ECLI:CZ:US:2005:2.US.493.03
sp. zn. II. ÚS 493/03
Usnesení
II.ÚS 493/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. M. H., proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 8. 2003, čj. 17 C 171/97-180, a ze dne 27. 9. 2002, čj. 17 C 171/97-162, rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 11. 2003, čj. 17 C 171/97-191, a ze dne 8. 1. 2004, čj. 17 C 64/2003-57, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, čj. 19 Co 468/2002-170, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, čj. 64 Co 272/2004-220, a ze dne 11. 11. 2004, čj. 64 Co 274/2004-82, a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení, vedeném pod sp. zn. 17 C 171/97, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2003, stěžovatel napadl nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení, vedeném pod sp. zn. 17 C 171/97, a domáhal se zrušení v záhlaví na prvním místě uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6. Podáním ze dne 28. 2. 2005, nazvaným "doplnění ústavní stížnosti", navrhl zrušit i další v záhlaví uvedená usnesení a rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 17 C 171/97, a sp. zn. 17 C 64/2003, z nichž zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 a poté několikrát doplněnou, domáhal náhrady škody způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu tím, že mu ve stavebním řízení nebylo přiznáno postavení účastníka řízení. Škoda mu měla vzniknout tak, že se snažil uplatnit postavení účastníka stavebního řízení, na což vynaložil částku 15.085,-Kč. Další škoda mu pak měla vzniknout v důsledku činnosti soudů, neboť se snažil o dosažení postavení účastníka řízení také žalobou ve správním soudnictví, na což vynaložil částku 2.600,-Kč. Dále mu vznikla škoda ve výši 500,-Kč nesprávným rozhodnutím soudu, kterým mu byl vyměřen soudní poplatek v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci E 2383/96, ačkoli v této věci nebyl navrhovatelem, další částku 45.600,-Kč stěžovatel vynaložil na pořízení a doručení písemností různým státním orgánům v souvislosti s uplatňováním práva na bezpečné a nerušené bydlení. Stěžovatel dodatečně požadoval částku 500.000,-Kč jako spravedlivé zadostiučinění za několikaleté psychické strádání způsobené nebezpečným, život a zdraví ohrožujícím stavem domu.
Usnesením ze dne 27. 9. 2002, čj. 17 C 171/97-162, odmítl Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal náhrady škody proti žalovanému označenému jako Hlavní město Praha a stěžovateli uložil zaplatit tomuto žalovanému náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2003, čj. 19 Co 468/2002-170, napadené usnesení potvrdil.
K návrhům stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 14. 8. 2003, čj. 17 C 171/97-180, připustil změnu žaloby tak, že žalovaná Česká republika je povinna zaplatit stěžovateli 2/3 částky 15.085 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% od 17. 10. 1994 do zaplacení, 2/3 částky 1.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% od 22. 12. 1995 do zaplacení, 2/3 částky 1.600,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 21% od 6. 2. 1997 do zaplacení a částku 500,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 21% od 27. 1. 1997 do zaplacení (výrok I.). Změnu žaloby, aby žalované byla dále uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 45.600,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 26% od 28. 7. 1997 do zaplacení a spravedlivé zadostiučinění ve výši 500.000,-Kč nepřipustil (výrok II.). Žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj zaplacení 2/3 částky 15.085,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% od 17. 10.1994 do zaplacení, vyloučil k samostatnému řízení s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 17 C 64/2003 (výrok III.). Nepřipuštění změny žaloby odůvodnil tím, že stěžovatel neodstranil vady podání, jímž navrhoval rozšíření žaloby o 45.600,-Kč a ohledně nároku na spravedlivé zadostiučinění obvodní soud nebyl věcně příslušný. O vyloučení věci k samostatnému projednání rozhodl z důvodu, že je pojmově vyloučeno, aby v jednom řízení vystupovaly za Českou republiku různé orgány k tomu oprávněné.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté dne 13. 11. 2003, pod čj. 17 C 171/97-191, vydal rozsudek, jímž žalobu ve znění výroku I. usnesení ze dne 14. 8. 2003 zamítl. Nároky stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb. Konstatoval, že podstatou žaloby bylo tvrzení, že Městský soud v Praze se dopustil nesprávného úředního postupu, pokud při projednání jeho věci nepostupoval podle §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, řízení nepřerušil a věc nepředložil Ústavnímu soudu. Soud dovodil, že takový postup připadá v úvahu při pochybnostech o ústavnosti právních předpisů. Pokud však městský soud zaujal jiný právní názor než stěžovatel, nelze tuto skutečnost považovat za nesprávný úřední postup.
Usnesení, jímž nebyla připuštěna změna žaloby a jímž byla věc vyloučena k samostatnému řízení, i rozsudek o zamítnutí žaloby napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, čj. 64 Co 272/2004-220. Odvolání proti uvedenému usnesení soudu I. stupně odmítl a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Zdůraznil, že ve vztahu k napadenému usnesení není odvolání přípustné. V případě napadeného rozsudku se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci i s jejím právním posouzením.
V řízení, vedeném pod sp. zn. 17 C 64/2003, vydal Obvodní soud pro Prahu 6 dne 8. 1. 2004, pod čj. 17 C 64/2003-57 rozsudek, jímž žalobu, že Česká republika je povinna zaplatit stěžovateli 2/3 částky 15.085,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% od 17. 10.1994 do zaplacení, zamítl. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované náklady řízení. I v tomto řízení soud posoudil nárok stěžovatele podle zákona č. 58/1969 Sb. a shledal, že nesprávný úřední postup správního orgánu (překročení lhůty pro rozhodnutí) nebyl příčinou toho, že stěžovatel vynaložil náklady na pořízení statického posudku a fotodokumentaci, tyto náklady nevynaložil ani v souvislosti s tím, že se snažil uplatnit postavení účastníka ve správním řízení.
Stěžovatel i v tomto řízení napadl usnesení o nepřipuštění změny žaloby a o vyloučení věci k samostatnému řízení a rozsudek označený v předchozím odstavci odvoláním. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 64 Co 274/2004-82, bylo odvolání proti usnesení odmítnuto jako nepřípustné a rozsudek potvrzen. Odvolací soud shodně s nalézacím soudem konstatoval, že ve správním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že stavební úřad nevydal rozhodnutí ve lhůtě uvedené v §49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. ani nepožádal o prodloužení této lhůty. V daném případě však škoda stěžovateli nevznikla jako přímý následek tohoto nesprávného úředního postupu. Průběh stavebního řízení totiž nebyl objednáním a vypracováním statického posudku i zajištěnou fotodokumentací nijak ovlivněn.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze projednávanou ústavní stížností, ve znění jejího doplnění ze dne 28. 2. 2005. Velmi obsáhle v ní rekapituluje okolnosti případu i průběh dosavadních řízení před příslušnými správními orgány i obecnými soudy, a to včetně těch, která nejsou předmětem návrhového žádání.
Ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 8. 2003, čj. 17 C 171/97-180, jímž soud částečně nepřipustil změnu žaloby a jeden z nároků vyloučil k samostatnému řízení, se stěžovatel domnívá, že pokud ustanovení §202 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nepřipouští v těchto věcech odvolání, potom je rozhodnutí soudu v této otázce nepřezkoumatelné a zcela závislé na libovůli soudu. Pokud nebyla část jeho nároku připuštěna proto, že nesplnil výzvu k odstranění vad podání, učiněnou soudem při informativním roku dne 25. 4. 2003, namítá, že protokol o tomto informativním roku byl smyšlený, neboť soud mu v něm neuložil jinou povinnost, než doložit do spisu důkazní listiny. Ohledně nepřipuštění změny žaloby v části nároku na zaplacení 500.000,-Kč soud dle názoru stěžovatele neodůvodnil, proč není věcně příslušný. Měl postupovat dle §104a odst. 2 o.s.ř. a věc předložit k rozhodnutí nadřízenému soudu. K vyloučení části žaloby namítá, že soud své stanovisko neodůvodnil poukazem na určitý právní předpis či soudní judikaturu. Stěžovatel má za to, že odpovědnost zúčastněných orgánů státu se překrývá a nelze proto žalobu projednávat s každou organizační složkou zvlášť.
Ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 11. 2003, čj. 17 C 171/97-191 a Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, čj. 64 Co 272/2004-220, stěžovatel cituje nález Ústavního soudu č. 276/2001 Sb. a setrvává na svém původním stanovisku, které odvolací soud označil za absurdní.
V případě rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 1. 2004, čj. 17 C 64/2003-57, a Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, čj. 64 Co 274/2004-82, stěžovatel namítá, že správnost úředního postupu správního orgánu je možné zkoumat jedině porovnáním skutečného postupu s příslušnými normami, kterými jsou v předmětném případě zákon č. 50/1976 Sb. (dále jen "stavební zákon) a zákon č. 71/1967 Sb. (dále jen "správní řád"). Upozorňuje na to, že předmětem rozhodování ve správním řízení byla stavební činnost protiprávní, tj. prováděná bez povolení stavebního úřadu a zároveň nebezpečná, tj. ohrožující stabilitu domu. Poukazuje na nečinnost stavebního úřadu v období od oznámení pronajímatele dne 8. 3. 1993 do vydání rozhodnutí ze dne 22. 10. 1993, která dostatečně odůvodňuje účel veškerých kroků stěžovatele a také náklady, které v této souvislosti vynaložil a nárokoval v žalobě. Dle jeho mínění byly již v první polovině roku 1993 kumulativně splněny všechny tři předpoklady, kdy se stát nemůže odpovědnosti zprostit, tj. nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi prvními dvěma předpoklady. Ve druhém období, tj. od vydání rozhodnutí dne 22. 10. 1993 do dne 11. 10. 1994, kdy stavební úřad oznámil zahájení správního řízení ve věci nařízení neodkladných zabezpečovacích prací v domě, odvolací soud sice připustil, že se dopustil nesprávného úředního postupu, neboť po zrušujícím rozhodnutí odvolacího orgánu nevydal nové rozhodnutí ve stanovené lhůtě, nezabýval se však posouzením postupu stavebního úřadu z hlediska výběru prostředků stavebního zákona. Stěžovatel činí námitky i proti hodnocení důkazů o stavebně technickém stavu domu, provedenému odvolacím soudem. Závěrečné období trvající od 11. 10. 1994 do 21. 1. 1997, kdy stavební úřad nařídil pronajímateli provést nezbytné úpravy vedoucí k trvalému zabezpečení nosních zdí domu, resp. do 5. 12. 1997, kdy byly tyto práce jako řádně provedené schváleny v kolaudačním řízení, dle stěžovatele přesáhlo dobu tří let a ani tato náprava se neobešla bez aktivní účasti stěžovatele. Stěžovatel při jednáních soudů obou stupňů marně poukazoval na značný počet domů, které se v důsledku srpnových záplav zhroutily a musely být odstraněny. Na tomto názorném příkladu tvrdil, že zhroucení stavby je za jistých okolností nikoli hypotetickým, nýbrž skutečným nebezpečím.
Ohledně usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 9. 2002, čj. 17 C 171/97-162, a Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, čj. 19 Co 468/2002-170, stěžovatel upozorňuje na ustanovení §21a odst. 1 o.s.ř., které ukládá, aby soud jednal s tím státním orgánem, který je příslušný za stát jednat, aniž by bylo potřebné, aby byl některým z účastníků jako příslušný státní orgán označen, a na ustanovení §6 zákona č. 82/1998 Sb., které říká, že ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Znovu rekapituluje průběh řízení, zahájeného podáním stěžovatele dne 28. 7. 1997, v němž byla jako třetí žalovaná uvedena Česká republika - Obvodní úřad městské části Praha 6, Čs. armády 23. Stěžovatel se domnívá, že tento původní návrh měl náležitosti podle §79 odst. 1 o.s.ř., pokud jde o řádné označení účastníků. Pokud stěžovatel později reagoval na změnu zákona změnou žaloby, bylo povinností soudu se řídit novou úpravou.
Stěžovatel se domnívá, že i z hlediska doby řízení před obecnými soudy je na věc aplikovatelný článek 6 Úmluvy, když dobu sedmi let a šesti měsíců trvání předmětného řízení před obecnými soudy nepovažuje za dobu přiměřeně dlouhou. Dle něj průtahy v řízení vznikly nejen obdobími nečinnosti, kdy věc nebyla přidělena žádnému soudci, ale poté i nedůvodným či nezákonným výběrem procesních prostředků.
Stěžovatel má za to, že vedle článku 6 odst. 1 Úmluvy je na věc aplikovatelný také její článek 8. V této souvislosti uvádí např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") ve věci CVIJETIC proti Chorvatsku ze dne 26. února 2004. I když stěžovatel s manželkou nebyli připraveni o právo chráněného nájmu k bytu, v důsledku nepovolených prací v domě byli ohroženi na životě a zdraví. Pokud by to dovolovalo jejich majetkové postavení a bytová situace, opustili by obydlí, které společně užívali od r. 1981, aby tomuto reálnému nebezpečí unikli. V souvislosti s věcí Hartman proti České republice poukazuje i na porušení čl. 13 Úmluvy. Má za to, že v jeho případě měl stát k dispozici účinný právní prostředek nápravy, spočívající ve výkonu správního rozhodnutí. Stavební úřad však tohoto prostředku využil způsobem, který stěžovateli způsobil další škody. Stěžovatel použil několikrát hierarchickou stížnost, avšak bezvýsledně. Ústavní stížnosti, které podal, byly rovněž neúčinné, když zákon o Ústavním soudu nepřipouští podání ústavní stížnosti v případech, kdy ke značným průtahům dochází u soudu prvního stupně. Trestní oznámení na pronajímatele i několik veřejných činitelů v působnosti správních orgánů a městské samosprávy se prokázala stejně neúčinnými. Žaloba na náhradu škody nepřinesla žádné plnění od státu, nýbrž způsobila stěžovateli další škody. Samotné podání žaloby na náhradu škody proti státu ohrožuje také existenci stěžovatele, který byl dne 25. 11. 2004 zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání a pobírá podporu v nezaměstnanosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na písemné odůvodnění napadených rozhodnutí, která považuje za správná. Má za to, že nepřipuštěním změny žaloby nebylo nikterak zkráceno právo stěžovatele na soudní ochranu, neboť svého tvrzeného nároku se může domáhat v jiném soudním řízení. Městský soud v Praze připomněl, že námitky stěžovatele, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, směřují proti skutkovým a právním závěrům o splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu. Z napadených rozsudků odvolacího soudu vyplývá, na jakém podkladě soud ke svým závěrům dospěl, že se věcí v rozhodných aspektech zabýval, a tedy ani v tomto směru právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se na posouzení otázky, zda ve vztahu k napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 9. 2002, čj. 17 C 171/97-162 a Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, čj. 19 Co 468/2002-170, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o odmítnutí žaloby v části, v níž se stěžovatel domáhal náhrady škody proti žalovanému označenému jako Hlavní město Praha, byla ústavní stížnost podána včas, tj. v 60denní lhůtě od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto rozhodnutím o posledním procesním prostředku je usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2003, které právní zástupce stěžovatele obdržel dne 26. 2. 2003. Je tedy evidentní, že ústavní stížnost byla v této části podána opožděně.
Po takto vyjasněné otázce Ústavní soud přikročil k posouzení námitek stěžovatele směřujících proti zbývajícím usnesením a rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, stran nichž ústavní stížnost splňuje všechny předepsané náležitosti, s tím, že vzal v úvahu jen ty námitky a tvrzení, které se vztahují k možnému dotčení jeho ústavně chráněných práv a svobod.
Ústavní soud - s ohledem na povahu některých námitek stěžovatele - považuje za vhodné zopakovat, že ústavní stížnost, zakotvená v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud proto zásadně není oprávněn zpochybňovat hodnocení důkazů, provedené obecnými soudy, ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, pokud nedosáhne zjevných rysů protiústavnosti. K zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by postup či rozhodnutí obecných soudů vykazovaly znaky svévole (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Stěžovatel v souvislosti s usnesením Obvodního soudu Pro Prahu 6 ze dne 14. 8. 2003, jímž nebylo zcela vyhověno jeho dispozičnímu úkonu požadujícímu změnu žaloby, tvrdí, že se jedná o rozhodnutí závislé na libovůli soudu, neboť proti němu není odvolání přípustné. Při posouzení dané námitky je nutno vyjít z účelu a smyslu soudem aplikovaného ustanovení §202 občanského soudního řádu, které vypočítává usnesení, proti nimž není přípustné odvolání. Takovou úpravu zvolil zákonodárce u usnesení, týkajících se zpravidla otázek, které v zájmu hospodárného vedení řízení vyžadují rychlého řešení, aniž by odepření možnosti opravného prostředku mohlo být na újmu práv účastníků řízení, resp. třetích osob. Ústavní soud proto nepovažuje toto ustanovení za neústavní. Pokud v něm prvky neústavnosti shledává stěžovatel, měl spolu s ústavní stížností podat podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na jeho zrušení.
Z dispoziční zásady vyplývá, že žalobce může během řízení měnit svou žalobu. Protože změna návrhu nemůže být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, je k tomuto procesnímu úkonu třeba souhlasu soudu a soud může připustit změnu návrhu jen tehdy, jsou-li splněny stanovené předpoklady (§95 o.s.ř.). Nalézací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že ohledně částky 45.600,-Kč stěžovatel neodstranil vady podání, kterým navrhoval rozšíření žaloby. Ústavní soud má za to, že soud v této části nepřipustil změnu návrhu důvodně, neboť navrhované rozšíření žaloby, jež vykazovalo podstatné vady, by nemohlo být podkladem pro další řízení. Tento stav si ovšem stěžovatel způsobil sám svým opomenutím, když patřičně nereagoval na výzvu soudu. Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že protokol o informativním roku byl smyšlený, neboť stěžovatel ve skutečnosti k odstranění vad podání vyzván nebyl, Ústavní soud vyšel z obsahu tohoto protokolu (č.l. 174 spisu 17 C 171/99), který je nutno považovat za správný a úplný, neboť proti němu stěžovatel nepodal ve smyslu ustanovení §40 odst. 3 o.s.ř. námitky, a to ani poté, co dne 9. 6. 2003 obdržel jeho písemné vyhotovení. Vyplývá z něj, že při informativním roku dne 25. 4. 2003, jehož se zúčastnil stěžovatel i jeho právní zástupce, bylo stěžovateli pod sankcí nepřipuštění změny žaloby uloženo, aby ve lhůtě do jednoho měsíce doplnil žalobní tvrzení ohledně částky 45.600,-Kč. Tato výzva je, pokud jde o naznačený směr doplnění, zcela konkrétní. Stěžovatel však ve stanovené lhůtě předložil toliko 228 tiskových stran písemností, doručovaných státním orgánům a uvedl, že za každou stranu požaduje 200,-Kč. V postupu soudu, který následně rozhodl o nepřipuštění změny žaloby v této části, neshledal Ústavní soud nic neústavního. K námitce stran toho, že nárok je již vinou soudu promlčen, nelze přihlédnout, neboť daný stav si zavinil sám stěžovatel. Pokud by totiž na výzvu soudu řádně reagoval, což by vedlo k připuštění změny žaloby, promlčecí lhůta by se uplatněním jeho nároku u soudu stavěla.
I v případě navrhovaného rozšíření žaloby o částku 500.000,-Kč jako spravedlivého zadostiučinění za psychické strádání způsobené nebezpečným stavem domu, se Ústavní soud ztotožňuje s názorem soudu, že by k jejímu projednání nebyl věcně příslušný. Stěžovatel pomíjí, že soud napadeným usnesením nerozhodoval o žalobě samotné, kdy by v případě zjištění věcné nepříslušnosti k jejímu projednání postupoval dle §104a odst. 2 o.s.ř., ale rozhodoval toliko o připuštění změny žaloby. Kladné rozhodnutí v této části by ovšem nevedlo k hospodárnému řízení, a to právě z důvodu věcné nepříslušnosti tohoto soudu. V naznačeném směru je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že stěžovateli nic nebránilo a nebrání, aby podal samostatnou žalobu u věcně příslušného soudu, který by se věcí v mezích uplatněného návrhu zabýval.
Za neústavní nelze označit ani postup soudu, jímž jeden z nároků vyloučil k samostatnému projednání. I bez ohledu na důvody, jež ho k tomu vedly, a které podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného usnesení, má Ústavní soud za to, že takový postup zůstal zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé, a nemůže tak být na újmu stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť soud neodmítl jeho návrh projednat, toliko jej vyloučil k samostatnému řízení, což mu umožňuje ustanovení §112 odst. 2 o.s.ř.
Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, vydaná v původním řízení i v řízení o vyloučeném nároku, stěžovatel v zásadě polemizuje se závěry obecného soudu, přičemž volí argumenty obsahově totožné s námitkami, jež vznesl v řízení před těmito orgány. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti namířené proti rozsudku, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu a proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu stěžovatel setrval na svém stanovisku, vyjádřeném v odvolání ( soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že ustanovení o.s.ř., která v té době omezovala možnosti soudního přezkumu správních rozhodnutí, byla později jako neústavní zrušena). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy nárok stěžovatele posoudily dle §18 zákona č. 58/1969 Sb. Dovodily, že nebyl splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu, a to existence nesprávného úředního postupu. Dle nich nelze za nesprávný úřední postup považovat to, že soud, který se řídil svým právním názorem, nepostupoval dle §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a na věc aplikoval ustanovení tehdy platné části páté o.s.ř (konkrétně §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.)., jež byla až později nálezem Ústavního soudu č. 276/2001 Sb. k datu 31. 12. 2001 zrušena.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že se k problematice jednoinstančního řízení upraveného v části páté o.s.ř. negativně vyjádřil ve svém nálezu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, nález č. 96). Vykonatelnost výroku, vysloveného v tomto nálezu, ovšem odložil do 31. 12. 2002. Pokud tedy soud, jehož postup stěžovatel napadl žalobou na náhradu škody, postupoval v souladu s tehdy účinnou částí pátou o.s.ř., tento postup nemůže být později v souvislosti s vydáním nálezu, jímž byla tato část o.s.ř. zrušena, zpochybňován, a to s ohledem na princip právní jistoty. Ústavní soud se tedy ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů vysloveným v napadených rozsudcích, které v řízení o nároku žalobce na náhradu škody dle zákona č. 58/1969 Sb. neshledaly jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to existenci nesprávného úředního postupu příslušného státního orgánu. Uvedený právní názor nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní.
Podstatou ústavní stížnosti v části, v níž je namířena proti rozsudku, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal proti České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, a proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho nároku. Soudy, obdobně jako v předcházejícím případě, dospěly k závěru, že nebyl splněn jeden z nutných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle §18 zákona č. 58/1969 Sb. Dospěly ke shodnému závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo v průběhu řízení po vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacího správního orgánu dne 26. 5. 1994, neboť příslušný stavební úřad nevydal ve lhůtě uvedené v §49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. nové rozhodnutí ani nepožádal o prodloužení lhůty. Dále ovšem posuzovaly, zda mezi vznikem škody stěžovatele (představující náklady na statický posudek domu a fotodokumentaci) a tímto nesprávným úředním postupem stavebního úřadu existuje příčinná souvislost. Dospěly k závěru, že v daném případě škoda nevznikla jako přímý následek nesprávného úředního postupu. Postup stěžovatele, který posudek i fotodokumentaci sám objednal a zaplatil, nelze klást k tíží správního orgánu. Přesto dále zvažovaly, zda jeho jednání bylo s ohledem na konkrétní okolnosti nutné, či alespoň potřebné a účelné. Po podrobném rozboru vzniklé situace a zhodnocení provedených důkazů však dospěly k názoru, že stěžovatel statický posudek i fotodokumentaci objednal nikoli v důsledku "nahrazování činnosti" stavebního úřadu, ale zcela o své vůli a tyto jeho úkony neměly na průběh stavebního řízení žádný vliv. Mezi škodou, která stěžovateli vznikla, a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu tedy neshledaly příčinnou souvislost.
Ústavní soud považuje tuto argumentaci obecných soudů za ústavně zcela konformní a srozumitelnou. Skutečnost, že ji stěžovatel nepřijímá a nabízí své vlastní argumenty, nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou (např. III. ÚS, 31/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, nález č. 66) konstatuje, že rozdílný názor na hodnocení důkazů, právní posouzení zjištěného skutkového stavu i na interpretaci obyčejného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ústavní soud tedy nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by v případě vydání rozsudků v obou napadených řízeních byl porušen řádný procesní postup obecných soudů či jiná ústavně zaručená práva stěžovatele. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti vzaly soudy za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř). V rozhodnutích, jež jsou pro stěžovatele nepříznivá, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny i čl. 6 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto principy byly v projednávaném případě dodrženy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti také brojí proti průtahům Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení, vedeném pod sp. zn. 17 C 171/97, a v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a na porušení jeho práva na řádný proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a práva na účinné prostředky nápravy dle čl. 13 Úmluvy. Ústavní soud nezjistil žádnou souvislost ani přímý dopad napadeného řízení, jehož předmětem byla žaloba stěžovatele na zaplacení škody vzniklé nesprávným úředním postupem státních orgánů, do ústavně zaručeného práva stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života. Tento článek se evidentně na projednávaný případ nevztahuje. Stejně tak nemůže stěžovatel dovozovat porušení čl. 13 Úmluvy, zakotvující právo na účinné prostředky nápravy, jen z toho, že nebyl při uplatnění žaloby na náhradu škody, různých trestních oznámení a ústavních stížností úspěšný.
Brojí-li stěžovatel proti průtahům v řízení, vedeném pod sp. zn. 17 C 171/97, Ústavní soud, aniž by blíže zkoumal příčiny namítaných průtahů, upozorňuje v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03) a naukou (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) na to, že ústavní stížnost může být v tomto směru úspěšná toliko proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. V daném případě ovšem Ústavní soud poukazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 11. 2003, jímž soud v řízení, vedeném pod sp. zn. 17 C 171/97, rozhodl ve věci samé. V době rozhodování ústavní stížnosti se tak řízení nachází ve stavu, kdy nejsou průtahy tvrzené stěžovatelem aktuální. Vyslovení požadovaného výroku "Ústavní soud přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby nařídil jednání a urychleně rozhodl ve věci, sp. zn. 17 C 171/97", tak postrádá jakýkoli rozumný smysl (srov. II. ÚS 109/99, III. ÚS 308/03). Vzhledem k těmto úvahám shledal Ústavní soud i tuto část ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost v části, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 9. 2002, čj. 17 C 171/97-162 a Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2003, čj. 19 Co 468/2002-170, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděně podaný, a ve zbylém rozsahu ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
J i ř í N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu