ECLI:CZ:US:2005:3.US.451.05
sp. zn. III. ÚS 451/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - společnosti "AKÁT, veřejná obchodní společnost", v likvidaci, IČ: 41034538, se sídlem náměstí Míru 139/7, 787 01 Šumperk, právně zastoupené advokátem Mgr. Markem Štenclem, advokátem AK se sídlem Nový Malín č. p. 240, 788 03, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005 č. j. 5 Cmo 462/2004 - 129, a proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1999 č. j. 4 Cm 551/94 - 49, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2002 č. j. 4 Cm 551/94 - 83, a dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích v řízení před Krajským soudem v Ostravě a Vrchním soudem v Olomouci, které předcházelo vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci, a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 9. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005 č. j. 5 Cmo 462/2004 - 129, jakož i rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1999 č. j. 4 Cm 551/94 - 49, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2002, č. j. 4 Cm 551/94-83, a to pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud podle ust. §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zakázal Vrchnímu soudu v Olomouci a Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v porušování práv stěžovatelky a přikázal jim obnovit stav před porušením práv stěžovatelky.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 1999 č. j. 4 Cm 551/94 - 49, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2002 č. j. 4 Cm 551/94 - 83, byla žalovanému - společnosti "AKÁT, veřejná obchodní společnost" v likvidaci, uložena povinnost zaplatit žalobci společnosti "SKOMA", spol. s r. o., v "likvidaci", částku 975 501,- Kč s 3% úrokem z prodlení ode dne 24. 5. 1991 do 14. 7. 1994, a s 16% úrokem z prodlení ode dne 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok pod bodem I. rozsudku) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok pod bodem II. rozsudku).
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2005 č. j. 5 Cmo 462/2004 - 129, byl rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ve výroku pod bodem I. potvrzen, ve výroku pod bodem II. týkajícího se nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 53 791,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obou obecných soudů ohledně hodnocení a posouzení otázky platnosti či neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy uzavřené dne 23. 11. 1992 resp. 3. 12. 1992 mezi stěžovatelkou, J. S. - doprava Zábřeh a Centrem vizuálního umění Moskva, kdy oba soudy s odvoláním se na trestný čin vydírání J. S. Z. Č. a L. B. posoudily předmětnou dohodu jako absolutně neplatnou v celém jejím rozsahu. Stěžovatelka je toho názoru, že dohoda byla uzavřena platně, neboť o obsahu dohody byli její účastníci dohodnuti již před údajnými pokusy Z. Č. a L. B. o ovlivňování osoby J. S. Stěžovatelka má za to, že v daném případě došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, protože oba obecné soudy neprovedly důkazy navržené stěžovatelkou a nepřihlédly v průběhu řízení k jejím tvrzením v této věci.
Zásadní pro podanou ústavní stížnost je však podle stěžovatelky také ta skutečnost, že obecné soudy v této věci pravomocně rozhodly po více než 10 letech od podání návrhu na zahájení řízení ze strany společnosti "SKOMA", spol. s r. o., "v likvidaci". Rozhodnutí obou obecných soudů o absolutní neplatnosti uzavřené dohody vrátila právní stav věci před podpis dohody o změně společenské smlouvy ze dne 23. 11. 1992 resp. 3. 12. 1992. tj. bezmála o 13 let zpět, což je podle stěžovatelky z hlediska navazujících právních vztahů, které za tuto dobu nastaly jak na straně stěžovatelky, tak i na straně společnosti "SKOMA", spol. s r. o., "v likvidaci", zcela absurdní situace bez právní jistoty u obou stran. Stěžovatelka se cítí být poškozena na svých právech délkou předmětného sporu. Domnívá se, že v uvedeném řízení došlo k průtahům, a tím i k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obou obecných soudů ohledně posouzení otázky platnosti dohody o změně společenské smlouvy uzavřené dne 23. 11. 1992 resp. 3. 12. 1992 mezi stěžovatelkou, J. S. - doprava Zábřeh a Centrem vizuálního umění Moskva. Stěžovatelka dále namítá, že oba obecné soudy neprovedly důkazy navržené stěžovatelkou a nepřihlédly v průběhu řízení k jejím tvrzením v této věci, neuvádí však konkrétně, které důkazy jí navržené nebyly obecnými soudy provedeny a ke kterým jejím tvrzením v předmětné věci obecné soudy nepřihlédly.
Ve vztahu k výše uvedeným námitkám stěžovatelky Ústavní soud podotýká, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady soudního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí a rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu; z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.
Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy neposkytly ochranu jejím právům bez zbytečných průtahů. Otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto citované ustanovení totiž garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž tomuto ustanovení přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době". V případě stěžovatelky řízení před obecnými soudy trvalo více než 10 let, což by jistě mohlo být vykládáno jako zásah do jejích základních práv.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, str. 243, usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337).
Otázka charakteru jiného zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, velmi úzce souvisí s následným rozhodováním Ústavního soudu, který je právě podle povahy zásahu buď oprávněn zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva nebo svobody pokračoval, a přikázat mu, pokud je to možné, aby obnovil stav před porušením. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn., že stěžovatel musí být už nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 62, str. 119).
Z ústavní stížnosti vyplývá, že řízení v právní věci stěžovatelky o zaplacení částky 975 501,- Kč s příslušenstvím před obecnými soudy skončilo, v uvedené věci již bylo pravomocně rozhodnuto, a ústavní stížnost tedy nesměřuje proti aktuálnímu zásahu veřejné moci. Ve vztahu k výtkám stěžovatelky nelze dále přehlížet, že bylo především na ní samotné, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura se průtahům v řízení již dříve bránila prostředky, které jí zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak ovšem učinila až poté, co v její právní věci bylo pravomocně rozhodnuto. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost i v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu