ECLI:CZ:US:2005:3.US.360.05
sp. zn. III. ÚS 360/05
Usnesení
III. ÚS 360/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Janem Sykou, advokátem v Praze 1, Školská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2005, sp. zn. 8 Tdo 410/2005, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, sp. zn. 61 To 387/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004, sp. zn. 3 T 5/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2005 (8 Tdo 410/2005) - stěžovatel nesprávně uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ČR, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004 (61 To 387/2004) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004 (3 T 5/2004)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2005 (8 Tdo 410/2005) bylo ve vztahu ke stěžovateli odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004 (61 To 387/2004), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004 (3 T 5/2004), jímž byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím na trestném činu pojistného podvodu [§10 odst. 1 písm. c), §250a odst. 1 a 3 tr. zák.] a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou neúplná. Tvrdí, že se obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami a zejména s dokumentací, podle které bylo promáčknutí přední části vozidla při druhé nehodě, kterou obecné soudy hodnotí jako neexistující, mělčí než při první nehodě. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 103/2000. Úvaha obecných soudů o generální prevenci se může projevit pouze v úvaze o trestu, nikterak nesmí zasáhnout do úvahy o vině. Skutečnost, že určitá trestná činnost se rozmáhá, nemůže být důkazem o vině ani nesmí ovlivnit hodnocení důkazů. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovým stavem, jeho zjištěním a jeho právním hodnocením. Na podporu svých tvrzení uvedl nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95. Stěžovatel navrhl zrušit rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 5/2004, který byl vyžádán Ústavním soudem k jeho sp. zn. III. ÚS 370/05, a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 5/2004 vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Odsuzující výrok obecných soudů je založen především na obsahu znaleckých posudků znalců Ing. K. z oboru silniční a městské dopravy, odvětví autoopravárenství, ceny a odhady motorových vozidel, Ing. D., znalce se zvláštní specifikací oceňování motorových vozidel, strojírenství a posuzování dopravních nehod a Ing. P. H. z oboru ekonomika a doprava. V dané věci byly provedeny i jiné důkazy. Znalci Ing. D. a Ing. K. byli slyšeni v hlavním líčení a stěžovatel i jeho obhájce jim mohli položit otázky k sporným částem jejich znaleckých posudků. Uvedené možnosti využili a znalci jim na jejich otázky řádně odpověděli. Ze spisu obecného soudu proto nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními, a nebyl ani zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což by bylo příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají. Obdobně jsou nedůvodná tvrzení stěžovatele, že by byla při úvaze o vině zohledňována generální prevence a že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami.
K tomu lze konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jak jsou vpředu označena, tedy vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy (především pak Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 4) v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Jinak řečeno popírá, že by se vytýkaného skutku dopustil. Svou povahou jsou tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Pokud jde o hodnocení důkazů, z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 5/2004 vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu (III. ÚS 103/2000, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95) je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností, na jejichž základě byla tato rozhodnutí vydána.
Ústavní soud odkazuje i na své rozhodnutí ze dne 15. září 2005 (III. ÚS 370/05), jímž byla ústavní stížnost spoluobviněného stěžovatele M. Š. (byl spolu se stěžovatelem stíhán ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 5/2004), která byla podána z obdobných důvodů jako ústavní stížnost stěžovatele, Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2005