ECLI:CZ:US:2005:2.US.445.04
sp. zn. II. ÚS 445/04
Usnesení
II.ÚS 445/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti TJ Spartak Modřany, se sídlem Praha, K Vltavě 410, zastoupené JUDr. K. P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1575/2003, popř. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. 16 Co 389/2002 a návrhu na zrušení ustanovení §4 zák. č. 232/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.11 a čl.36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a právního předpisu.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, bylo jako opožděné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. 16 Co 389/2002, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, dle nějž je stěžovatel povinen vydat České obci sokolské předmětné nemovitosti.
Stěžovatel uvádí, že ve věci, zahájené na základě žaloby ze dne 1. 7. 1992, bylo několikrát rozhodováno a po 1. 1. 2000 byly odvolacím soudem postupně vydány dva pravomocné rozsudky, v nichž však bylo dáno odlišné poučení, pokud jde o lhůtu k podání dovolání, což porušilo rovnost účastníků řízení.
V rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001, č.j. 11 Co 136,137/200- 193, bylo dáno poučení, že dovolání je možné podat ve lhůtě do dvou měsíců, čímž dle stěžovatelova názoru soud dal najevo, že řízení před tímto soudem podléhalo versi občanského soudního řádu ve znění účinném po novele č. 30/2000 Sb. Doručením uvedeného rozsudku byl podle stěžovatele spor pravomocně ukončen. Dovolání podané žalobcem na konci dvouměsíční lhůty bylo hodnoceno jako dovolání podané včas, čímž byla potvrzena správnost poučení poskytnutého odvolacím soudem, neboť jinak by se musel Nejvyšší soud s uvedenou "vadou" poučení v odůvodnění vypořádat. Nejvyšší soud nemohl vytvořit expozici dvou právních režimů tak, že lhůtu pro podání dovolání podřídil účinnosti občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001 a projednání věci samotné občanskému soudnímu řádu ve znění před 1. 1.2001.
V novém řízení (vedeném po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu) pak Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. 16 Co 389/2002, poskytl poučení, dle kterého lze proti jeho rozhodnutí podat dovolání ve lhůtě jednoho měsíce.
Dle názoru stěžovatele byla-li po 1. 1. 2001 ve stejné věci odvolacím soudem poskytnuta lhůta dva měsíce a dovolací soud tuto okolnost nijak kriticky nevyhodnotil a shledal dovolání přípustné, pak je zřejmé, že již předchozí odvolací a dovolací řízení bylo de-iure podrobeno občanskému soudnímu řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Nejvyšším soudem zmiňované přechodné ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. lze dle stěžovatele vztáhnout jen na případ prvého pravomocného rozsudku, resp. prvého dovolání, nikoliv na kaskádu dalších pravomocných rozsudků nebo dovolání.
Stěžovatel dále uvádí, že žádný ze soudů v linii obvodní-městský-Nejvyšší soud neprovedl nebo odmítnul provést důkazy o právní minulosti stěžovatele, nebo je provedl, ale v rozporu s jejich důkazní hodnotou učinil nesprávné právní závěry. Stěžovatel byl také zbaven majetkových práv, která ale neexistovala ke dni 31. 3. 1948, a která byla stěžovatelem získána až po tomto datu v rámci smluvní volnosti. Vzhledem k tomu, že ustanovení §4 zák. č. 232/1991 Sb. je v zřejmém rozporu s ústavním pořádkem ČR a komunitárním právem, požaduje, aby Ústavní soud posoudil návrh na jeho zrušení.
Ústavní soud poté, co mu byl zaslán zrekonstruovaný spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 9 C 209/99, přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je požadavek, aby mu byla v rozporu se zákonem a s poučením poskytnutým v rozhodnutí odvolacího soudu poskytnuta delší lhůta k podání dovolání, a to s poukazem na to, že v předchozím rozhodnutí v rámci téhož sporu byla odvolacím soudem nesprávně určená lhůta k podání dovolání tolerována.
Stěžovatel především nesprávně usuzuje, že se jednotlivé části soudního řízení o tomtéž sporu, uzavřené rozhodnutím odvolacího soudu (přestože na základě výroku Nejvyššího soudu, došlo k jejich zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení se závazným právním názorem), představují samostatné pravomocně uzavřené spory podléhající odlišnému režimu občanského soudního řádu. Stejně tak neopodstatněně usuzuje, že nesprávné poučení o lhůtě pro podání dovolání v rámci sporu automaticky nastolilo režim občanského soudního řádu ve znění, jež uvedenou délku lhůty obsahuje, tj. ve znění platném po 1. 1. 2001.
Z obsahu rekonstruovaného spisu Ústavní soud ověřil, že s ohledem na přechodná ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 15 zák. č. 30/2000, kterým byl novelizován občanský soudní řád, věc měla být a také odvolacím soudem byla projednána podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001, neboť bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně vydaném dne 2. 11. 2000.
Dle bodu 17 uvedených přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. se rovněž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001.
Ve shodě s těmito ustanoveními postupovaly obecné soudy, pokud jde o ústavní stížností napadená rozhodnutí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 1. 2003 účastníkům řízení přitom poskytl správné poučení o délce lhůty k podání dovolání (jeden měsíc). Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí srozumitelným a vyčerpávajícím způsobem rozvedl, z jakých důvodů bylo nutné dovolání stěžovatele podané po uplynutí jednoměsíční lhůty) odmítnout jako opožděné. Nejvyšší soud uvedl, že i kdyby dovolání nebylo opožděné, muselo by být odmítnuto také jako nepřípustné (§237, §238a a §239). Rovněž se výstižně vyjádřil k námitce stěžovatele (který si byl vědom toho, že dovolání je podáno opožděně) ohledně nesprávného poučení o dovolání v předchozím rozhodnutí a důvodu jeho tehdejšího projednání.
Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem konstatuje, že v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001 bylo dáno nesprávné poučení o tom, že dovolání je možné podat ve lhůtě do dvou měsíců, neboť s ohledem na citovaná přechodná ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., činila lhůta k podání dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 jeden měsíc. Nicméně důsledky tohoto nesprávného poučení nešly v neprospěch účastníků řízení, ale byly opodstatněně zhojeny tím, že o dovolání podaném na konci dvouměsíční lhůty bylo řádně jednáno a rozhodnuto. Uvedený postup je zcela v souladu s usnesením velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném pod č. 7/2003 v Soudní judikatuře, dle kterého Nejvyšší soud neodmítne dovolání, jestliže se dovolatel řídil poučením odvolacího soudu. Tomuto názoru rovněž odpovídá judikatura Ústavního soudu, týkající se dané problematiky, kdy usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, podaném opožděně z důvodu nesprávného poučení, byla nálezy Ústavního soudu rušena (např. nález sp.zn. I. ÚS 89/02, II.ÚS 618/01, III.ÚS 332/04).
Ve věci dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2001 tedy Nejvyšší soud oprávněně postupoval ve shodě s usnesením velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001 a judikaturou Ústavního soudu. Skutečnost, že svůj postup v odůvodnění rozhodnutí blíže nerozvedl, není podstatná, neboť rozhodné je, že postupem soudu nebylo účastníkovi řízení odepřeno právo na projednání dovolání.
Z okolnosti, že nedopatření odvolacího soudu bylo postupem Nejvyššího soudu zhojeno a dovolání řádně projednáno, však rozhodně nelze dovozovat, že věc byla nadále podřízena režimu občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001 a účastníkům řízení tak, v rozporu s právními předpisy dopadajícími na projednávanou věc, by měla být poskytnuta delší lhůta k podání dovolání.
Právo na spravedlivý proces, respektive na právo rovnosti účastníků, nelze vykládat tak, že by v důsledku předchozího (avšak zhojeného) pochybení soudu vzniklo účastníku řízení právo na to, aby si soud v dalším řízení vědomě chybně počínal a umožnil tak účastníku řízení nerespektovat zákonem stanovenou lhůtu k podání dovolání. Stěžovatel zcela pomíjí, že v předchozím řízení bylo projednání dovolání umožněno z důvodu nesprávného poučení účastníků řízení soudem. V projednávané věci však bylo účastníkům řízení, a tedy i stěžovateli, poskytnuto řádné, zákonu odpovídající poučení o lhůtě k podání dovolání. Současné občanskoprávní řízení, ve kterém se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem a kdy v době rozhodování odvolacího soudu již byla sjednocující judikatura Nejvyššího soudu dostupná.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro opožděnost došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Ve vztahu k eventuelnímu návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, sp.zn. 16 Co 389/2002, se pak jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené v zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu). Tento rozsudek byl totiž stěžovateli doručen nejpozději dne 17. 2. 2003 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 21. 7. 2004. Za situace, kdy dovolání stěžovatele (proti rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu rozsudek soudu prvého stupně, který byl při rozhodování vázán právním názorem vysloveným v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu), bylo odmítnuto jako opožděné a posouzení přípustnosti dovolání tedy nezáviselo na úvaze Nejvyššího soudu ČR ve smyslu ust. §72 odst.4 zákona o Ústavním soudu, nebylo možné odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003 až od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení §4 zák. č. 232/1991 Sb., Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou uvádí, že řízení o návrhu na zrušení právního předpisu je řízením akcesorickým, které "sleduje osud ústavní stížnosti". Pokud je tedy samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. sp.zn. III.ÚS 101/95 Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.4, usn. č. 22).
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel s jeho závěry neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), §43 odst.1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a), §43 odst. 1písm. b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
K : doručit: advokát 2x
vrátit spis: Obvodního soudu pro Prahu 4 -vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: A ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ