ECLI:CZ:US:2003:2.US.428.01
sp. zn. II. ÚS 428/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelky B. S., zastoupené opatrovníkem J. S., právně zastoupené advokátem JUDr. F. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2001, čj. 12 Co 434/2000-68, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, ČR - Magistrátu města Brna a Města Brna, zastoupeného advokátkou JUDr. V. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Brně uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 47 C 209/95, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka uplatnila výzvami adresovanými Městu Brnu coby povinné osobě nárok na vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."). Vzhledem k tomu, že nemovitosti nebyly k jejím výzvám vydány, podala stěžovatelka (v původním řízení žalobkyně) žalobu proti vedlejším účastníkům (v původním řízení žalovaným) na stanovení povinnosti uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, které v textu žaloby specifikovala uvedením parcelního čísla pozemkové knihy a odkazem na výše uvedené výzvy.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 21. 8. 1995, čj. 47 C 209/95-5, stěžovatelku vyzval, aby upřesnila znění dohody, jež požaduje s povinnými osobami uzavřít, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností a doložila opisy příloh, na něž v textu žaloby odkazuje, to vše do třiceti dnů od doručení usnesení.
Stěžovatelka reagovala na výzvu soudu zasláním přípisu ze dne 20. 11. 1995 nazvaného "doplnění podání", v němž vytčené vady zčásti odstranila a požádala o prodloužení lhůty. Poté, co se k věci vyjádřili vedlejší účastníci a stěžovatelka soudu zaslala stanovisko k jejich vyjádření, soud nařídil ve věci ústní jednání.
Při ústním jednání dne 18. 2. 2000 vydal městský soud usnesení, v němž stěžovatelku znovu vyzval k opravě a doplnění žaloby. Poučil ji o tom, jak má opravu provést. Lhůtu k odstranění vad stanovil do 1. 3. 2000 s tím, že pokud vytčené vady stěžovatelka ve lhůtě neodstraní, řízení zastaví. Právní zástupce stěžovatelky požádal soud o prodloužení lhůty do 30. 6. 2000. Soud vyhlásil posléze usnesení, jímž jednání odročil na neurčito.
Právní zástupce stěžovatelky následně, přípisem doručeným soudu dne 29. 2. 2000, znovu požádal o prodloužení lhůty do 30. 6. 2000 a přípisem doručeným soudu dne 29. 6. 2000 žalobu doplnil o údaje z výpisů z katastru nemovitostí.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 17. 7. 2000, čj. 47 C 209/95-61, řízení zastavil z důvodu neodstranění vad podání, pro něž nelze v řízení pokračovat, ve lhůtě k tomu stanovené.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 2. 2001, čj. 12 Co 434/2000-68, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Brně projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na rovné postavení všech účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny), práva na veřejné projednání věci (čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny). Obecné soudy neposkytly podle jejího názoru náležitou ochranu jejím právům, čímž byly dotčeny rovněž čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka se domnívá, že výzvu, kterou soud učinil usnesením ze dne 21. 8. 1995, čj. 47 C 209/95-5, splnila doplněním podání ze dne 20. 11. 1995. Soud prvního stupně ji při ústním jednání dne 18. 2. 2000 znovu vyzval k opravě petitu žaloby. Dle požadavku soudu v něm měla ve lhůtě do deseti dnů doplnit údaje o tom, kterých nemovitostí, popř. kterých konkrétních jejich částí, se dohodou o vydání domáhá, a to po kterém žalovaném, případně v jakém poměru. Stěžovatelce se uvedená lhůta s ohledem na rozsah požadavků jeví jako nereálná.
Právní zástupce stěžovatelky ihned po vyhlášení usnesení poukázal na nemožnost splnění výzvy soudu v uvedené lhůtě a požádal o prodloužení lhůty do 30. 6. 2000. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v zápisu z jednání je zřejmě chyba v psaní, neboť právní zástupce původně žádal o prodloužení lhůty o šest měsíců, tedy do konce měsíce srpna.
Stěžovatelka měla za to, že pokud ji soud vyzval k doplnění "konkrétních částí" nárokovaných pozemků, jeho výzvu bylo možné splnit pouze na základě oddělovacího geometrického plánu předmětných nemovitostí. Zpracování plánu je časově i finančně náročné. Stěžovatelka připomíná, že její nárok na vydání nemovitostí je co do svého rozsahu ojedinělý. Vymezení jednotlivých parcel je velmi obtížné s ohledem na oddělování a scelování, k němuž v mezidobí v mnoha případech došlo.
Stěžovatelka připomíná, že soud následně vyhlásil usnesení, kterým "odročil jednání na neurčito za účelem splnění výzvy a rozhodnutí o prodloužení lhůty". Z toho lze podle jejího názoru dovodit, že uznal časovou náročnost splnění svého požadavku i oprávněnost stěžovatelčiny námitky stran nereálnosti původní lhůty i že ve věci lze očekávat další jednání.
Stěžovatelka podnikla neprodleně po ústním jednání kroky k odstranění vytčených vad. Přípisem ze dne 23. 6. 2000 nazvaným "doplnění podání číslo 2", dodala soudu výpisy z LV katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem a sdělila, že geometrický plán bude vyhotoven přibližně do dvou měsíců.
Ačkoli soud svým usnesením deklaroval, že o prodloužení lhůty v budoucnu rozhodne, odpovídající rozhodnutí nikdy nevydal a usnesením ze dne 17. 7. 2000 řízení zastavil pro neodstranění vad petitu v uložené lhůtě.
Stěžovatelce se jeví postup soudu jako paradoxní s ohledem na to, že sám byl v řízení zahájeném dne 30. 6. 1995 až do ústního jednání ve věci dne 18. 2. 2000 takřka nečinný, nicméně, k odstranění vad podání stanovoval velmi krátké lhůty bez zřetele na složitost případu.
Podle názoru stěžovatelky nepřihlédl odvolací soud i přes její námitky k vadám předchozího řízení a nesprávně posoudil reálně existující skutečnosti. Výtka uvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí stran nedostatečné specifikace nemovitostí není údajně důvodná, neboť nemovitosti již v podání doručeném soudu dne 30. 6. 1995 i v jeho doplnění doručeném soudu dne 5. 12. 1995 specifikovala s ohledem na ustálenou judikaturu dostatečně. Odvolací soud se nevypořádal s nejasným usnesením o odročení jednání ze dne 18. 2. 2000, podle nějž měl soud o prodloužení lhůty ještě rozhodnout, když konstatoval, že soud lhůtu prodloužil neformálně. Stěžovatelka uvedla, že občanský soudní řád institut neformálního prodloužení lhůty nezná, a zdůraznila, že popsaný postup soudu prvního stupně při stanovení lhůty pro ni představoval značnou právní nejistotu. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka vyvinula maximální úsilí v řízení postupovat aktivně a všem výzvám soudu vyhovět. Odvolací soud, údajně v rozporu se zákonnou úpravou, vydal navíc své usnesení bez jednání.
Stěžovatelka připomněla na závěr, že dne 15. 2. 2001 Krajský soud v Brně usnesením, čj. 16 Co 132/2000, zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 1999, čj. 46 C 207/95-48, jímž soud prvního stupně podle názoru stěžovatelky, za shodných okolností rozhodl o zastavení řízení a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v tomto případě dospěl k závěru, že pro přesnou identifikaci předmětu řízení je dostačující, pokud jsou nemovitosti označeny dle údajů z pozemkových knih. Stěžovatelka tím upozornila na vzájemně rozporné závěry téhož soudu při posouzení shodné problematiky.
Podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, i vedlejší účastníky řízení, Město Brno a ČR-Magistrát města Brna, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí. Vzhledem k charakteru výhrad stěžovatelky odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Město Brno, právně zastoupené advokátkou JUDr. V. O., ve svém vyjádření uvedlo, že napadeným rozhodnutím nedošlo podle jeho názoru k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Domnívá se, že na základě výzev stěžovatelky adresovaných Městu Brnu, jako povinné osobě ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., nemohly být nemovitosti mimosoudně vydány, neboť výzvy byly podepsány pouze advokátem bez přiložení plné moci osvědčující právní zastoupení, a byly navíc údajně podány po uplynutí zákonné lhůty. V soudním řízení soud postupoval podle názoru vedlejšího účastníka správně, když stěžovatelku opakovaně vyzýval k upřesnění a doplnění žaloby. Stěžovatelka však vady žaloby neodstranila. Předmět řízení tak podle něj nebyl dostatečně specifikován. Vedlejší účastník upozornil i na skutečnost, kterou stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že o vyhotovení výpisů z katastru nemovitostí požádala až dne 22. 2. 2000, tedy téměř pět let poté, kdy o vydání předmětných nemovitostí požádala. Připomněl konečně, že stěžovatelka vede u soudu několik samostatných řízení, která dosud nebyla skončena. V nich požaduje vydání shodných nemovitostí.
ČR-Magistrát města Brna se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Dne 23. 9. 2003 soudkyně II. senátu Ústavního soudu JUDr. Dagmar Lastovecká předala předsedovi tohoto senátu JUDr. Jiřímu Malenovskému přípis, v němž uvedla, že v době, kdy vykonávala funkci primátorky města Brna, se dostala do osobního kontaktu a posléze do konfliktu se stěžovatelkou při projednávání jí uplatňovaného restitučního nároku. Z tohoto důvodu se soudkyně domnívá, že je u ní naplněn důvod pro její vyloučení z projednávání této věci. Předseda II. senátu JUDr. Jiří Malenovský přípisem ze dne 23. 9. 2003 podle ustanovení §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu předložil věc vyloučení JUDr. Dagmar Lastovecké z projednávání posuzované věci předsedovi I. senátu JUDr. Františku Duchoňovi k rozhodnutí. I. senát usnesením ze dne 25. 9. 2003, čj. II. ÚS 428/01-34, rozhodl, že JUDr. Dagmar Lastovecká se vylučuje z projednávání a rozhodování této ústavní stížnosti, neboť jsou splněny podmínky ustanovení §36 zákona o Ústavním soudu. V souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu nahradil vyloučenou soudkyni předseda I. senátu JUDr. František Duchoň.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud považuje za nutné taktéž uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Přísluší mu "toliko" posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda jím nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda ve věci nedošlo k tvrzenému porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka vyjádřila ústavní stížností nesouhlas s postupem soudů při stanovení lhůty k odstranění vad jejího podání a při posouzení jednotlivých jejích úkonů, které podle jejího názoru směřovaly k odstranění vytčených nedostatků.
Ústavní soud se nejdříve zaměřil na posouzení námitek týkajících se stanovení lhůty k odstranění vad podání. Ze spisového materiálu vyplývá, že při ústním jednání dne 18. 2. 2000 vyhlásil soud prvého stupně usnesení, jímž stěžovatelku vyzval k opravě a doplnění žalobního petitu a stanovil lhůtu pro splnění výzvy pod sankcí zastavení řízení do 1. 3. 2000 (č.l. 32 spisu). Právní zástupce stěžovatelky ihned po vyhlášení usnesení požádal o prodloužení lhůty k odstranění vytčených vad do 30. 6. 2000. Soud poté vyhlásil usnesení, v němž uvedl, že se jednání "odročuje na neurčito za účelem splnění výzvy a rozhodnutí o prodloužení lhůty", a ústní jednání ukončil.
Právní zástupce stěžovatelky požádal znovu o prodloužení lhůty do shodného termínu přípisem doručeným soudu dne 29. 2. 2000. Soud reagoval na žádost o prodloužení lhůty tím, že poznamenal na zadní stranu žádosti pokyn pro kancelář, aby spis byl uložen na kalendář do 10. 7. 2000. Dne 17. 7. 2000 řízení usnesením zastavil. V odůvodnění svého rozhodnutí o zastavení řízení pro nesplnění jeho výzvy k odstranění vad podání soud uvedl, že stěžovatelka neodstranila vady žaloby ani ve lhůtě dodatečně poskytnuté, kdy soud k žádosti právního zástupce o prodloužení lhůty původně stanovené do 1. 3. 2000 posečkal "o dalších 15 dnů po lhůtě, kterou právní zástupce k opravě a doplnění požadoval". Při posouzení věci samé přihlížel i k podání stěžovatelky doručenému soudu dne 29. 6. 2000. Dospěl k závěru, že stěžovatelka vady petitu, které jí byly opakovaně soudem vytýkány, ani tímto svým podáním neodstranila.
Odvolací soud k tomu uvedl, že postupem soudu prvého stupně došlo k neformálnímu prodloužení lhůty, v níž však stěžovatelka odpovídajícím způsobem nereagovala a o další prodloužení lhůty ve smyslu ustanovení §55 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř"), již nepožádala.
Z pohledu jednoduchého práva dopadají na posouzení předmětné věci ustanovení §43 a §55 o.s.ř. Dle ustanovení §43 o.s.ř. vyzve soud účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, a poučí je, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu soudu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen. Podle ustálené judikatury je jednou z náležitostí usnesení, jímž soud vyzývá k odstranění vad, stanovení soudcovské lhůty ve smyslu ustanovení §55 o.s.ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář, 4. vydání, Praha, 2000, s. 118; v úpravě o.s.ř. účinné od 1. 1. 2001 je již stanovení lhůty včleněno přímo do ustanovení §43 odst. 1). Podle ustanovení §55 o.s.ř. může soud lhůtu, kterou určil, též prodloužit.
Námitka stěžovatelky, že soud nepostupoval správně, když nepřihlédl ke značné složitosti věci a řízení po uplynutí lhůty bez dalšího zastavil, se jeví jako neopodstatněná. Její právní zástupce požádal při ústním jednání o prodloužení lhůty stanovené soudem do 1. 3. 2000, a to do 30. 6. 2000, čímž sám vymezil časový prostor, v němž měl být schopen podle vlastní úvahy vytčené vady podání odstranit. Soud vydal usnesení o odročení jednání na neurčito, a to "za účelem splnění výzvy a rozhodnutí o prodloužení lhůty". Právní zástupce stěžovatelky následně poslal soudu přípis, v němž jej znovu požádal o prodloužení lhůty, a to do téhož data, tedy do 30. 6. 2000 (námitka stěžovatelky uvedená v ústavní stížnosti stran údajné chyby v psaní zápisu z ústního jednání při uvedení data prodloužení lhůty, o nějž její právní zástupce žádal, se jeví jako nedůvodná; ten ji totiž neuplatnil ani v odůvodnění svého odvolání, naopak v něm potvrzuje úmysl požádat o prodloužení lhůty do 30. 6. 2000, č.l. 63 spisu). Rozhodnutí o zastavení řízení soud vydal 17. 7. 2000, tedy až sedmnáctý den poté, kdy vypršela lhůta, kterou stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce sama navrhla. V tomto rozhodnutí se zabýval i podáním, které stěžovatelka doručila soudu dne 29. 6. 2000, tedy těsně před uplynutím jí navržené lhůty.
Ústavní soud na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že obecný soud žádosti právního zástupce stěžovatelky o prodloužení lhůty do 30. 6. 2000 vyhověl, a to konkludentním způsobem, což není v rozporu s jednoduchým právem, neboť v citovaném ustavení §55 o.s.ř. není výslovně uvedeno, jakým úkonem má soud prodloužení lhůty, pokud se k němu rozhodne, učinit. Ani ustanovení §167 o.s.ř., na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, přímo neukládá soudu rozhodnout o prodloužení lhůty usnesením. Ústavní soud tak neshledal, že by obecný soud interpretoval a následně aplikoval jednoduché právo způsobem, který by vybočil z mezí ústavnosti.
Jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání, v němž každý může mít důvěru v právo (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 296/01). Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře ustáleně poměřuje právo právě z hlediska jeho předvídatelnosti (srov. Rekvényi proti Maďarsku, 1999, Feldek proti Slovensku, 2001). Ústavní soud se proto zaměřil i na tento aspekt konkludentního prodloužení lhůty soudem.
Ústavní soud vyjádřil již ve svém nálezu, sp. zn. III. ÚS 545/99 (Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, 2001, str. 127 a násl.), že smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Posuzuje povahu soudcovské lhůty dle §55 o.s.ř., Ústavní soud v nálezu, sp. zn. III. ÚS 236/99 (Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, 2001, str. 35 a násl.), konstatoval, že jejím smyslem je vymezit čas za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. V posuzovaném případě se jedná o stanovení lhůty k odstranění vad podání, které brání dle názoru soudu pokračování v řízení.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje principy materiálního právního státu a kritizuje přepjatý formalismus (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/99, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 549/2000 a další). I když proto uznává, že stěžovatelka mohla do jisté míry pociťovat jako dotčení právní jistoty, že soud nevydal samostatné rozhodnutí o prodloužení lhůty, resp. o svém rozhodnutí lhůtu prodloužit stěžovatelku nevyrozuměl, nepřisvědčil jí, že by mohl tento pocit snížení právní jistoty mít dopad v rovině jejích ústavně zaručených práv. Tím, že soud konkludentně vyhověl její žádosti o prodloužení lhůty, nebyla zbavena nebo omezena v možnosti své argumenty soudu předložit. Zrušení napadeného rozhodnutí z výše uvedeného důvodu by proto představovalo řešení přepjatě formalistické. Rozhodnutí o zastavení řízení, na jehož možnost byla stěžovatelka výzvami soudu opakovaně upozorňována, je za těchto okolností rozhodnutím předvídatelným a je v souladu s principy materiálně pojímaného právního státu.
Druhý okruh stěžovatelčiných námitek vyjadřuje její nesouhlas s posouzením jejích přípisů, které měly vést ke splnění výzvy soudu k odstranění vad jejího podání. Argumentace ústavní stížnosti v této své části ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Soud prvního stupně stěžovatelku vyzval usnesením ze dne 21. 8. 1995, čj. 47 C 209/95-9, a usnesením vydaným při ústním jednání dne 18. 2. 2000, aby petit žaloby upravila. Měl obsahovat přesné budoucí znění dohody s uvedením konkrétního požadovaného projevu vůle povinné osoby (povinných osob), a se specifikací parcel, jichž se projev vůle povinné osoby týká. Prvně jmenované usnesení obsahovalo i výslovné upozornění, že se patrně jedná o dvě povinné osoby, z nichž je každá samostatnou v nárokované povinnosti. Stěžovatelka byla opakovaně upozorněna, že, nebude-li výzvě ve lhůtě k tomu stanovené vyhověno, soud řízení zastaví.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, mělo by převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze požadavkem formálním, nýbrž je zcela nezbytným pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 233/97).
Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka přes výzvy předmět sporu náležitě nevymezila, což představuje překážku, pro niž nelze dále v řízení pokračovat. Napadené rozhodnutí se ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že žaloba směřující k vydání části pozemku je přesná a určitá nejen tehdy, je-li část pozemku označena v připojeném geometrickém plánu, ale také tehdy, jestliže je identifikována jiným způsobem, jenž nevzbuzuje pochybnosti o tom, jaké části pozemku se žaloba týká (srov. R 26/98, na nějž odkazuje napadené usnesení). Soud prvního stupně ponechal na úvaze stěžovatelky, která ovšem byla po celou dobu řízení právně zastoupena, jakým způsobem předmětné nemovitosti specifikuje. Dne 29. 6. 2000, tedy předposlední den konkludentně prodloužené lhůty, stěžovatelka doručila soudu údaje z výpisu z katastru nemovitostí. Petit ve smyslu znění dohody, jejíhož uzavření se ve vztahu ke konkrétním povinným osobám (stěžovatelka sama označuje dvě) domáhá, nicméně ani v této lhůtě neupřesnila a o prodloužení lhůty nepožádala. Závěr soudu, že v daném případě je vzhledem k uvedeným nedostatkům na místě ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. řízení zastavit, Ústavní soud považuje za projev nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. V jeho postupu nespatřuje vzhledem k výše uvedenému žádný ústavně nonkonformní exces.
Ústavní soud dospěl tedy k závěru, že obecné soudy při interpretaci i aplikaci jednotlivých právních předpisů, včetně citovaných procesních ustanovení, nevybočily z mezí ústavnosti. Článek 36 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Námitka porušení zásady rovnosti účastníků řízení se Ústavnímu soudu jeví jako nepřípadná, neboť řízení před soudem prvého stupně bylo procesním rozhodnutím zastaveno, když stěžovatelka v petitu k výzvám soudu nespecifikovala, čeho se vůči kterým žalovaným subjektům domáhá. Soud tento fakt považoval za nedostatek, pro nějž nelze v řízení pokračovat.
Co se týče námitky stěžovatelky, ohledně délky řízení a průtahů v řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. Ústavní stížnost stěžovatelky však směřuje proti napadenému rozhodnutí obecného soudu, nikoli proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za situace, kdy se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona], pak již z logiky věci nemůže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět s poukazem na to, že shledal existenci "jiného zásahu" (tzn. průtahů) ze strany obecného soudu. V případě "jiného zásahu" orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je totiž Ústavní soud oprávněn zakázat orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázal mu, aby, pokud to je možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]. V souzené věci však tento typ výroku zjevně nepřipadá v úvahu, jelikož obecný soud již v dané věci rozhodl a ostatně ani stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje jiný typ výroku než kasaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto posoudil námitku na průtahy v řízení jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka dále tvrdí, že odvolací soud vydal napadené usnesení bez jednání, což je údajně v rozporu se zákonnou úpravou. Této námitce však nelze přisvědčit. Podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř., jestliže odvolání směřuje proti usnesení, k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání.
Dotčení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny, která stěžovatelka namítá bez další konkretizace, Ústavní soud neshledal.
Stran tvrzeného porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, je ze systematického řazení citovaných článků v Ústavě zřejmé, že garantují zásadní principy soudní moci a neupravují ústavně garantované základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu nepodléhají uvedená ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2003 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu