ECLI:CZ:US:2005:2.US.373.03
sp. zn. II. ÚS 373/03
Usnesení
II.ÚS 373/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. 8. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele F. N., zastoupeného JUDr. R. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 5. 2002, č. j. 3 T 498/2000-268, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 5 To 336/2002, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 331/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí porušily jeho ústavně zaručené právo být stíhán a zbaven svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným v zákoně [čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a dále nerespektovaly čl. 2 odst. 2 Listiny, jež umožňuje vykonávat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a čl. 39 Listiny, dle nějž pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Krajský soud v Brně nadto nebyl nestranný a nezávislý, jak to vyžaduje čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 3 T 498/2000, z nějž vyplynulo následující:
Dne 19. 11. 1999 došlo v obci S. k dopravní nehodě, při níž stěžovatel jako řidič osobního automobilu narazil do chodkyně, přecházející mimo přechod pro chodce čtyřproudou silnici, a způsobil jí zranění dolní končetiny, jež si vyžádalo dvouměsíční léčení. Stěžovatel jel ve vnitřním pruhu vozovky za jiným osobním automobilem, který poté, co do jeho jízdního pruhu vstoupila chodkyně, zastavil. Stěžovatel se brzdícímu automobilu vyhýbal, přitom vybočil vpravo a vyjel do vnějšího jízdního pruhu, kde narazil do chodkyně, která po zastavení prvního vozidla pokračovala v přecházení vozovky.
Dne 15. 2. 2000 bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Dne 24. 8. 2000 pak proti němu byla vznesena obžaloba, přičemž mu bylo kladeno za vinu, že nesledoval řádně dopravní situaci, jel nepřiměřenou rychlostí a nedodržel dostatečný odstup od vozidla jedoucího před ním v jeho jízdním pruhu. Výše uvedené jednání bylo kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti uložené zákonem, v jehož důsledku byla chodkyni způsobena těžká újma na zdraví.
Stěžovatel byl následně třemi rozhodnutími okresního soudu, a to rozsudky ze dne 21. 11. 2000, č. j. 3 T 498/2000-174, ze dne 25. 6. 2001, č. j. 3 T 498/2000-210, a ze dne 19. 11. 2001, č. j. 3 T 498/2000-239, zproštěn obžaloby, nicméně rozhodnutí okresního soudu bylo vždy k odvolání státního zástupce Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. Jako důvod byla krajským soudem uváděna nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a nutnost doplnit dokazování.
Okresní soud poté rozsudkem ze dne 27. 5. 2002, č. j. 3 T 498/2000-268, uznal stěžovatele vinným ve smyslu obžaloby a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. V souladu s §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") byla stěžovateli uložena povinnost nahradit pojišťovně náhradu škody ve výši 17 243 Kč. Odvolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením krajského soudu ze dne 9. 10. 2002, č. j. 5 To 336/2002-291, zamítnuto. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 4. 2003, č. j. 5 Tdo 331/2003-309, odmítnuto.
II.
Rozsudek okresního soudu ze dne 27. 5. 2002, č. j. 3 T 498/2000-268, usnesení krajského soudu ze dne 9. 10. 2002, č. j. 5 To 336/2002-291 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 4. 2003, č. j. 5 Tdo 331/2003-309, napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a dále uvedl, že závěr obecných soudů, že byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, považuje za nesprávný, neboť neodpovídá skutkovým zjištěním. Stěžovatel uvedl důvody, pro něž nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že porušil pravidla silničního provozu, a dále poukázal na to, že se soudy nezabývaly příčinnou souvislostí mezi porušením dopravních předpisů a způsobeným následkem. Obecné soudy rovněž dle názoru stěžovatele pochybily tím, že neposoudily jeho jednání z hlediska splnění podmínek uvedených v §88 odst. 1 trestního zákona.
Stěžovatel byl též přesvědčen, že odvolací soud nepřípustným způsobem zasahoval do nezávislosti soudu prvního stupně, když nerespektoval §263 odst. 7 a §258 odst. 1 trestního řádu. Odvolací soud rušil osvobozující rozsudky a ukládal soudu prvního stupně doplnit dokazování k věcem, jež již byly ve spise obsaženy nebo jež neměly pro rozhodnutí ve věci žádný význam. Stěžovatel se domníval, že skutečným důvodem, pro který odvolací soud vracel věc soudu prvního stupně, bylo odlišné hodnocení důkazů, což je ovšem dle §263 odst. 7 trestního řádu nepřípustné. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že konečný rozsudek okresního soudu nejméně ze všech rozhodnutí tímto soudem vydaných splňuje kritéria §125 odst. 1 trestního řádu, přesto jej odvolací soud nezrušil.
Výše uvedená pochybení zakládají dle názoru stěžovatele neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručeného práva být stíhán a zbaven svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným v zákoně ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny. Dále byl ve vztahu ke stěžovateli porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny, dle nějž pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Krajský soud v Brně nadto nesplňoval podmínku nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud z výše uvedených důvodů napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k jejímu obsahu vyjádřili.
Okresní soud v Uherském Hradišti, stejně jako Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření odkázaly v plném rozsahu na odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky vyjádřil své přesvědčení, že k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, přičemž v podrobnostech taktéž odkázal na své rozhodnutí. Nejvyšší soud dále konstatoval, že se nemohl zabývat námitkami stěžovatele, jež směřovaly proti skutkovým zjištěním nalézacího a odvolacího soudu. Za právní námitku bylo možno považovat pouze posouzení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle §88 odst. 1 trestního zákona, s níž se vypořádal.
Okresní státní zastupitelství v Uherském Hradišti, Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejších účastníků řízení vzdaly.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by porušil dopravní předpisy, resp. že se soudy nedostatečně zabývaly příčinnou souvislostí mezi porušením dopravních předpisů a způsobeným následkem, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani ostatním námitkám stěžovatele. Ve vztahu k namítané nesprávné aplikaci §88 odst. 1 trestního zákona se s touto námitkou již dostatečně vypořádal dovolací soud. Dovodily-li obecné soudy, že okolnost, že stěžovatel svým jednáním porušil současně několik ustanovení vyhlášky č. 99/1989 o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je dostatečným důvodem pro naplnění materiálních podmínek trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, nemá Ústavní soud k takovému právnímu názoru z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
Jedná-li se o důvody, jež vedly odvolací soud k postupu dle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, ani v tomto případě Ústavní soud nemohl dát stěžovateli za pravdu. Z odůvodnění předmětných rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že tento reagoval na rozpornost a neúplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, nikoliv na způsob hodnocení důkazů. Jako nedůvodná se tedy jeví rovněž námitka stěžovatele, že odvolací soud nepostupoval nestranně a nezávisle a nepřípustným způsobem zasahoval do volného hodnocení důkazů nalézacím soudem.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 8. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu