ECLI:CZ:US:2005:2.US.43.04
sp. zn. II. ÚS 43/04
Usnesení
II.ÚS 43/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti University Karlovy v Praze, se sídlem v Praze, Ovocný trh č. 5, zastoupené JUDr. I. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2003, č.j. 12 Co 251/2003-200 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 7. 2002, č.j. 17 C 259/93-146, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byla uznána povinnou vydat žalobcům v rozhodnutí specifikované nemovitosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala v projednávané věci rovněž dovolání, o kterém nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, Ústavní soud řízení usnesením ze dne 15. 7. 2004 přerušil, v řízení pak pokračoval po obdržení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2004, č.j. 28 Cdo 976/2004-266.
Ústavní soud nejdříve posuzoval ústavní stížnost z hlediska možnosti jejího meritorního projednání, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ústavní stížností ze dne 19. 1. 2004 napadá rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2003, č.j. 12Co 251/2003-200 a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 7. 2002, č.j. 17C 259/93-146. V ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, zejména poukazuje na nedostatky v dokazování, procesní pochybení, nepřesnost a nevykonatelnost žalobního petitu a absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že soudy rozhodly v rozporu se zák. č. 87/1991 Sb., neboť žalobkyně nikdy netvrdila a neprokázala skutečnosti vymezené tímto zákonem, umožňující vydání věci. Dne 7. 10. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatelky, ve kterém žádá o pokračování v přerušeném řízení s tím, že Nejvyšší soud již ve věci rozhodl, a to tak, že se dovolání zamítá. V tomto podání opětovně žádá, aby Ústavní soud pro rozpory ve skutkových tvrzeních a chybějící se vypořádání se skutkovým a právním stavem věci napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Nejvyšší soud, který shledal dovolání přípustným dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, jej rozsudkem ze dne 20. 8. 2004, č.j. 28 Cdo 976/2004-268, zamítl jako nedůvodné. Jak Ústavní soud ověřil, rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí dovolání stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele, k čemuž ve věci Ústavnímu soudu předložené došlo, orgán k tomu ex lege povolaný náležitě zabýval. Současně platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem, tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 151, Praha, ročník 1993, 1994) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatelky bylo dovolání, tudíž rozhodnutím o něm je rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2004, č.j. 28 Cdo 976/2004-268, který však stěžovatelka ústavní stížnosti nenapadla.
Stěžovatelka napadá pouze v záhlaví citované rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, o čemž svědčí návětí, obsah ústavní stížnosti a její petit, připojená plná moc a návětí a obsah žádosti o pokračování v řízení po vydání rozsudku Nejvyššího soudu. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka v daném případě sice považovala dovolání za poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat, nicméně rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností již nenapadla.
Ústavní soud připomíná, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale jen rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů by vedlo k tomu, že případným nálezem Ústavního soudu by zůstal nedotčen rozsudek Nejvyššího soudu ČR, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz též usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn. IV. ÚS 58/95, in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, str. 331 a usnesení např. ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III.ÚS 323/05, II ÚS 78/05 a další).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj