ECLI:CZ:US:2005:2.US.345.04
sp. zn. II. ÚS 345/04
Usnesení
II.ÚS 345/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky B. V., zastoupené advokátem Mgr. Z. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 5 To 81/2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla rozhodnutí obecného soudu uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 16/2000, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 11 T 16/2000, uznal stěžovatelku vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za to ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Uložil jí současně povinnost nahradit poškozenému I. S. škodu ve výši 700.000,- Kč s úrokem z prodlení a poškozenému J. K. škodu ve výši 270.000,- Kč s úrokem z prodlení a ve výši 2.600.000,- Kč s úrokem z prodlení. Poškozený K. byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestného jednání se stěžovatelka dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustila tím, že předstírala, že má jako jednatelka společnosti VEPAP, a.s., vážný zájem na uzavření smlouvy o koupi nemovitosti na ulici V. v B., která byla ve vlastnictví PKI - Teplotechna Brno, s.r.o., a že má závazný příslib banky na poskytnutí úvěru, a pod záminkou potřeby uhradit zálohu kupní ceny vylákala dne 12. 9. 1997 v B. od I. S. půjčku ve výši 700.000,- Kč a ve dnech 2. 10. 1997 až 30. 10. 1997 od J. K. půjčku ve výši 3.170.000,- Kč, přičemž převzaté peníze neměla v úmyslu vrátit a použila je nezjištěným způsobem pro svoji potřebu, čímž uvedeným poškozeným způsobila škodu ve výši 700.000,- Kč a 3.170.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, čj. 5 To 81/2003, napadený rozsudek ve výrocích o trestu, způsobu jeho výkonu a o náhradě škody zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku za uvedený trestný čin a za trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 trestního zákona, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 43 T 8/97, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou. Poškozeným přiznal nárok na náhradu škody ve shodné výši jako soud nalézací, snížil však požadované úroky z prodlení. Oba poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody odkázal na řízení v věcech občanskoprávních.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. 11 Tdo 267/2004, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Předně uvádí řadu námitek, týkajících se řízení o její žádosti o odklad výkonu trestu, kterou zdůvodňovala svým zhoršeným zdravotním stavem. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2004, jímž byla její žádost zamítnuta, stěžovatelka napadla stížností, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 2. 2004, sp. zn. 5 To 14/2004, zamítl. Stěžovatelka uvádí, že proti uvedeným rozhodnutím podala ústavní stížnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto.
V další části odůvodnění stěžovatelka tvrdí, že soud prvého stupně hodnotil provedené důkazy jednostranně. Necítí se být vinna spácháním uvedeného trestného činu. Polemizuje se závěrem obecných soudů, že z důkazního materiálu vyplývá, že v době, kdy uzavírala smlouvy o půjčce s poškozenými, stěžovatelka věděla, že půjčené peníze nevrátí. Stěžovatelka tvrdí, že nemohla v posuzovaném případě zabránit tomu, že k realizaci projektu nedošlo pro neposkytnutí úvěru od banky. Nezdar v podnikání, který měl negativní vliv na splácení půjček poskytnutých poškozenými, není možné dle jejího názoru hodnotit jako trestný čin a jeho důsledky řešit v rámci trestněprávního postihu. Namítá, že dokazováním nebyl spolehlivě prokázán úmysl, soud proto pochybil, když ji shledal vinnou ze spáchání trestného činu, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění. Ačkoli připouští, že nemá doklady potvrzující složení půjčené částky peněz k tvrzenému účelu akontace kupní ceny za nemovitosti, nesouhlasí se závěrem soudu, že vypůjčené částky použila pro svou potřebu.
Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Ten ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitky v ústavní stížnosti uvedené považuje za zcela neopodstatněné. Účastník je přesvědčen o tom, že napadeným rozhodnutím k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nedošlo, proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
K části odůvodnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka vznáší námitky týkající se řízení o její žádosti o odklad výkonu trestu z důvodu zhoršení jejích zdravotního stavu, Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 282/04, jímž byl stěžovatelčin návrh na zrušení rozhodnutí obecných soudů v tomto řízení vydaných odmítnut jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů tam uvedených odchylovat, petit nyní projednávané ústavní stížnosti ostatně proti rozhodnutím obecných soudů, vydaných v řízení o žádosti, nesměřuje.
Stěžovatelka v další části odůvodnění své ústavní stížnosti týkající se řízení o vině a trestu zpochybňuje hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit její ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelčiny základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Některé jí navržené důkazy odmítly provést. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatelky. V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a plně odkázal na podrobné závěry soudu nalézacího.
Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, nalézací soud nepochybil, pokud neuvěřil rozporuplné výpovědi stěžovatelky, neboť ji vyvrací svědecké výpovědi osob, o jejichž věrohodnosti neměl soud důvod pochybovat (zejména výpovědi svědků B., Č., P., V. a K.). Za neobvyklý označil i jí tvrzený způsob předání velké částky peněz obchodnímu partnerovi na benzínové čerpací stanici Schell bez jakýchkoli dokladů potvrzujících předání. Ztotožnil se tedy zcela se závěrem nalézacího soudu, že stěžovatelka v rozporu se svými tvrzeními žádné finanční prostředky, údajně představující zálohu na nákup nemovitostí, prodávajícímu nepředala. Poukázal rovněž na jednání stěžovatelky v předmětné době, kdy vynakládala značné finanční prostředky pro svou potřebu, ačkoli její podnikatelská činnost nebyla v uvedeném období zisková. Za zásadní soud označil skutkové závěry nalézacího soudu plynoucí ze zpráv Hypobanky a společnosti Windmöller&Hölscher, podle nichž již v období června a července roku 1997, tedy před uzavřením smluv o půjčkách s poškozenými, byly stěžovatelce sděleny pochybnosti o dostatečném vlastním kapitálu společnosti VEPAP, a. s., i potřebných zkušenostech stěžovatelky nutných pro úspěšnou realizaci projektu. Odvolací soud dále odkázal na skutková zjištění nalézacího soudu, podle nichž stěžovatelka uváděla při jednáních v bance, u níž poskytnutí úvěru žádala, nepravdivé informace (konkrétně o vlastnictví nemovitosti v H. společností VEPAP, a.s.). Vzhledem k uvedenému se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu nalézacího, že stěžovatelka v době, kdy půjčené peníze od poškozených přebírala, neměla v úmyslu je použít jí deklarovaným způsobem, když je osobě nemovitosti prodávající nepředala, a neměla ani důvod předpokládat, že jí peněžní ústav úvěr, z něhož údajně měla v úmyslu poškozeným finanční prostředky vrátit, poskytne. Oba obecné soudy tak dospěly k závěru, že pokud stěžovatelka realizaci projektu na základě závazného příslibu banky na poskytnutí úvěru při jednáních s poškozenými předstírala, uvedla je v omyl a svým jednáním způsobila na jejich majetku škodu. Jedná se tedy o typ podvodného jednání v rámci podnikatelské činnosti, který trestní zákon sankcionuje. Judikatura obecných soudů, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, dopadá na jiné skutkové okolnosti, v posuzované věci je proto nepřípadná. Polemikou stěžovatelky týkající se otázky naplnění subjektivní stánky trestného činu podvodu se obecné soudy zabývaly. Dospěly k závěru, že stěžovatelka jednala v úmyslu přímém, neboť chtěla porušit zájem na ochraně majetku osob způsobem v trestním zákoně uvedeným. V tomto směru nelze jejich závěrům ani z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ani námitkám stěžovatelky, jimiž vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu, že půjčené peníze použila pro vlastní potřebu, když nebyl zjištěn konkrétní způsob, jak s penězi naložila, nelze přisvědčit. Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (např. IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu, stěžovatelka nevznesla návrhy na provedení důkazů, jež by její tvrzení ohledně následného použití získaných finančních prostředků potvrdily. Po zhodnocení provedeného dokazování soud neměl pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a vydal ve věci rozsudek, v němž své závěry objasnil, přičemž zdůvodnil, proč výpovědi stěžovatelky neuvěřil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je páteří práva na řádný proces nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v §2 odst. 6 trestního řádu. Soud je ovšem povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. I této povinnosti obecné soudy dostály. Své úvahy při hodnocení provedených důkazů i důvody, proč nevyhověly dalším důkazním návrhům, řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily. Jejich skutková zjištění přitom tvoří ucelený řetězec.
Obecným soudům lze vytknout, že ve svých rozhodnutích několikrát stěžovatelku označily jako "jednatelku akciové společnosti", přičemž stěžovatelka vystupovala jako předsedkyně představenstva akciové společnosti (došlo zřejmě k záměně za statutární orgán společnosti s ručením omezeným). Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že tuto nepřesnost nelze považovat za natolik závažnou, aby měla reálný vliv na spravedlnost celého řízení.
Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatelka byla stíhána z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhala se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Její postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měla zajištěn přístup k soudu, mohla se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byla zastoupena obhájcem a práva obhajoby byla respektována (čl. 40 odst. 3 Listiny).
Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecného soudu, které bylo napadeno ústavní stížností, nevybočuje z mezí zákona. Závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu