ECLI:CZ:US:2005:2.US.240.05
sp. zn. II. ÚS 240/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jaromírem Saxlem, advokátem v Brně, Údolní 33, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 4 To 210/2004 ze dne 13. července 2004, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel dne 25. dubna 2005 podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, kterým brojil proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2004 (4 To 210/2004) a současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Napadeným usnesením byl částečně změněn výrok o propadnutí věci, jinak byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. února 2004 (3T 471/2003-148). Rozsudkem uvedeného okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a). 2 tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 14. června 2002 při vstupu do České republiky přes hraniční přechod Mikulov byl kontrolován pracovníky celního úřadu a při kontrole jeho osobního vozidla bylo ve speciálně upravených úkrytech v prazích nalezeno 14 ks balíčků obsahujících efedrin ve formě hydrochloridu, který je prekursorem na výrobu metamfetaminu - pervitinu. Proti odsuzující části rozsudku podal stěžovatel k Nejvyššímu soudu ČR dovolání, které bylo odmítnuto usnesením ze dne 17. února 2005 (6 Tdo 128/2005), jako opožděné.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud - stručně řečeno - zamítl odvolání stěžovatele, aniž by se zabýval novými skutečnostmi, které stěžovatel uvedl a jež mají v řízení zásadní význam. Stěžovatel zakoupil motorové vozidlo od předchozího majitele, aniž by věděl, že krátce před tím Policie ČR zadržela skupinu osob, které toto vozidlo použily na převážení psychotropních látek a údajně i zařízení na jejich výrobu Pochybení obecného soudu stěžovatel spatřuje v tom, že nevyhověl jeho návrhu na provedení nového dokazování a odsoudil stěžovatele, aniž by byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a řádně zhodnotil důkazy. Soud při volném hodnocení důkazů přijal závěry, které jsou nepodložené a které vyhodnotil v neprospěch stěžovatele. Tímto postupem soudu bylo stěžovateli znemožněno účinně se bránit a prokázat svoji nevinu.
Stěžovatel tvrdil, že napadeným usnesením obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené práva na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na to, aby věc byla spravedlivě projednána soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud po přezkoumání procesního postupu soudů a současně i postupu stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v dané věci nepřípustná.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Ústavní soud ČR Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Praha 2000, díl. III.., svazek. 19, vydání 1, nález č.111). V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Stěžovatel napadá ústavní stížností II. výrok usnesení odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému není řádný opravný prostředek přípustný, takže toto rozhodnutí nabylo právní moci. Odvolacím soudem byl stěžovatel řádně poučen o zákonných podmínkách, za jejichž existence lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu mimořádným opravným prostředkem, a to dovoláním. V daném případě nebyly tyto podmínky splněny, stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR po uplynutí lhůty uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu, a proto bylo dovolání usnesením za dne 17. února 2005 (6 Tdo 128/2005) odmítnuto jako opožděné dle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V posuzovaném případě nejsou splněny ani podmínky pro postup podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť se nejedná o ústavní stížnost, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a rovněž aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu nepřichází v úvahu [průtahy v řízení o opravném prostředku].
Ústavní soud konstatuje, že nevyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatel sám svým jednáním způsobil, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo a ani nemohlo být přezkoumáno soudem instančně nadřízeným. Pokud stěžovatel dovolání nepodal, ač byl k podání tohoto mimořádného opravného prostředku oprávněn, nenaplnil podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud není oprávněn posuzovat opodstatněnost námitky, k jejímuž projednání je dle příslušných procesních předpisů příslušný obecný soud, v daném případě Nejvyšší soud České republiky.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout soudcem zpravodajem, jako návrh zjevně neopodstatněný, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti ústavní stížnosti.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj