ECLI:CZ:US:2005:3.US.122.05
sp. zn. III. ÚS 122/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou v Brně, Štefánikova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 19 Co 46/2003, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 2. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2002, čj. 17 C 133/97-149 (doplněný usnesením téhož soudu ze dne 30. 4. 2004, čj. 17 C 133/97-202). Zmíněným rozsudkem soudu prvního stupně bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu na Dominikánském náměstí 8 v Brně, kterou dala žalobkyně - MUDr. H. K. stěžovatelce listinou datovanou dnem 17. 2. 1997. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jeho meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, mimo jiné to, zda se jedná o návrh přípustný, neboť ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 133/97, zjistil, že stěžovatelka dne 4. 3. 2005 souběžně s ústavní stížností podala dovolání, o němž doposud Nejvyšší soud ČR nerozhodl. Nutno doplnit, že přípustnost podaného dovolání závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy, zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze, aby příslušný subjekt jej uplatnil řádně.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže stěžovatelka podala ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, zde obecných soudů - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatelka nebyla nucena podávat ústavní stížnost, když tak mohla učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z tohoto důvodu soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud se stěžovatelka domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti (v důsledku toho návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení, neboť je odmítnut spolu s ústavní stížností).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2005
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu