ECLI:CZ:US:2005:2.US.362.04
sp. zn. II. ÚS 362/04
Usnesení
II.ÚS 362/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., správce konkursní podstaty úpadce V. K., zastoupeného JUDr. I. P., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2004, č. j. 3 Cmo 34/2004-84, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Mgr. M. Ch., správce konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s . r. o., se sídlem v Brně, Brandlova 4, zastoupeného Mgr. E. O., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Tímto usnesením vrchní soud změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2004, č. j. 49 Cm 427/2003-70, o nařízení předběžného opatření tak, že žalovanému (stěžovateli) uložil povinnost zdržet se užívání, požívání plodů, zcizování a jakýchkoli jiných dispozic s movitými věcmi, které tvoří vybavení hotelu PALACE ve Š., jehož je stěžovatel provozovatelem, do pravomocného rozhodnutí o žalobě na vydání těchto věcí. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že nemovitost, v níž se nachází předmětné vybavení, byla zapsána dříve do soupisu konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r. o. Neztotožnil se dále s právním závěrem soudu prvního stupně, že předmětné movité věci jsou součástí zapsaných nemovitostí a sdílejí jejich osud jako příslušenství věci, aniž by musely být výslovně zapsány do soupisu konkursní podstaty. Z obsahu spisu vyplývá, že movité věci byly zapsány do konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r. o., a pouze jemu tedy přísluší práva k těmto věcem. Potřeba zatímní úpravy byla dle názoru odvolacího soudu osvědčena dopisem žalovaného žalobci a trestním oznámením žalobce, že žalovaný do jeho práv neoprávněně zasahuje.
Stěžovatel nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení o nařízení předběžného opatření, včetně řízení o prohlášení konkursu na úpadce V. K. i na společnost PALACE CLUB, spol. s. r. o., jejímž byl V. K. jediným společníkem. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soud nerespektoval zákonné hledisko, a to povinnost žalobce (vedlejšího účastníka), prokázat potřebu zatímní úpravy účastníků a navíc rozhodl na základě listinných důkazů, které se ke skutkovému stavu nevztahovaly, a naopak k listinnému důkazu, který měl soud k dispozici, soud nepřihlédl a jeho rozhodnutí je tak projevem svévole. Dále namítal porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalobce v řízení prokazatelným způsobem neosvědčil, že existuje buď potřeba zatímní úpravy poměru účastníků, nebo že je reálná obava, že by byl výkon soudního rozhodnutí ohrožen. Polemizoval především s tím, že soud rozhodl na základě nedostatečných tvrzení žalobce a nepřihlédl k důkazům založeným ve spise. Dále poukazoval na skutečnost, že věci které mají být žalobci vydány, jsou zčásti natolik obecně označené, že je nelze identifikovat a jsou snadno zaměnitelné s jinou věcí, takže rozhodnutí není vykonatelné. Stěžovatel zdůraznil, že předběžným opatřením nebyla respektována ústavní pravidla ochrany toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Stěžovatel nemůže hotel provozovat bez současného užívání movitých věcí. Pokud je mu uložena povinnost zdržet se užívání movitých věcí, je nutno hotel uzavřít, čímž přestanou plynout příjmy do konkursní podstaty a dojde ke zkrácení věřitelů při rozvrhu. Závěr soudu prvního stupně, že movité věci jsou hospodářským účelem spojeny s hotelem, byl dle názoru stěžovatele správný. Je zcela v rozporu se zájmy obou konkursních řízení, aby movité věci přestaly sloužit svému účelu (provozu hotelu).
Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti k námitce stěžovatele, že nevycházel z listin založených ve spise (v přílohové obálce), uvedl, že v době rozhodování vycházel z kompletního spisu včetně příloh. V době vydání napadeného usnesení se listina označená jako "prvotní soupis konkursní podstaty úpadce V. K." ve spise ani v jeho přílohách nenacházela. Stejně tak se ve spise nenachází žádné podání ani úřední záznam, ze kterého by vyplývalo, že takto označená listina byla v době rozhodování odvolacího soudu ve spise nebo v jeho přílohách. Vrchní soud dále zdůraznil, že rozhodnou skutečností stejně nebylo to, kdo předmětné nemovitosti do soupisu konkursní podstaty zapsal jako první, ale skutečnost, že stěžovatel předmětné movité věci, jichž se nařízení předběžného opatření týkalo, do soupisu konkursní podstaty nezapsal vůbec. Ohledně důvodů, pro které nelze předmětné movité věci považovat za součást nemovitostí zapsaných do konkursní podstaty a ohledně důvodů nařízení předběžného opatření pak zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nesouhlasil s názorem stěžovatele, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv. Dle názoru vedlejšího účastníka byly splněny všechny podmínky pro vydání předběžného opatření (mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizoval především s okolnostmi souvisejícími se zapsáním movitých věcí do soupisu konkursní podstaty. Z obsahu spisu ovšem jednoznačně vyplynulo, že předmětné věci byly sepsány pouze v soupisu konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r. o. Bez ohledu na možné pochybnosti o zápisu nemovitostí do konkursní podstaty, postavil Vrchní soud v Olomouci svůj závěr na tom, že movité věci, které se nacházejí v hotelu, nelze bez dalšího považovat za příslušenství nemovitosti. Stěžovatel navíc dosud neuvedl žádná práva, jež by mu svědčila k předmětným movitým věcem, a ani nijak nepopírá jejich prvotní soupis do konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r. o. Vedlejší účastník rovněž vyjádřil přesvědčení, že potřebu zatímní úpravy dostatečně prokázal především dopisem stěžovatele, adresovaným vedlejšímu účastníkovi a trestním oznámením na stěžovatele. Podle názoru vedlejšího účastníka se stěžovatel nemůže domáhat v zájmu konkursních věřitelů ochrany neexistujících práv a požadovat jejich přiznání s odůvodněním, že je v takovém případě schopen zajistit do konkursní podstaty vyšší příjmy, pokud by přiznání neexistujících práv vedlo k popření práv vedlejšího účastníka.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupují způsobem stanoveným zákonem.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení §74 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a rovněž §76 o. s. ř.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při vydání rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření a návrhu na jeho vydání vyhověl, bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny, který zajišťuje právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Důkazní břemeno prokázání potřeby zatímní úpravy právních poměrů účastníků leží vždy na žalobci (navrhovateli).
K rozhodnutí o předběžném opatření je soud povinen přistoupit bezodkladně. Zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování. Vyplývá to z toho, že rozhodné skutečnosti je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit žalobce (navrhovatel). Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno jen tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí, přičemž procesní odpovědnost za výsledek řízení (důkazní břemeno) v tomto směru má žalobce (navrhovatel). Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány. K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li alespoň osvědčeny, tj. jeví-li se alespoň jako pravděpodobné. Procesní odpovědnost i v tomto směru má žalobce. Pro rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně. Znamená to mimo jiné, že nemůže být v řízení o předběžném opatření přihlédnuto k tvrzením, listinám nebo k dalším důkazům, které neměl k dispozici soud prvního stupně v době vyhlášení (vydání) svého usnesení, bez zřetele k tomu, který z účastníků je uvádí nebo předpokládá. Pro odvolací řízení to znamená, že účastníci řízení nemohou v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto se Ústavní soud mohl jen přesvědčit, zda v projednávané věci vůbec byly důvody dány. Ústavní soud byl povinen přesvědčit se, zda Vrchní soud v Olomouci nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na prokázanou potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, a zda tyto důvody vůbec vedlejší účastník osvědčil. V této souvislosti lze poukázat na námitku stěžovatele, že soud nerozhodoval na základě listinných důkazů které měl k dispozici založené ve spise (konkrétně "prvotní soupis konkursní podstaty" úpadce V. K.ze dne 21. prosince 2001). Ústavní soud ze spisu vyžádaného od Krajského soudu v Brně (sp. zn. 49 Cm 427/2003), zjistil, že v přílohové obálce se skutečně nachází mezi přílohami žalobce příloha označená jako C), která obsahuje soupis konkursní podstaty úpadce V. K. ze dne 21. prosince 2001, takže lze mít přinejmenším pochybnosti, zda Vrchní soud v Olomouci měl, či neměl k dispozici tuto listinu v době rozhodování, což ovšem není vzhledem k tomu, že pro vydání předběžného opatření je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, významné. Tato skutečnost nemění ani nic na tom, že svůj závěr postavil vrchní soud na právním názoru, že movité věci nelze považovat za příslušenství nemovitosti, z čehož vyplývá, že otázka, kdo zapsal nemovitost, v níž se nachází předmětné movité věci, do konkursní podstaty jako první, není v dané věci relevantní.
Další námitka stěžovatele se týkala skutečnosti, že vedlejší účastník prokazatelným způsobem neosvědčil, že existuje potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, nebo že je zde reálná obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci vrchní soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků a řádně zvážil důvody pro vydání předběžného opatření. K vydání napadeného rozhodnutí přistoupil vrchní soud po té, co shledal, že v předmětné věci byla dostatečným způsobem prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž své rozhodnutí přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodnil, když zejména uvedl, jaké okolnosti ho k tomuto rozhodnutí vedly (dopis adresovaný stěžovatelem vedlejšímu účastníku a trestní oznámení vedlejšího účastníka na stěžovatele). Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření, konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše naznačeno, nepřísluší.
Pokud vrchní soud dospěl k závěru, že žalobcem byla zejména z předložených listinných důkazů nepochybně prokázána nutnost upravit zatímní poměry účastníků, nelze v předběžném opatření, jímž bylo stěžovateli v souladu s ustanovením §76 odst. 1 o. s. ř., uloženo něčeho se zdržet, spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu