ECLI:CZ:US:2005:2.US.316.03
sp. zn. II. ÚS 316/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 1. února 2005 sp. zn. II. ÚS 316/03 ve znění opravného usnesení ze dne 14. dubna 2005 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. J. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 4. 12. 2002 sp. zn. 30 Ca 259/2000, jímž bylo částečně potvrzeno a částečně zrušeno rozhodnutí pozemkového úřadu o zrušení 2 rozhodnutí pozemkového úřadu o přiznání vlastnictví k zemědělským nemovitostem, u nichž byla povolena obnova řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j. 30 Ca 259/2000-35 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2003 č. j. 30 Ca 259/2000-52 se ve výroku I. a III. zrušuje.
II. Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2003, se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel ve svém návrhu rozsáhle popisuje dosavadní vývoj věci i obsah doposud vydaných rozhodnutí. Zmiňuje též námitky, které v průběhu dosavadního zřízení vznášel a které má proti předchozím rozhodnutím ve věci. Pokud jde o napadené rozhodnutí, vytýká stěžovatel soudu v prvé řadě skutečnost, že rozhodl ve věci bez jednání, k čemuž účastníci nedali souhlas. Interpretaci a aplikaci ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tak jak je provedl obecný soud, označil stěžovatel za protiprávní. Domnívá se, že soud (i správní orgán) pominul jeho odkaz na judikaturu Ústavního soudu k dané problematice. Dále namítá nesprávnost postupu soudu, pokud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči, pozemkového referátu, jen ve výroku I., kterým byla předchozí rozhodnutí o vlastnictví zde uvedených nemovitostí v projednávaném řízení zrušena, a zrušil výrok II. a III. rozhodnutí pozemkového úřadu, jimiž bylo o vlastnictví zde uvedených nemovitostí rozhodnuto. Takové rozhodnutí soudu považuje za nevykonatelné. Zrušení dvou pravomocných rozhodnutí se musí uskutečnit současně s vydáním nového rozhodnutí o vlastnictví, a to ve stejném rozsahu, pokud jde o vydávané nemovitosti. V opačném případě by část restituovaných nemovitostí zůstala bez vlastníka. Stěžovatel se též domnívá, že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Tvrdí, že další dvě osoby, které v témž řízení uplatnily svůj restituční nárok, nejsou dle zákona osobami oprávněnými. V řízení orgánů veřejné moci se dle jeho názoru vytvořil "uzavřený kruh" a v důsledku toho je vyloučeno řádné přezkoumání věci. Konečně se též domnívá, že v průběhu celého řízení docházelo k neodůvodněným průtahům.
Stěžovatel své podání opakovaně doplnil přípisy ze dne 18. 6. 2003 a 31. 1. 2005. Vzhledem k tomu, že je sepsal sám, nikoli jeho právní zástupce, Ústavní soud k nim nepřihlížel.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 259/2000, z něhož zjistil následující:
Okresní úřad v Třebíči, pozemkový referát (dále též "pozemkový úřad"), rozhodl dne 4. 5. 2000 pod č. j. 111-930/72.9/2000-Ž, že ruší rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu, ze dne 30. 11. 1993 č. j. 3590/93-Du a rozhodnutí ze dne 12. 7. 1994 č. j. 111-590/93/2-Du, kterými bylo přiznáno vlastnictví k zemědělským nemovitostem na k. ú. O., T. a H., u kterých byla nařízena obnova řízení rozhodnutím Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu, ze dne 5. 9. 1995 č. j. POZ 111/2253/95-Du/Ko. Rozhodnutí o povolení obnovy řízení bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu v Praze ze dne 15. 12. 1995 sp. zn. 3900/95-3152 jako příslušným odvolacím orgánem (výrok I.). Pozemkový úřad současně rozhodl, že stěžovatel a E. S. jsou vlastníky ideální 1/2 nemovitostí původního vlastníka E. H., každý v rozsahu ideální 1/4 na katastrálních územích, které pozemkový úřad dále vyjmenoval (výrok II.). Výrokem III. pak pozemkový úřad rozhodl o založení nových listů vlastnictví, resp. o zápisu do listů vlastnictví pro k. ú. O., H. a T.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2002 č. j. 30 Ca 259/2000-35 rozhodnutí pozemkového úřadu ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodl též o nákladech řízení. Z odůvodnění plyne, že za důvodnou považoval pouze námitku stěžovatele, dle níž je výrok II. rozhodnutí pozemkového úřadu nepřezkoumatelný. Umožňuje totiž výklad, že bylo rozhodováno pouze o polovině z poloviny nemovitostí E. H., tedy o pouhé 1/4 nemovitostí, jejichž původními vlastníky byli E. a M. H. Ostatní námitky stěžovatele ani dalších účastníků neshledal soud důvodnými.
Podle sdělení Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Třebíč, bylo ve věci zahájeno nové řízení přípisem ze dne 11. 6. 2003 pod zn. 642 -2003/PUTR/Ž, avšak s ohledem na podanou ústavní stížnost považuje ministerstvo za nezbytné vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu. Ve věci tak doposud nebylo znovu rozhodnuto.
K výzvě Ústavního soudu, učiněné podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu), Krajský soud v Brně, coby účastník řízení, pouze sdělil, jakým způsobem o věci rozhodl a že usnesením ze dne 26. 6. 2003 č. j. 30 Ca 259/2000-52 rozhodl o opravě chyb v odůvodnění rozsudku.
Ústavní soud dále vyzval k vyjádření podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu i vedlejší účastníky řízení.
Ing. E. P., zastoupený advokátkou JUDr. E. H., ve svém vyjádření především uvádí, že stěžovatel není aktivně legitimován domáhat se práva restituce po zůstavitelce M. H. k id. 1/2 nemovitostí, jež jsou předmětem řízení o jejich vydání, což dále dokládá. Aktuální stav zjištěný v posledním rozhodnutí v restituční věci odpovídá dle vedlejšího účastníka maximu, které může stěžovatel dosáhnout.
A., družstvo, zastoupené JUDr. B. K.ženou Kristiánovou, advokátkou, ve svém vyjádření pouze uvedlo, že setrvává na svém postavení vedlejšího účastníka v řízení o projednávané věci.
Obec O., J. K a E. S. se k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřily.
Státní statek S. (s nímž byl podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. 6. 2000 č. j. 983/2000-3030 sloučen vedlejší účastník O., semenářský statek, přičemž Státní statek S. je organizací přejímající), se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ministerstvo zemědělství a Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdaly.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Primárně zkoumal, zda je ústavní stížnost přípustná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Koncepce specializovaného a koncentrovaného soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, představuje proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí. Mezi základní atributy ústavní stížnosti tudíž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud vychází ve své judikatuře ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243).
Z výše uvedených obecných mezí činnosti Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své dosavadní praxi opakovaně odmítl jako nepřípustné ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 338, nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2002 sp. zn. II. ÚS 650/01).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy krajský soud napadeným rozhodnutím zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu v jeho výrocích II. a III. a věc mu vrátil k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy v projednávané věci dosud nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Ústavní soud má za to, že stěžovatel může v průběhu dalšího řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách. Nadto mu zůstává zachována možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k nastíněné koncepci ústavního soudnictví nelze tudíž projednávanou ústavní stížnost v části, jíž směřuje proti výroku krajského soudu, jímž zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přijmout jako přípustnou.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdil.
Ústavní soud se proto mohl meritorně zabývat rozhodnutím pouze v části, jíž krajský soud rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, a výrokem o nákladech řízení.
Pokud jde o výrok, jímž krajský soud potvrdil výrok I. rozhodnutí pozemkového úřadu, stěžovatel nenamítá věcnou nesprávnost původního rozhodnutí pozemkového úřadu, které bylo v této části potvrzeno, ale pouze nesprávnost postupu soudu, který vedl k tomu, že předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu jsou zrušena, ale o vlastnictví příslušných nemovitostí není v restitučním řízení doposud rozhodnuto. Takové rozhodnutí považuje za nevykonatelné. Stěžovateli je třeba částečně přisvědčit. Podle ustanovení §64 odst. 3 zákona č. 71/1967, o správním řízení (správní řád), se novým rozhodnutím ve věci původní rozhodnutí ruší. Teprve nové pravomocné rozhodnutí ve věci (iudicium rescissorium) může zrušit rozhodnutí původní. Takové pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu však již po zásahu krajského soudu neexistuje. S ohledem na toto ustanovení tak měl obecný soud zrušit rozhodnutí pozemkového úřadu jako celek a teprve dalším rozhodnutím pozemkového úřadu by došlo ke zrušení jeho původních rozhodnutí vydaných před obnovou řízení. Obecný soud však takto nepostupoval, vycházeje zřejmě z úvahy, že námitky proti výroku I. rozhodnutí pozemkového úřadu neshledal důvodnými, a tento výrok tak zjevně sám o sobě nebyl způsobilý zásahu do práv účastníků řízení. Uvedený postup však nebyl v projednávaném případě namístě. Je třeba dát za pravdu stěžovateli v tom směru, že v projednávaném případě není možné zrušit původní pravomocná rozhodnutí pozemkového úřadu o přiznání vlastnictví k určitým nemovitostem, aniž by bylo současně o vlastnictví k těmto nemovitostem znovu pravomocně rozhodnuto. Takové rozhodnutí skutečně vede k nejistotě o osobě vlastníka restituovaných nemovitostí. Vztahy napojené na původní rozhodnutí pozemkového úřadu se ocitly bez právního základu. Shora uvedeným postupem tak obecný soud dle názoru Ústavního soudu vybočil z mezí ústavnosti a zasáhl do ústavně garantovaného práva stěžovatele na soudní ochranu.
Ústavní soud však již nemohl vyhovět stěžovatelově námitce týkající se délky řízení. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Projednávaná ústavní stížnost ovšem směřuje proti napadenému rozhodnutí obecného soudu, nikoli proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecného soudu. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecný soud již v dané věci rozhodl, a ostatně ani stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou (srov. též nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 428/01).
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 č. j. 30 Ca 259/2000-35 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2003 č. j. 30 Ca 259/2000-52 ve výroku I. a v akcesorickém výroku o nákladech řízení (výrok III.) zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbývající části týkající se výroku II. napadeného rozhodnutí ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh nepřípustný.