ECLI:CZ:US:2005:2.US.419.03
sp. zn. II. ÚS 419/03
Usnesení
II.ÚS 419/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. P. E., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 1 T 25/92-1497, ze dne 25. 5. 2001, rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 10/02, ze dne 3. 4. 2002 a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tdo 423/2003, ze dne 6. 5. 2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 1 T 25/92-1497, ze dne 25. 5. 2001 uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. z., ve znění účinném v době vynesení rozsudku, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a dvou měsíců. Trestného činu se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době z 2. na 3. 10. 1991 měl v Ž. společně s odsouzeným J. R. a zemřelým V. J. odcizit z prostoru Státního oblastního archivu L. 16 kusů historických atlasů a souborů map světa, vydaných v letech 1650-1852, sborník rytin měst z roku 1695 a další předměty. Ke stěžovatelem podanému odvolání Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 9 To 10/02, ze dne 3. 4. 2002 napadený rozsudek krajského soudu zrušil a znovu rozhodl o vině stěžovatele a odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podané dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 3 Tdo 423/2003, ze dne 6. 5. 2003 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel podanou ústavní stížnost odůvodňuje tím, že se obecné soudy v jeho trestní věci dopustily procesních pochybení a nesprávného hodnocení důkazů. Stěžovatel žádal provedení konfrontace s M. K. a vyslechnutí jako svědka vyšetřovatele kpt. B., avšak tyto navrhované důkazy nebyly soudem provedeny a soud nezdůvodnil, proč je neprovedl. Spoluobžalovaný M. R. několikrát změnil výpověď, přičemž pouze v jedné z výpovědí označil stěžovatele za pachatele trestného činu. Stěžovatel dále poukazuje na problematičnost odebrání jeho pachové stopy a jejího použití při odsouzení stěžovatele. V neposlední řadě pak stěžovatel vznáší námitku na průtahy v trestním řízení, když rozsudek prvoinstančního soudu byl vynesen téměř deset let poté, co mělo dojít k trestné činnosti. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 1 T 25/92, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k námitkám stěžovatele uvádí, že pokud jde o neprovedení důkazů, pak z protokolu o hlavním líčení (č.l. 1484) vyplývá, že stěžovatel navrhoval doplnit dokazování pouze o výslech policisty B., konfrontaci se spoluobžalovaným K. nepožadoval. Krajský soud o jeho návrzích na doplnění dokazování řádně rozhodl (viz usnesení č.l. 1484) a své rozhodnutí i ústně odůvodnil. Shledal, že uvedené navrhované důkazy k rozhodnutí ve věci nejsou třeba. Postupoval tak v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. K námitce, že spoluobžalovaný M. R. několikrát změnil výpověď v průběhu trestního řízení, krajský soud uvádí, že se touto skutečností zabýval při svém rozhodování a své úvahy v tomto směru rozvedl v rozsudku. K další námitce ohledně problematičnosti pachových stop soud sděluje, že i tento důkaz hodnotil ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., jak je rozvedeno v rozsudku. Navíc poukazuje, že tuto námitku již stěžovatel uplatnil jak v odvolání, tak i v dovolání, vždy však byl neúspěšný. Skutečnost, že trestní řízení trvalo dlouhou dobu, soud zhodnotil ve prospěch odsouzeného při ukládání trestu. I tuto námitku odsouzený již uplatnil jak v odvolacím, tak dovolacím řízení. Na základě výše uvedeného považuje krajský soud ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze předně upozorňuje, že stěžovatel zásadní námitku, týkající se údajného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces, uplatnil již jako námitku odvolací a vrchní soud na ni reagoval ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 2002. Ústavní stížnost považuje vrchní soud za neopodstatněnou. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů s tím, že hodnocení bylo jednostranné a výlučně v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud jako soud odvolací označil výslovně skutková zjištění, tak jak k nim dospěl krajský soud, za úplná a správná, převzal je do svého rozhodnutí a při právní kvalifikaci aplikoval §16 odst. 1 tr. z., přičemž se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v podaném odvolání, včetně námitky údajných neodůvodněných průtahů v řízení. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, příp. zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR se ve svém vyjádření vyslovuje k důvodům odmítnutí stěžovatelova dovolání, které bylo podáno s odkazem na skutkové vady a průtahy v řízení. Argumenty stěžovatele jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby a dovolacích námitek a proto Nejvyšší soud ČR především odkazuje na obsah svého rozhodnutí, v němž vyslovil svůj právní názor, na jehož základě bylo dovolání odmítnuto. V řízení před Nejvyšším soudem ČR nebyl porušen trestní řád ani jiné právní normy, zejména Listina. Nedošlo tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k provedenému důkaznímu řízení v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v rámci své obhajoby v průběhu řízení před soudem I. stupně (č.l. 1484, 1486), zejména pak v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 27. 11. 2001 (č.l. 1542-1543), v průběhu veřejného zasedání (č.l. 1572) a v podaném dovolání (č.l. 1628-1629). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že zejména odvolací soud a zčásti rovněž Nejvyšší soud ČR se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k provedenému důkaznímu řízení, zejména pak pokud jde o neprovedení navrhovaných důkazů, a to jím navrhované konfrontace se spoluobžalovaným K. (uplatnění tohoto návrhu na doplnění dokazování v průběhu trestního řízení však z připojeného spisového materiálu nevyplývá, a proto se jím ani obecné soudy nemohly zabývat) a nevyslechnutí policisty kpt. B., dále výhrada ke způsobu odebrání pachové stopy a konečně tvrzení stěžovatele, že několikerá změna výpovědi spoluobžalovaného M. R. zpochybňuje věrohodnost jeho výpovědi, v níž stěžovatele označil za pachatele trestného činu.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávné hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pak Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 tr. ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek týkajících se neprovedení navrhovaného důkazu a nesprávného hodnocení důkazů. Uplatněnou námitkou stěžovatele na doplnění dokazování výslechem policisty kpt. B. se zabýval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací a dospěl k závěru, že byť krajský soud v odůvodnění rozsudku přímo neuvádí, proč tomuto návrhu nevyhověl, je tato skutečnost patrná z toho, jak se krajský soud vypořádal s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídil (č.l. 1584). Odvolací soud se ve svém rozhodnutí rovněž obsáhle zabýval stěžovatelem namítaným hodnocením výpovědi spoluobžalovaného M. R. a posouzením důkazu pachovou stopou, a to pouze jako důkazu nepřímého, hodnoceného v kontextu dalších důkazů. Celkově pak vrchní soud shledal úplnost a správnost skutkových zjištění, která mají plnou oporu v provedených důkazech (č.l. 1583-1588).
Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, je oprávněn pouze zkoumat, zda jsou skutková zjištění podložena provedenými důkazy, zda ze skutkových zjištění soud vyvodil adekvátní právní závěr, zda tento svůj myšlenkový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil, jakož se i vypořádal s námitkami a důkazními návrhy stěžovatele. Důvodem zásahu Ústavního soudu by byla pouze situace, kdy při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu může dojít tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodnutí jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů provedeného obecnými soudy zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Takového pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě u napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal.
Ústavní soud v daném směru konstatuje, že z obsahu posuzované ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Zejména Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se v odůvodnění rozhodnutí pečlivě vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele uplatněným současně v odvolání a ústavní stížnosti, přičemž oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. V předmětné věci tak Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by vyžadovalo jeho zásahu z důvodu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Jinou otázkou pak je stěžovatelem namítaná nepřiměřená délka řízení, zejména pokud jde o řízení před nalézacím soudem, kdy rozsudek prvoinstančního soudu byl vynesen téměř po deseti letech od spáchání souzené trestné činnosti. Ústavní soud se otázkou nepřiměřených průtahů v řízení opakovaně zabýval v mnoha svých rozhodnutích a zdůraznil, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces. Toto základní právo je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže tolerovat zásahy do základních práv a svobod jednotlivce odkazem na objektivní stav obecné justice způsobovaný subjektivními či objektivními faktory (viz např. nález sp. zn. 600/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 6). Garance základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě pak je o to závažnějšího významu v oblasti trestního soudnictví dotýkajícího se možnosti citelného zásahu do základního práva obviněného na osobní svobodu. Jak Ústavní soud judikoval v řadě svých rozhodnutí (viz např. dosud nepublikovaný nález vedený pod sp. zn. I ÚS 554/04) je proto třeba v této souvislosti v souladu se zásadou proporcionality základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě korespondující se základním právem na osobní svobodu poměřovat veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti, resp. trestním zákonem vymezeným účelem trestu (§23 tr. z.), tedy aby zákonem předvídané omezení základních práv bylo v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem. V důsledku shledání neproporcionality mezi omezením práva na osobní svobodu při nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutku, z něhož byl obviněný shledán vinným, a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele, pak může Ústavní soud shledat u rozhodnutí obecných soudů z tohoto titulu napadených, že tato rozhodnutí neposkytla ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy ČR).
Současně však Ústavní soud nemohl pominout v jeho rozhodnutích opakovaně prezentovaný postoj, dle něhož "porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy" (viz např. usnesení vedené pod sp. zn. IV. ÚS 487/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 26). V tomto směru proto Ústavní soud výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., spočívající v konstatování, že Úmluva výslovně možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na porušení jejího čl. 6 odst. 1 nestanoví, označil za zcela ústavně konformní a argumentoval, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálně evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát se za této situace nemůže této své úlohy, ale i zásadní povinnosti, vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám v trestním řízení, není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána (viz nepublikované usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03). Z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak nepřiměřenost délky řízení je důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatele a není důvodem pro zastavení trestního stíhání. Ve věci Eckle v. SRN (rozsudek ze dne 15. 7. 1982, srov. Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Praha: IFEC, 2003, s. 285 an.) Evropský soud pro lidská práva v tomto směru vyslovil, že pokud bylo poskytnuto dostatečné spravedlivé zadostiučinění, především snížením trestu, pak stěžovatel ztrácí postavení poškozeného z titulu nedodržení zmíněných požadavků Úmluvy a soud zamítne jeho žádost o náhradu materiální a morální újmy.
Při posuzování dotčení ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) Ústavní soud rozlišuje charakter takového zásahu orgánu veřejné moci z pohledu, zda takový zásah v probíhajícím soudním řízení pokračuje či zda řízení dotčené takovým zásahem již skončilo pravomocným rozhodnutím, jak tomu je v posuzovaném případě. Po zvážení všech okolností projednávané věci Ústavní soud při neschopnosti státu zabezpečit vedení trestního řízení tak, aby proběhlo spravedlivě, tedy bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, konstatoval, že oba soudy, nalézací i odvolací soud, v průběhu trestního řízení přihlédly k vysloveným námitkám stěžovatele stran neodůvodněné délky trestního řízení trvajícího deset let a, jak uvedly i v odůvodnění svých rozsudků (č.l. 1515, 1520, 1580), promítly tuto okolnost i do výše ukládaného trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli vyměřen na samé spodní hranici trestní sazby stanovené v §247 odst. 4 tr. z. Za této situace, kdy obecné soudy postupovaly cestou poskytnutí zadostiučinění formou snížení ukládaného trestu a kdy zásah orgánu veřejné moci do základního práva stěžovatele na přiměřenou délku řízení již nepokračuje, Ústavní soud neshledal důvodu pro jeho zásah z titulu stěžovatelem namítaných průtahů trestního řízení.
Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu