ECLI:CZ:US:2005:2.US.231.05
sp. zn. II. ÚS 231/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem Advokátní kanceláře JUDr. PhDr. Oldřich Choděra & spol., se sídlem Národní 25, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1490/2004, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 14 To 195/2004, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 1 T 1/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a 3) Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, 3) Okresního státního zastupitelství v Táboře, a 4) M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 1 T 1/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. z., a za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 12.000 Kč, náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 18 měsíců, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 14 To 195/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1490/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle páté hlavy Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména čl. 36, a 40 odst. 2 Listiny.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 1 T 1/2004, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo od 5. 11. 2003 vedeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. z., kterého se měl dopustit tím, že při řízení osobního automobilu nedal při otáčení přednost ve stejném směru jedoucímu osobnímu automobilu, a při následném střetu obou automobilů utrpěl řidič M.V. těžké zranění, jeho spolujezdci T. V. a L. Z. lehká zranění, spolujezdkyně stěžovatele I. S. a I. Č. lehká zranění, a stěžovatel sám těžké zranění. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 3. 2004, č. j. 1 T 1/2004-99, byl uznán vinným ve smyslu obžaloby, a za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 12.000 Kč, náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 18 měsíců. Jeho odvolání bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 9. 6. 2004, č. j. 14 To 195/2004-114. Jeho dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, č. j. 8 Tdo 1490/2004-147.
Stěžovatel soudům všech stupňů vytýká, že se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou. Jde zejména o jeho tvrzení, že v okamžiku střetu se se svým vozidlem nenacházel dále než v polovině pravého jízdního pruhu, a druhé vozidlo mělo tudíž dostatek prostoru pro jeho objetí. Dále se obecné soudy nezabývaly způsobem jízdy řidiče druhého vozidla, neboť z rozporu mezi závěrem znalce a výpovědí M. V. ohledně vzdálenosti, ve které zaznamenal pohyb vozidla stěžovatele, jednoznačně vyplývá, že se M. V. nevěnoval náležitě řízení. Dovolacímu soudu vytýká, že jeho závěr o tom, že dovoláním ve skutečnosti napadá nesprávnost skutkových zjištění a nikoliv nesprávnost právního posouzení, pomíjí skutečnost, že obě otázky spolu do značné míry souvisejí. Nerespektováním jeho obhajoby byl totiž zjištěn skutkový stav nesprávně.
Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (viz nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17.). Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. (viz nález sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Z pohledu ústavněprávního již byly stanoveny podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásad spravedlivého procesu. Jedná se o případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. U. 1). Rovněž byly stanoveny podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (viz nález sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10).
Z takto vyloženého zásadního náhledu Ústavního soudu na pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, vyplývá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Se stěžovatelem lze sice souhlasit v tom, že v rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně není explicitně uvedeno, zda ke srážce obou vozidel došlo v pravém či v levém jízdním pruhu (z pohledu řidičů obou vozidel), a zda se tedy vozidlo stěžovatele v okamžiku střetu v rámci svého otáčecího manévru nacházelo v polovině pravého či levého jízdního pruhu. Z kontextu obou rozhodnutí, včetně provedených důkazů však zcela jednoznačně vyplývá, že ke srážce došlo v levém jízdním pruhu. Odvolací soud se v této souvislosti výslovně odvolává na výpověď M. V., že se začal se svým vozidlem vyhýbat vlevo v předpokladu, že stěžovatel bude pokračovat v původním směru jízdy. Soud prvého stupně se v této souvislosti odvolává na závěry znalce, který obhajobu stěžovatele považuje z technického hlediska za nemožnou, a to s ohledem na stopy zanechané na vozovce a konečné postavení vozidel. Soudy obou stupňů se tedy dostatečně zabývaly obhajobou stěžovatele pokud namítal, že na vozovce bylo dostatek místa proto, aby M. V. vozidlo stěžovatele mohl objet. Stejně tak se soudy obou stupňů zabývaly způsobem řízení M. V. a konstatovaly, že své vozidlo řídil dle dopravních předpisů. Proto má Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele zato, že se obecné soudy zabývaly jeho obhajobou v souladu se zásadami stanovenými ústavním pořádkem. Nelze nic vytknout ani rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo v rámci pravomocí svěřených dovolacímu soudu dovolaní stěžovatele odmítnuto. Argumentace stěžovatele, že otázka skutkových zjištění úzce souvisí s otázkou právního hodnocení dovedena ad absurdum by totiž, podle názoru Ústavního soudu, vedla k rozšíření pravomocí dovolacího soudu nad rámec stanovený zákonem. Takový výklad je však evidentně v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu