ECLI:CZ:US:2004:3.US.469.03
sp. zn. III. ÚS 469/03
Usnesení
III. ÚS 469/03
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Č., zastoupené Mgr. Z. Č., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. 4 T 171/2002, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 11 To 32/2003, a sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2003, sp. zn. 701/2003-OOD-SPZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 10. 2003 napadla stěžovatelka rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. 4 T 171/2002, jímž byla odsouzena pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 11 To 32/2003, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti prvně citovanému rozhodnutí; současně stěžovatelka napadla i sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2003, sp. zn.
701/2003-OOD-SPZ, které nemělo shledat důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1, 2 trestního řádu. Stěžovatelka má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona. Ve vztahu ke stěžovatelkou uváděnému sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 8. 2003, sp. zn.
701/2003-OOD-SPZ, jež jí mělo být doručeno dne 26. 8. 2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Za opodstatněnou se zpravidla v řízení před Ústavním soudem považuje ústavní stížnost směřující proti zásahu orgánu veřejné moci, jenž je způsobilý porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. To je však u předmětného sdělení z povahy věci vyloučeno. Dle Ústavního soudu nutno vycházet z toho, že podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není žádným opravným prostředkem, nýbrž jde z hlediska trestního práva procesního toliko o informaci subjektu oprávněnému k podání tohoto mimořádného prostředku, tj. ministru spravedlnosti, na jehož úvaze pak je, zda jej uplatní či nikoliv. Stěžovatelka se může svého práva na přezkoumání soudního rozhodnutí domáhat ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny pouze "stanoveným postupem", tedy postupem podle trestního řádu, přičemž podnět ke stížnosti pro porušení zákona uvedený předpis k takovému "stanovenému postupu" nezařazuje (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. III. ÚS 124/93, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2., usn. č. 4). Vzhledem k tomu má Ústavní soud za to, že napadeným sdělením ústavně zaručená základní práva stěžovatelky dotčena být nemohou (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 70/03, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.).
Napadá-li ústavní stížností stěžovatelka rozhodnutí okresního a krajského soudu, Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou včasnosti podání takového návrhu. Jak vyplývá i z výše uvedeného, stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel, přičemž prostředkem na ochranu práva, který má na mysli §72 odst. 2 zákona, je prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a nikoliv jinému subjektu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1994, sp. zn. I. ÚS 9/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2., usn. č. 11). Proto je třeba v posuzované věci považovat za takový prostředek nikoliv podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž odvolání, přičemž rozhodnutí o něm bylo dle zjištění Ústavního soudu stěžovatelce doručeno dne 23. 4. 2003 (viz č. l. 6 spisu Ústavního soudu). Jestliže ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 20. 10. 2003, je zřejmé, že byla podána po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. března 2004