ECLI:CZ:US:2005:3.US.290.04
sp. zn. III. ÚS 290/04
Usnesení
III.ÚS 290/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. Z., zastoupeného Mgr. R. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 26. června 2003 č. j. 2 To 445/2003-166, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje formální náležitosti návrhu (ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2003 č. j. 2 To 445/2003-166, kterým bylo podle ustanovení §256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele (v dřívějším řízení obžalovaného) proti rozsudku nalézacího soudu.
Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2003 č. j. 2 To 445/2003-166 porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož je každému zaručeno, "aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudy."
Oběma obecnými soudy (tedy jak soudem prvního stupně tak i soudem odvolacím) byla prý porušena povinnost soudu uvedená v ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, která mu ukládá, aby v odůvodnění rozsudku uvedl, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a vypořádal se i s obhajobou obžalovaného.
Stěžovatel zdůrazňuje, že jediným přímým důkazem o jeho vině byla výpověď spoluobžalovaného J. B. učiněná téměř po pěti letech od spáchání trestného činu, což prý samo osobě vyvolává nutnost provedení dalších důkazů. Oba obecné soudy však důkazy k vyvrácení svědecké výpovědi J. B. buď neprovedly, nebo je sice provedly, ale nevyvodily z nich žádné závěry. Právě takovými důkazy měly být dopisy J. B., v nichž údajně požaduje "jisté jednání" ze strany stěžovatele jako protislužbu za to, že neoznámí stěžovatelovu trestnou činnost. Tyto dopisy sice byly založeny do předmětného trestního spisu, avšak nebyly jako důkazy soudem prvního stupně řádně provedeny. Odvolací soud sice zhodnotil v odůvodnění svého rozhodnutí jejich obsah, to však podle názoru stěžovatele nic nemění na skutečnosti, že ani v odvolacím řízení nebylo napraveno procesní pochybení soudu prvního stupně.
Soudem stanovená znalkyně PhDr. A. B. se k těmto dopisům rovněž nevyjadřovala, byť mohla být soudem dotázána na jejich obsah. V rámci veřejného zasedání odvolacího soudu bylo rovněž do trestního spisu založeno odborné vyjádření PhDr. J. V., které hodnotí předmětné dopisy jako nepravdivé, přesto toto odborné vyjádření není v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nijak zmiňováno.
Z pohledu stěžovatele se tak jednoznačně jedná o opomenuté důkazy, o nichž hovoří judikatura Ústavního soudu v nálezech sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97 a III. ÚS 150/93.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 6.2003 č. j. 2 To 445/2003-166 se zjišťuje, že odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 4. 2003 č. j. 3 T 45/2003-139 bylo podle ustanovení §256 trestního řádu zamítnuto.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudkem soudu prvního stupně byli stěžovatel a obžalovaný J. B. uznáni vinnými trestným činem krádeže (§247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona), kterého se dopustili tím, že v noci dne 20. 3. 1998 odcizili z parkoviště v obci N. zde zaparkovaný osobní automobil zn. AVIA v hodnotě 159.600,- Kč, v němž se nacházela ruční motorová pila, dvě ruční řezačky obkladů a další nářadí poškozeného V., a tím způsobili škodu v celkové hodnotě 169.841,50,- Kč.
Stěžovateli byl podle ustanovení §247 odst. 3 trestního zákona, za použití §35 odst. 2 trestního zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 32 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 5 let a současně byl nad ním vysloven dohled. Současně s tím byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 12. 1999 sp. zn. 2 T 109/99, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Oběma obžalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit poškozenému výše označenou škodu.
Stěžovatel v podaném odvolání namítal, že je usvědčován pouze výpovědí spoluobžalovaného J. B., jehož výpověď označil za nevěrohodnou, neboť podle jeho názoru jde jen o mstu za to, že v trestní věci sp. zn. 2 T 109/99 byl B. usvědčován jeho výpovědí. Poukazoval na dopisy, které mu měl obžalovaný posílat, kde se zmiňoval o tom, že oznámí jeho trestnou činnost, což také učinil u Okresního soudu ve Svitavách poté, co jeho trestní stíhání bylo pro neúčelnost zastaveno.
Odvolací soud ohledně dokazování provedeného soudem prvního stupně konstatoval, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl usvědčován zejména výpovědí spoluobžalovaného B., soud k posouzení věrohodnosti jeho výpovědi přibral do řízení znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, která ve svém znaleckém posudku a při výslechu u hlavního líčení uvedla, že v předmětné trestní věci je výpověď obžalovaného B. motivována snahou vypovídat ve shodě s realitou. Nebyly u něj zjištěny žádné známky svědčící pro patologickou nebo bájivou lhavost.
Podle názoru odvolacího soudu byly všechny provedené důkazy soudem prvního stupně náležitě vyhodnoceny, přičemž stěžovatel, který jednání kladené mu za vinu popírá, je usvědčován výpovědí obžalovaného J. B., která je v souladu s výpovědí svědka V., pokud se týká místních a časových souvislostí spojených s odcizením vozidla a ohledně věcí, které se na vozidle nacházely. Znalkyně měla k dispozici i dopisy, které měl psát B. stěžovateli. K obsahu těchto dopisů odvolací soud dále uvedl, že v nich obžalovaný B. uvádí, že oznámí další trestnou činnost, které se se stěžovatelem dopustil, nikoli však, že si na stěžovatele něco vymyslí.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel se návrhem ze dne 25. 9. 2003 doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2003 domáhal zrušení i nyní napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 26. 6. 2003 sp. zn. 2 To 445/2003, tak i rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 4. 2003 sp. zn. 3 T 45/2003. Tato jeho ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2003 sp. zn. III. ÚS 469/03 odmítnuta jako nepřípustná (§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.) z důvodu jím podaného mimořádného opravného prostředku.
O dovolání stěžovatele proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soudu ČR usnesením ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 5 Tdo 170/2004, a podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
Dovolací soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že důvodnost dovolání opřel stěžovatel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) [spočívající v údajné podjatosti soudce soudu prvního stupně] a písm. l) trestního řádu (mající svůj původ v údajně vadném postupu odvolacího soudu, který neprovedl jeho obhájcem navržené důkazy, ale v odůvodnění svého rozhodnutí je hodnotil).
K prvnímu z dovolacího důvodu Nejvyšší soud uvedl, že z fotokopie zásilky podepsané jako "B.", kterou měl dne 1. 7. 2003 spoluobviněný B. poslat jeho manželce, nelze dovodit, který ze soudců soudu prvního nebo druhého stupně, který však nerozhodoval v řízení, jehož výsledek byl napaden dovoláním, měl se spoluobviněným hovořit, a nevyplývá to ani z obsahu mimořádného opravného prostředku. Konečně nelze podle dovolacího soudu bez pochybností zjistit ani to, že tento pohled či korespondenční lístek skutečně napsal a poslal spoluobviněný. Veškeré úvahy v tomto směru jsou podle Nejvyššího soudu pouhé domněnky, navíc podložené pouhou jednou větou velmi neurčitého obsahu a nejistého autora, proto ze všech těchto důvodů hodnotil dovolání v uvedeném rozsahu jako neopodstatněné.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu dovolací soud dovodil, že zde stěžovatel spatřuje vadný postup odvolacího soudu v neprovedení dalších jím navržených důkazů, které ale měly být tímto soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí zhodnoceny. K těmto námitkám stěžovatele dovolací soud připomněl, že těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem nalézacím, jehož výsledky je oprávněn korigovat či doplňovat pouze soud odvolací. Dovolacímu soudu proto nezbývá, než vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě jimi provedených důkazů a jejich následného zhodnocení. Z tohoto důvodu případné nedostatky v provádění či hodnocení důkazů vytýkané v dovolání, včetně neprovedení navržených důkazů, nezakládají žádný z dovolacích důvodů, taxativním způsobem vymezených v citovaném ustanovení trestního řádu.
Nejvyšší soud tak ohledně tohoto stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu dospěl k závěru, že přes jeho odkaz na citované zákonné ustanovení jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než který činí dovolání přípustným podle ustanovení §265b trestního řádu.
Ústavní soud poté, co zhodnotil jak obsah napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, tak i ústavní stížností nenapadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl při posouzení námitek stěžovatele ve vztahu k jím tvrzenému porušení jeho základních práv a svobod k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděná obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší. Ve své judikatuře přesto formuloval obecné podmínky za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení v rovině ústavněprávní za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů spravedlivého procesu.
V této souvislosti lze připomenout např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (případně usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 32 usnesení č. 1. str. 451 a následující).
Ve výše citovaných rozhodnutích Ústavní soud vždy rozdělil situace, za nichž dochází v procesu dokazování k pochybení v řízení u obecných soudů na tři skupiny:
První skupinu tvoří důkazy, resp. informace v nich obsažené, které nebyly získány co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, z tohoto důvodu musí být vyloučeny soudem z jeho uvažování směřujícího ke zjištění skutkového stavu věci (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 24, nález č. 167).
Druhou skupinu tvoří tzv. opomenuté důkazy, k nimž lze řadit situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak tento návrh byl soudem bez příslušného odůvodnění zamítnut (případně zcela opomenut), což znamená, že v odůvodnění příslušného rozhodnutí nebyla ve vztahu k jeho zamítnutí zmínka žádná, nebo jen obecná či okrajová, resp. se může jednat ve vztahu k opomenutým důkazům o situace, kdy soud důkazy v řízení řádně provedené neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 3, nález č. 10).
Poslední skupinou jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, případně jde o případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 3, nález č. 34).
Předmětem ústavní stížnosti je zejména tvrzení stěžovatele, že odvolací soud neprovedl jako důkazy dopisy adresované stěžovateli a jeho manželce, jejichž autorem má být podle mínění stěžovatele J. B., a které mají dokazovat, že výpověď tohoto odsouzeného je nevěrohodná, neboť ten jej údajně usvědčuje proto, že po předcházející trestné činnosti, za niž byli oba odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži, se stěžovatel přiznal a B. byl na základě jeho výpovědi odsouzen.
Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že výpověď B. byla vůči stěžovateli stěžejním důkazem. Této skutečnosti si však byly vědomy soudy obou stupňů, a proto byla hodnověrnost této výpovědi předmětem posouzení soudem přibrané znalkyně PhDr. B., která však ve svém znaleckém posudku (i s přihlédnutím k obsahu jím uváděných dopisů) výše uvedená tvrzení stěžovatele vyloučila.
Jak vyplývá z výše citovaného usnesení dovolacího soudu, námitkou stěžovatele spočívající v údajně vadném postupu odvolacího soudu při projednávání jeho odvolání ve vztahu k jím navrženým důkazům, které sice nebyly provedeny, ale měly být odvolacím soudem přesto v odůvodnění jeho rozhodnutí hodnoceny, se zabýval i dovolací soud, který konstatoval, že tyto námitky stěžovatele neodpovídají skutečnosti, protože v odvolacím řízení neučinil on, ani jeho obhájce žádné návrhy na doplnění dokazování konkrétně označenými důkazy, které by odvolací soud neakceptoval.
Dovolací soud zdůraznil, že obecně pojaté konstatování stěžovatele, které je obsaženo v písemném vyhotovení odůvodnění jeho odvolání (založené na č. l. 150 spisu sp. zn. 2 T 109/99), že proto "navrhuje, aby odvolací soud provedl doplnění dokazování, které navrhne, až se jeho obhájce seznámí se spisovým materiálem..." nelze chápat jako návrh na provedení konkrétního důkazu. Z protokolu o konání veřejného zasedání (na č. l. 160 spisu) lze pak zjistit, že ani obhájce stěžovatele ani stěžovatel sám své sdělení ohledně důkazních návrhů nijak blíže nedoplnili, přičemž obhájce stěžovatele pouze poukázal (bez konkrétního důkazního návrhu) na dopisy založené ve spise, kterými se soud nezabýval a dal poté odvolacímu soudu na zvážení, zda provede opětovný výslech stěžovatele a J. B.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti nemohl souhlasit s tvrzením stěžovatele o výše uvedeném ústavněprávním pochybení odvolacího soudu, které by svým obsahem, tak i řízením, které mu předcházelo, vybočovalo z mezí zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu