ECLI:CZ:US:2005:3.US.164.05
sp. zn. III. ÚS 164/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem ve Zlíně, Nábřeží 599, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 3 Tdo 1382/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. 5 To 82/2003, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2003, sp. zn. 48 T 3/2002, spolu návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004 (3 Tdo 1382/2004), rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2004 (5 To 82/2003) a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2003 (48 T 3/2002-733) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2003 (48 T 3/2002-733) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy (§219 odst. 1 tr. zák.), jehož se dopustil tím, že "dne 20. 12. 2001 v přesně nezjištěné době s největší pravděpodobností mezi 8.00 až 8.45 hod. ve Zlíně, v bytě Na Honech, který užíval společně s manželkou D. K. a třemi nezletilými dětmi, částečně pod vlivem alkoholu a v afektu zlosti úmyslně usmrtil svou manželku tak, že nejméně třemi různými kuchyňskými noži jí způsobil mnohačetné bodnořezné a řezné poranění po celém povrchu těla v počtu 57 ran směřujících na hlavu, obličej, krk, horní a dolní končetiny, hrudník se zasažením srdce, plic, jater, obou stěn tlustého střeva a v důsledku mnohačetného bodnořezného poranění hlavně srdce poškozená D. K. na místě zemřela". Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené D. K. na náhradě škody částku 13 162,- Kč.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 16. ledna 2004 (5 To 82/2003) rozsudek soudu I. stupně částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, a současně nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené D. K. na náhradě škody částku 8 162,- Kč a se zbytkem nároku odkázal tuto poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004 (3 Tdo 1382/2004) odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti svou vinu popírá, je přesvědčen, že svou manželku nezabil. Inkriminovaný časový úsek si nepamatuje, po příjmu do nemocnice uváděl, že jej a jeho manželku napadl cizí muž. Stěžovatel, obdobně jako v řízení před obecnými soudy, poukazuje na řadu nesrovnalostí ohledně skutkových zjištění učiněných obecnými soudy, především, že nelze zjistit přesnou dobu úmrtí, jež má vliv na posouzení jeho příčetnosti. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí podrobnou argumentaci, která má podporovat jeho skutkovou verzi, a to že se žalovaného skutku (vraždy) dopustila jiná (nezjištěná) osoba. Polemizuje i s hodnocením dalších důkazů, a to zejména znaleckými posudky stran jeho příčetnosti. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a z neúplně zjištěného skutkového stavu vyvodily závěry v rozporu s provedenými důkazy. Na podporu svých tvrzení odkazuje v obecné rovině na řadu nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena, a dále navrhl, aby mu náklady jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Svědeckými výpověďmi, znaleckými posudky, listinnými a jinými důkazy byla zjišťována jednak motivace stěžovatele, který zavražděné vyhrožoval, že pokud se s ním rozvede, zabije ji, když manželství stěžovatele a zavražděné bylo před rozvodem a jednak příčetnost a vina stěžovatele. Nadto se obecné soudy zabývaly i tím, zda žalované jednání (vraždu) mohla spáchat jiná neznámá osoba.
Z odůvodnění těchto rozhodnutí tedy rozhodně nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Jinak řečeno popírá, že by svou manželku zavraždil. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Obdobně nebyl shledán zásah do základních práv stěžovatele vpředu označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, a to již proto, že dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal zákonem stanoveným způsobem s dovolacími vývody stěžovatele a ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč nebyl shledán žádný z dovolacích důvodů (§134 odst. 2 tr. ř.).
Odkaz stěžovatele na - v ústavní stížnosti označená - rozhodnutí Ústavního soudu je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností, na jejichž základě byla tato rozhodnutí vydána.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Vzhledem k výroku rozhodnutí o ústavní stížnosti se nebylo nutné zabývat návrhem stěžovatele na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu