko pootevřené cca 8 cm, a ve chvíli střetu a relevantní dobu předtím byly zcela v klidu, a že tedy za střet neodpovídá.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10). Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, pak Ústavní soud zasahuje v případech důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých, a konečně v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. S. 32. U. 1). Konečně pokud podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu jako v jeho opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. S. 5. N. 63).
Ústavní soud nemíní na shora vyložených zásadních východiscích pro posuzování ústavních stížností nic měnit ani v nyní posuzovaném případě, a proto má ústavní stížnost stěžovatele za zjevně neopodstatněnou. Drtivou většinu námitek obsažených v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v řízení před soudem prvého stupně, i v odvolání a v dovolání. Obecné soudy všech stupňů se s těmito námitkami zabývaly, a své rozhodnutí o nich podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. Rozhodnutí obecných soudů mají vnitřní logiku, souvislost s provedenými důkazy, a jsou opřeny o normy jednoduchého práva, které je na daný případ aplikováno. Obecné soudy všech stupňů se přitom v podstatných bodech shodly na vině stěžovatele a na tom, že jeho obhajoba neobstojí a aplikace zásady in dubio pro reo nepřichází v úvahu. Ústavní soud považuje způsob rozhodnutí obecných soudů obecně i konkrétně ve vztahu k námitkám stěžovatele za ústavně souladná. Za této situace není na místě, aby se Ústavní soud opětovně zabýval totožnými námitkami stěžovatele, neboť by v takovém případě postupoval jako další instance v systému obecného soudnictví a ne jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Lze jen uzavřít, že rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva a svobody, tak jak jsou stěžovateli zaručena ústavním pořádkem, a jak se jich stěžovatel dovolává.
Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu