ECLI:CZ:US:2005:3.US.323.04
sp. zn. III. ÚS 323/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 323/04 ve věci ústavní stížnosti R. K. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 10. 3. 2003 sp. zn. 1 T 205/2002, jímž byl stěžovatel odsouzen pro pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, proti usnesení Krajského soudu v Brně z 26. 6. 2003 sp. zn. 8 To 197/2003 o zamítnutí odvolání a proti usnesení Nejvyššího soudu z 11. 2. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1366/2003 o odmítnutí dovolání.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s přihlédnutím k čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2003 sp. zn. 1 T 205/2002 odsouzen pro pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") k §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestného činu se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 25. 9. 2001 v Brně nabízel osobám vystupujícím pod krycími jmény Petr a Rony, příslušníkům kriminální policie Spolkového ministerstva vnitra Rakouské republiky, 500 gramů heroinu za částku 28 000 DM. Za tento trestný čin byly rovněž odsouzeny spoluobžalované M. S. a M. K. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl stěžovateli a obžalované M. S. uložen trest propadnutí věci, a to dvou mobilních telefonů, a podle §73 odst. 1 tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci - zajištěné drogy.
Odvolání stěžovatele a obžalované M. S. proti odsuzujícímu rozsudku zamítl jako nedůvodná Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2003 sp. zn. 8 To 197/2003 podle ustanovení §256 trestního řádu (dále též "tr. ř."). Stěžovatelovo dovolání odmítnul Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1366/2003 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
1. Zůstalo nevyvráceno podezření, že stěžovatelovo jednání bylo vyprovokováno policií, soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost objasnění skutečnosti, jakým způsobem došlo k prvotnímu kontaktu stěžovatele s policií a z jakého zdroje se stěžovatel dozvěděl, že má drogu nabídnout právě osobě vystupující pod jménem Petr, přičemž ve skutečnosti se jednalo o příslušníka rakouské police, jenž vystupoval pod krycím jménem. Soud nevyžádal z operativního spisu záznamy telefonních rozhovorů stěžovatele s osobou jménem Eva, která měla dle tvrzení stěžovatele celý obchod s drogami iniciovat a zprostředkovat kontakt stěžovatele na Petra. Totožnost Evy nebyla zjišťována, stejně jako okolnost, zda tato osoba vystupovala v postavení policejního agenta. Dle tvrzení stěžovatele policie věděla, že se pohybuje na drogové scéně, a místo aby neprodleně v souladu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. zahájila jeho trestní stíhání za pouliční prodej drog, vyprovokovala jej objednávkou většího množství drog ke spáchání závažnější trestné činnosti. Petr přitom trval na tom, aby stěžovatel dodal původně dohodnutých 500 g heroinu, jakkoliv stěžovatel nabízel pouze 250 g. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 (viz dále) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku.
2. Rakouští policisté Petr a Rony jednali v rámci předstíraného převodu věci dle §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "policejní zákon"), aniž byly splněny zákonné podmínky pro jejich nasazení. Mezi Rakouskem a Českou republikou nedošlo k uzavření příslušné mezinárodní smlouvy upravující tyto otázky, a proto se dle §48b odst. 2 policejního zákona může zahraniční policista účastnit předstíraného převodu jen se souhlasem policejního prezidenta a příslušného adekvátně postaveného orgánu cizího státu. Tento souhlas však nebyl ze strany rakouského orgánu udělen, přičemž ve spise je založena pouze nekvalitní faxová kopie podepsaná rakouským policejním inspektorem s doporučením, aby se kolega Š. domluvil s rakouským kolegou na zásahu bez jakékoliv bližší specifikace. Nebylo tedy prokázáno, zda Ministerstvo vnitra Rakouské republiky dovolilo zásah zmíněných dvou policistů.
3. Nebyl dán zákonný důvod, aby rakouští policisté Petr a Rony byli vyslechnuti dle §55 odst. 2 tr. ř. jako utajení svědci, jelikož nebylo prokázáno, že jim hrozí újma na zdraví, smrt či jiné vážné nebezpečí. Podoba těchto svědků je přitom obžalovaným známa a pouhý odkaz na skutečnost, že se jedná o policisty, nemůže vést k automatickému závěru, že jsou dány podmínky k použití ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. Tito svědci přitom výslovně uvedli, že jim nebylo ze strany obžalovaných vyhrožováno, a žádná podobná újma jim nehrozila.
4. Obecné soudy neprovedly stěžejní důkazy navržené obhajobou, jež stěžovatel blíže konkretizuje, a vycházely jednostranně ze svědectví policistů Petra a Ronyho, nebylo vyjasněno, kdy byla celá akce naplánována, a důkazy ohledně této okolnosti zůstávají rozporné.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu. Předseda senátu Městského soudu v Brně odkázal na obsah napadeného rozsudku a konstatoval, že stěžovatelovo jednání bylo motivováno výhradně jeho ziskuchtivostí, a nikoliv údajným nátlakem ze strany policie. Rovněž předsedkyně senátu Nejvyššího soudu odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedla, že dle jejího názoru nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv ani ustanovení trestního řádu, navrhla proto odmítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 205/2002 Ústavní soud zjistil:
V roce 2001 získala Služba kriminální policie a vyšetřování v souvislosti s operativním šetřením ohledně prodeje drog poznatek, že R. K. (stěžovatel) obchoduje s drogami v Brně. Pomocí operativně pátracích prostředků a operativní techniky bylo zjištěno, že nabízí větší množství heroinu, které chce prodávat do zahraničí, konkrétně do Rakouska. Vyšetřovateli rakouské police, který v následném trestním řízení vystupoval jako tzv. "anonymní svědek" podle §55 odst. 2 tr. ř. pod krycím jménem Petr, bylo předáno stěžovatelovo telefonní číslo s tím, aby se stěžovatelem navázal kontakt a předstíral zájem o koupi heroinu, což bylo uskutečněno. Při následné schůzce v Mikulově dne 14. 8. 2001 nabídnul stěžovatel Petrovi k prodeji 500 g této drogy za 500 000 Kč. Na další schůzce dne 28. 8. 2001 v Brně se stěžovatel, obžalovaná M. S. a Petr domlouvali na okolnostech předání drogy. Další schůzka těchto tří osob se konala 11. 9. 2001 opět v Mikulově. Dne 22. 9. 2001 volal stěžovatel Petrovi, že má připraveno k prodeji 250 g heroinu, ovšem poté, co mu Petr sdělil, že nechce přebírat drogu vícekrát, se stěžovatel omluvil s tím, že dodá původně dohodnuté množství, tj. 500 g, a že šlo z jeho strany o pouhou taktiku. Stěžovatel následně inicioval schůzku, jež se konala 25. 9. 2001 v Brně, na které došlo formou předstíraného převodu věci podle §34c policejního zákona k prodeji heroinu, a bezprostředně poté byli stěžovatel a M. S. zadrženi zásahovou jednotkou Policie České republiky.
IV.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 34, str. 257].
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Především je třeba připomenout že podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., ve znění do 31. 12. 2001, bylo možno zahájit trestní stíhání až poté, co "zjištěné skutečnosti ... nasvědčují ... tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba". K zahájení trestního stíhání bylo tedy zapotřebí nejprve získat určité informace, z nichž vyplývá podezření ze spáchání trestného činu, tj. dosáhnout jistého minimálního prahu podezření. K tomuto účelu mohla policie využívat jak prostředky poskytnuté policejním zákonem, ve kterém byly podmínky pro použití operativně pátracích prostředků a operativní techniky vymezeny v ustanoveních §33 až 37, tak trestním řádem. V posuzovaném případě tak postupovaly policejní orgány do uskutečnění schůzky se stěžovatelem dne 25. 9. 2001, protože do té doby shromážděné informace neumožňovaly zahájit trestní stíhání.
Je pravda, že z tradičních principů oficiality a legality, jimiž je ovládán i český trestní proces, vyplývá zásadně povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek stanovených v §160 odst. 1 tr. ř. V jistých výjimečných případech by se však tento postup dostal do kolize s jiným úkolem uloženým orgánům činným v trestním řízení v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., tj. postupovat tak, aby pokud možno všechny trestné činy "byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni". V některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání pro jeden skutek znemožnilo odhalit další skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy apod. Pod tlakem hrozby organizované a jiné mimořádně závažné činnosti musel zákonodárce v posledních letech novelizacemi trestního řádu a policejního zákona přikročit k zakotvení nových "netradičních" procesních postupů umožňujících efektivní odhalování a stíhání skryté kriminality. Mezi takové právní instituty patří rovněž v předmětné trestní věci použitý předstíraný převod věci upravený v posuzované době v §34c policejního zákona (nyní v §158c tr. ř.). Zakotvení těchto institutů do trestněprocesního zákonodárství je legitimním prostředkem obrany občanů a státu před nebezpečnými formami kriminality a je dnes známo i v zahraničních právních úpravách demokratických států.
V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud při aplikaci těchto právních institutů žádné pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení. Policejní orgány byly vedeny snahou objasnit další dosud neznámé skutky a pachatele závažné drogové kriminality a v této situaci, za dodržení stanovených podmínek, byly oprávněny použít předstíraný převod i další operativně pátrací prostředky. Stěžovatelovu námitku týkající se údajného porušení ustanovení §48b odst. 2 písm. b) policejního zákona nepokládá Ústavní soud za důvodnou. Dle tohoto ustanovení "není-li uzavřena mezinárodní smlouva a je to třeba k plnění úkolů policie, lze se souhlasem policejního prezidenta a se souhlasem příslušného orgánu cizího státu využít v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem k plnění úkolů policie příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru k provedení předstíraného převodu". Stěžovatel namítá, že faxová kopie sdělení Spolkového ministerstva vnitra Rakouské republiky podepsaného inspektorem P. není hodnověrným podkladem pro zjištění, zda byl k zásahu udělen souhlas příslušného orgánu cizího státu. Z obsahu konstatovaného sdělení vyplývá, že jím byl udělen souhlas k zásahu dvou příslušníků rakouské policie, tzv. skrytých vyšetřovatelů (č. l. 708). Policejní zákon neurčuje, který orgán cizího státu je příslušný k udělení souhlasu a jakým způsobem má být tento souhlas udělen, je ostatně zřejmé, že tuzemský právní předpis tyto okolnosti ani podrobně upravovat nemůže. Skutečnost, že byl vydán souhlas k zásahu rakouských policistů, nebyl rakouskou stranou v průběhu trestního řízení jakkoliv zpochybňován a shora konstatované sdělení je nepochybně dostatečným důkazem, že tento souhlas byl udělen.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že policejní orgány se aktivně podílely na jeho trestné činnosti, vyprovokovaly jej k ní a tím přispěly k přísnější právní kvalifikaci jeho jednání. Nelze přehlédnout, že jak na počátku, tak v dalším průběhu páchání trestné činnosti to byl především samotný stěžovatel, kdo opakovaně navazoval telefonickými rozhovory kontakty se skrytým policistou, určoval čas a místo schůzek, obstarával dodávku drogy a přebíral peníze. Sám rovněž určil množství nabízené drogy i její cenu. Toto jednání stěžovatele bylo opakované a velmi aktivní a bylo motivováno výhradně ziskuchtivostí stěžovatele, nikoliv údajným "tlakem" policie. Modus operandi, použitý stěžovatelem při převodu drog, odpovídá podle všech kriminalistických zkušeností obvyklému postupu, k němuž dochází při páchání trestné činnosti tohoto druhu, a nenese žádné znaky mimořádného ovlivnění vnějším policejním zásahem. Spáchaný skutek vykazuje standardní znaky protiprávního jednání a stupeň nebezpečnosti pro společnost příznačný pro trestné činy. I když jednání policistů, vystupujících v trestním řízení jako Petr a Rony, tvořilo v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Byl to naopak stěžovatel, kdo vystupoval aktivně a cílevědomě. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o skutečné identitě osob kupujících drogy, není pro posouzení trestnosti relevantní. Ústavní soud, aniž by obecně zpochybňoval závěry vyslovené v dřívějším nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 97, str. 345), dospívá k závěru, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné a nenaplňují znaky tzv. "policejní provokace".
Stěžovatelovou námitkou, že byl k trestné činnosti vyprovokován nezjištěnou osobou jménem Eva, která zřejmě působila jako policejní agentka, se obecné soudy zabývaly a přesvědčivým způsobem ji vyvrátily. Nalézací soud konstatoval, že svědek S., příslušník Policie České republiky a svědkové s utajenou totožností Petr a Rony shodně uvedli, že žádná Eva v této věci nikdy nevystupovala, výpověď stěžovatele v tomto ohledu označil soud ze nevěrohodnou, jelikož stěžovatel tvrdil, že Evu neznal, a přesto od ní nechtěl peníze za dva balíčky drogy, jež jí měl předat. Vyžádání záznamů telefonních rozhovorů z operativního svazku soud zamítnul, neboť takto získané informace byla policie oprávněna využít při operativním šetření, ale není možné je použít jako důkaz v řízení před soudem, jelikož nebyly povoleny dle §35 písm. b) policejního zákona, v tehdy platném znění (str. 8-9 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud těmto závěrům přisvědčil a dále uvedl, že stěžovatel pro svoji obhajobu zřejmě pouze využil zmíněného jména, které bylo zaznamenáno v jeho mobilním telefonu (str. 3 usnesení odvolacího sodu). Rovněž bylo vyvráceno stěžovatelovo tvrzení, že skrytý policista Petr po něm vyžadoval dodání většího množství drogy, než kolik mu nabízel. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel sám určil nabízené množství drogy (500 g), přičemž pozdější stěžovatelova nabídka, že má k odběru připraveno její poloviční množství, byla z jeho strany pouhým taktickým manévrem, což sám vzápětí přiznal a začal připravovat k prodeji původně nabídnuté množství drogy, jež dodal o pouhé tři dny později. Jak důvodně uvedl odvolací soud, pokud Petr trval na dodání dohodnutých 500 g heroinu, dodalo to jeho vystupování na autenticitě, přičemž v žádném případě se nejednalo z jeho strany o jakýkoliv nátlak na stěžovatele.
Ústavní soud neshledal jakékoliv pochybení ve skutečnosti, že rakouští policisté Petr a Rony byli vyslechnuti podle §55 odst. 2 tr. ř. jako utajení svědkové. Je zřejmé, že odhalení jejich identity by znemožnilo vykonávat jejich povolání. Byť tito svědkové uvedli, že jim nebylo ze strany obžalovaných vyhrožováno, je s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti zřejmé, že existuje aktuální hrozba porušení jejich základních práv. Stěžovateli je navíc známa podoba těchto svědků, ví tedy, jaké osoby v jeho věci vypovídaly a na jejich výpověď mohl proto adekvátním způsobem reagovat. Se svědkem Petrem byl stěžovatel navíc konfrontován dle §104a tr. ř. Samotná skutečnost, že mu není známa totožnost těchto svědků, nemůže být na újmu jeho práva na obhajobu ani vést k porušení jeho dalších základních práv.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, uvádí Ústavní soud následující: Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; nalézací soud konstatoval, že provedeným dokazováním byl zjištěn skutkový děj v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, provedení dalších důkazů by bylo nadbytečné a odporovalo by zásadě rychlosti a hospodárnosti trestního řízení (str. 8 rozsudku). Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Pokud tedy nalézací soud odmítnul provedení dalších navržených důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze tomuto závěru z hlediska principů spravedlivého procesu vytknout jakékoliv pochybení.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.