ECLI:CZ:US:2005:2.US.24.05
sp. zn. II. ÚS 24/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. F., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem Musorgského 1, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 3 Tdo 942/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 5 To 195/2003, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství ČR, a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 5 To 195/2003, kterým byl k jeho odvolání zrušen výrok rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2003, č. j. 11 T 155/98-1142, o uložení ochranného léčení protialkoholního ambulantního, a zároveň bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku téhož rozsudku o vině a trestu. Současně se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 3 Tdo 942/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že oba obecné soudy rozhodující o jeho opravných prostředcích pominuly jeho námitky, že ve věci jednal vyloučený senát. Ten považuje za podjatý, neboť bylo v důsledku opakovaného zproštění obžaloby soudem prvého stupně usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 1999 rozhodnuto o tom, že věc má projednat jiný senát. Tím byl odňat svému zákonnému soudci. S odkazem na nálezy, sp. zn. III. ÚS 232/95 a sp. zn. III. ÚS 230/96, se domnívá, že za zákonného soudce nelze pokládat kteréhokoliv ze soudců věcně a místně příslušného soudu. Přitom podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro aplikaci §262 tr. ř. Závěr odvolacího soudu, že by hodnotil výpovědi svědků a posudky a výpovědi znalců jinak než soud prvého stupně, nepovažuje za prezentování závazného právního názoru, ale za nepřímé ovlivňování soudu prvého stupně s cílem, aby došlo k jeho odsouzení.
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 155/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl od 24. 1. 1996, resp. 5. 2. 1998 a 21. 4. 1998, stíhán pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. z., pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 a 2 a §243 tr. z., vydírání podle §235 odst. 1 tr. z., týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 a 2 písm. a) a b) tr. z., a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. z., a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 a 2 písm. a) a b) tr. z. Těchto trestných činů se měl dopustit celkem v devíti skutcích, a to jednak na své manželce J. F., jejích dětech, nezletilých M. a P. a M. F., a její sestře, nesvéprávné J. J., bydlící s ním ve společné domácnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 1999, č. j. 11 T 155/98-772, byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., když zároveň vytýkané jednání bylo posouzeno jako 5 a nikoliv 9 samostatných skutků. Soudní senát byl složen z předsedy Mgr. D. P., a přísedících I. Z. a V. Z.. Proti rozsudku podal namístě odvolání státní zástupce. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1999, č. j. 7 To 364/99-813, byl rozsudek soudu prvého stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 1999, č. j. 11 T 155/98-826, byl stěžovatel opět podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Soudní senát byl ve shodném složení jako v prve uvedeném případě. Proti rozsudku se opět namístě odvolal státní zástupce. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 1999, č. j. 7 To 494/99-843, byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Současně bylo podle §262 tr. ř. rozhodnuto, že věc projedná a rozhodne jiný senát. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 18. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 647/99, odmítnuta jako nepřípustná. Poté stěžovatel podal stížnost Evropskému soudu pro lidská práva, která byla řešena pod č. 62799/00. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, č. j. 11 T 155/98-931, byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, a dále ochranné ústavní protialkoholní léčení. Soudní senát byl složen z předsedkyně JUDr. B. S. a přísedících L. K a V. M.. Ke stěžovatelově odvolání byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř., a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Při jednání, konaném 7. 1. 2002, namítl obhájce stěžovatele podjatost předsedkyně senátu, a to pro opakované nepřipuštění otázky na znalkyni MUDr. R. H.. Usnesením Městského soudu ze dne 7. 1. 2002, č. j. 11 T 155/98-1013, bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu, JUDr. B. S., není vyloučena z projednávání věci. Stížnost stěžovatele byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2002, č. j. 5 To 28/2002-1024. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2003, č. j. 11 T 155/98-1142, byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Zároveň bylo stěžovateli uloženo ochranné ambulantní protialkoholní léčení. Soudní senát byl složen z složen z předsedkyně JUDr. B. S. a přísedících L. K. a V. M.. Proti rozsudku podal stěžovatel namístě dovolání, v němž rovněž navrhl, aby věc byla z důležitých důvodů odňata Městskému soudu v Brně i Krajskému soudu v Brně, a to vzhledem k tomu, že byla dosud vydána čtyři odlišná rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně a stěžovatel byl odňat svému zákonnému soudci. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2003, č. j. 11 Td 28/2003-1182, byl posledně uvedený návrh zamítnut. V průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu, dne 10. 11. 2003, namítl obhájce stěžovatele podjatost předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Z. K. s ohledem na to, že má nepřátelský postoj vůči stěžovateli. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003, č. j. 5 To 195/2003-1198, bylo rozhodnuto o tom, že JUDr. Z. K. není vyloučena z projednávání věci. Stížnost stěžovatele byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2004, č. j. 2 To 143/2003-1213. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003, č. j. 5 To 195/2003-1201, byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen ve výroku o uložení ochranného léčení protialkoholního ambulantního, a zároveň bylo zamítnuto odvolání proti výroku o vině a trestu. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2004, č. j. 3 Tdo 942/2004-1258.
Ústavní soud v minulosti dovodil, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1. usnesení č. 1/1993 Sb.), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (nález sp. zn. III. ÚS 230/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 8. Nález č. 65. str. 143). Rozhodnutí podle §262 tr. ř., tedy aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, je na místě vnímat z hlediska čl. 38 odst. 1 Listiny, který hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována jinému senátu je nutno chápat jako postup rozhodně výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v §262 trestního řádu je stanovena jistá výjimka. Její aplikace musí být dostatečně odůvodněna, protože jinak by byl postup podle tohoto ustanovení nepřípustnou svévolí. (srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 4. Nález č. 82. str. 271)
Z takto vyloženého pohledu na danou problematiku je třeba mít ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Z výše citovaných zrušujících usnesení Krajského soudu v Brně totiž jednoznačně vyplývá, že odvolací soud měl zcela konkrétní výhrady ke "zprošťujícím rozsudkům" Městského soudu v Brně, a proto je také rušil. Shledal, že v rozsudku ze dne 13. 7. 1999 se soud prvého stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, byť provedl dokazování v potřebném rozsahu. Poukazoval zejména na to, že výpovědi poškozených byly na jedné straně označeny za věrohodné a spontánní, a na druhé straně jim nebylo uvěřeno s tím, že stěžovatele neusvědčují. Proto bylo soudu prvého stupně uloženo, aby výpovědi poškozených dal do souvislosti s dalšími v řízení provedenými důkazy, a to zejména znaleckými posudky a výpověďmi svědků J., V. a K. s tím, že bude nutné přihlédnout i k prostředí, v němž byli nezletilí poškození formováni. Blíže se rovněž měl soud prvého stupně zabývat osobou stěžovatele v návaznosti na znalecký posudek, který byl na něj zpracován, a výpověďmi všech shora uvedených svědků. Usnesením ze dne 16. 11. 1999 zrušil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 1999, protože Městský soud v Brně nerespektoval pokyny, které mu byly dány předchozím usnesením odvolacího soudu. Konstatoval, že Městský soud v Brně opět přesvědčivě nevysvětlil, proč výpovědím poškozených nevěřil, když znovu opakoval, že jednotlivé svědecké výpovědi na něj působily věrohodně, spontánně a přesvědčivě, a zároveň že tyto výpovědi stěžovatele z vytýkané činnosti neusvědčují. Problematikou výchovného prostředí nezletilých poškozených se zabýval jen okrajově a osobu stěžovatele hodnotil odtrženě od ostatních důkazů, a to zejména pokud se jedná o závěry na něj zpracovaného znaleckého posudku, resp. jeho sexuologické části. Posledně uvedený důkaz byl podle názoru odvolacího soudu nelogicky nedoceněn, zatímco důkaz zprávou MUDr. T. byl preferován, přestože procento pravděpodobnosti skutečností z něj vyplývajících je srovnatelné s procentem znaků, svědčících pro věrohodnost výpovědí poškozených podle znaleckých posudků, které na ně byly vypracovány.
Lze tedy uzavřít, že postup Krajského soudu v Praze v celé věci byl velmi pečlivý, byl vždy řádně odůvodněn a motivován zásadou zjištění skutečného stavu věci, takže není důvodu se domnívat, že by jeho cílem bylo dosažení odsuzujícího rozsudku, jak tvrdí stěžovatel. To lze ostatně dovodit i ze skutečnosti, že odsuzující rozsudek, který byl vydán jiným senátem Městského soudu v Brně po usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 11. 1999, tedy rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2000, byl odvolacím soudem rovněž zrušen, a to pro procesní nedostatky, spočívající v popření zásady ústnosti, práva na spravedlivý proces, a v konečném důsledku i práva na řádnou obhajobu stěžovatele.
Je zřejmé, že postup podle ustanovení §262 tr. ř., který zvolil odvolací soud v usnesení ze dne 16. 11. 1999, by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou. V souzené věci však odvolací soud své rozhodnutí řádně, podrobně a přesvědčivě odůvodnil a podle názoru Ústavního soudu - se zřetelem ke konkrétní souzené věci - ustanovení §262 tr. ř. aplikoval, oprávněně. Proto žádný z napadených rozhodnutí obecných soudů netrpí vadou spočívající v zásahu do základních práv stěžovatele, jak je namítáno. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se dovolací soud uvedenou námitkou nezabýval a s odkazem na §265f odst. 1 tr. ř. ji formálně odmítl, protože v ní stěžovatel spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namísto dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu