ECLI:CZ:US:2005:3.US.397.05
sp. zn. III. ÚS 397/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Švecem, advokátem se sídlem Kabátníkova 2, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2005 sp. zn. Nt 222/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005 sp. zn. 2 To 56/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho práva garantovaná v čl. 90 Ústavy, v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. a) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2001 sp. zn. 3 T 13/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 2 To 191/2001, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel podal dne 20. října 2004 návrh na obnovu řízení, který byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2005 sp. zn. Nt 222/2004 zamítnut podle §238 písm. d) tr. ř. jako nedůvodný. V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že stěžovatel navrhl výslech svědka M. D., který měl potvrdit jeho nevinu. U veřejného zasedání stěžovatel dále vznášel námitky týkající se údajných procesních pochybení policie v přípravném řízení. Tyto skutečnosti však stěžovatel namítal již při předchozím návrhu na obnovu řízení sp. zn. Nt 134/2003 a soud se jimi proto blíže nezabýval. Soud dále vyslechl dvě osoby jménem M. D., přičemž ani jeden z nich o spáchané trestné činnosti nic nevěděl. Podle závěru soudu nebyly v návrhu na obnovu řízení předloženy žádné nové skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř.
Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2005 sp. zn. 2 To 56/2005 jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti a se vznesenými námitkami se soudy již vyrovnaly v řízení ve věci samé.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že záznam o sdělení obvinění ze dne 21. března 2001 neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, zejména postrádá důvody zahájení trestního stíhání a rovněž v něm není popsána forma zavinění, v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99. Dle tvrzení stěžovatele nelze proto sdělení obvinění považovat za úkon dle §160 odst. 1 tr. ř. a jeho vzetí do vazby proto bylo v rozporu s ustanovením §68 tr. ř. Žádný ze soudů, včetně Ústavního soudu, který rozhodoval o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 646/02, se přitom s touto námitkou dosud nevypořádal, přičemž soudy, jež rozhodovaly o obnově řízení, se jí zabývat odmítly právě s odkazem na skutečnost, že se jí zabývaly soudy v dřívějším řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky stěžovatele týkající se údajné nezákonnosti sdělení obvinění a jeho následného vzetí do vazby nemohly být posuzovány v rámci obnovy řízení, neboť se nejedná o nová skutková zjištění, ale o námitky procesně právní, týkající se přípravného řízení. Otázka, zda se těmito námitkami soudy v původním řízení zabývaly či nikoliv je s ohledem na petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud ve své přezkumné činnosti vázán, zcela irelevantní.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem uplatněné námitky za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavní soud se proto námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o návrhu na povolení obnovy řízení zabývat nemohl.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu