ECLI:CZ:US:2005:3.US.593.05
sp. zn. III. ÚS 593/05
Usnesení
III. ÚS 593/05
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, Škroupova 18, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem 301 12 Plzeň, Kamenická 1, proti rozsudkům Okresního soudu v Tachově sp. zn. 6 C 128/2003 ze dne 28. 4. 2004 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 5/2005 ze dne 1. 3. 2005 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1519/2005 ze dne 21. 9. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90, čl. 101 odst. 3, odst. 4 Ústavy ČR.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti žalované Promedica Praha Group, a. s., o vyloučení věcí - jeho pohledávek za zdravotními pojišťovnami (v rozhodnutích blíže specifikovaných, původně náležejících nemocnici v Plané, které na podkladě ust. §1 odst. 3 zák. č. 290/2002 Sb. přešly na stěžovatele) - z exekuce, nařízené Okresním soudem v Tachově, prováděné pověřeným exekutorem, který vydal exekuční příkazy na provedení exekuce přikázáním uvedených pohledávek žalovanému (v exekučním řízení oprávněnému) k vymožení povinností povinné Nemocnice v Plané u Mariánských Lázní, příspěvkové organizace stěžovatele, jíž se stala od 1. 1. 2003 na základě zák. č. 290/2002 Sb.
Soud I. stupně shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Na základě provedeného dokazování, mimo jiné i zřizovací listinou stěžovatele ze dne 15. 4. 2003, učinil závěr, že příspěvková organizace je subjektem s právní subjektivitou, nese odpovědnost za své závazky, lze proti ní vést výkon rozhodnutí, a závazky, které jí vzniknou, mohou být uspokojeny z majetku, který jí byl svěřen stěžovatelem, jehož vlastnické právo nemůže být jediným hlediskem při rozhodování o vyloučení věcí z exekuce. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 7. 2003 (publikovaný pod č. 211/2003 Sb.), předmětem jehož posuzování byla napadená ustanovení zák. č. 290/2002 Sb., a uzavřel, že stěžovatel na podkladě uvedeného zákona transformační povahy získal majetek velké hodnoty, a tudíž je logické, že z převedeného majetku budou uspokojena práva věřitelů převedené příspěvkové organizace. Odvolací soud jeho rozhodnutí ve výroku o věci samé ústavní stížností napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil. Také dovolání, které stěžovatel s odvoláním na ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu podal, nebylo vyhověno. Nejvyšší soud je ústavní stížností napadeným rozhodnutím podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, a to s odkazem na svou judikaturu (např. rozsudek ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2791/2004) již dříve řešící otázku, která měla být v dovolání řešena jako otázka zásadního právního významu.
Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento obdobně jako v odvolání i dovolání vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení zák. č. 290/2002 Sb. i ust. §267 o. s. ř., případně ust. §256 o. s. ř. Ohrazuje se proti argumentaci obecných soudů ustanovením §27 odst. 2 zák. č. 250/2000 Sb., z něhož tyto dovodily, že vymezením majetku předaného do správy příspěvkové organizaci k jejímu vlastnímu využití dochází k takovému omezení vlastnických práv, které může být dokonce gradováno až do nutnosti strpět postižení tohoto majetku exekucí vedenou proti osobě, jíž je majetek svěřen do užívání, a naopak argumentuje obsahem ust. §27 odst. 2 písm. f). Poukazuje také na to, že zákon pojem správa majetku nevymezuje a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, zákonodárce ale užívá v jiných předpisech termín "hospodaření s majetkem", jenž je přesně vymezen, a tyto dva pojmy nejsou totožné a soudy by je měly rozlišovat. Z ustanovení §27 odst. 2 písm. e) a písm. f) pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovací listině a tím naplní obsah pojmu správa majetku, tento majetek pak zůstává aktivy zřizovatele, hodnota aktiv se nemění, a ten, kdo má majetek ve správě je povinen vrátit zřizovateli majetek ve stejné hodnotě nebo v hodnotě vyšší. Je jen na kraji, která svá majetková práva převede na příspěvkovou organizaci. Zákonodárce nezbavuje zřizovatele jeho vlastnického práva a akceptuje autonomii samosprávných celků, když krajům ponechal právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Pojem správa zákonodárce nikde v právním řádu nevykládá tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, které ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Pojmu správa je pak nutno podle stěžovatele rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl naplněn atribut vlastnického práva pro složku s věcí disponovat. Příspěvkovou organizaci nelze srovnávat se státním podnikem, jenž za své závazky odpovídá svým obchodním majetkem, z čehož stěžovatel dovozuje, že příspěvková organizace rozhodně neodpovídá za své závazky majetkem, jenž jí byl zřizovatelem svěřen do správy. Je věcí samosprávného celku, aby pojmu "správa majetku" dal takový obsah, který vyhovuje právům a povinnostem samosprávného celku i příspěvkové organizaci. Pokud kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek. Dovozuje tak, že obecné soudy proti všem zákonným ustanovením, právní teorii i právní logice zbavily vlastníka vlastnictví věci a bylo tak zasaženo i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Celou věc je nutné podle stěžovatele posuzovat nejen z hlediska uspokojení věřitele, ale i z hlediska ochrany, kterou zákon dal vlastníkovi věci, který není povinným z exekučního titulu. Tuto ochranu vlastnického práva nelze opomíjet a není tedy možné při exekuci vedené proti nevlastníkovi exekuovat majetek, který mu nepatří. Navíc jde podle stěžovatele o dluhy, které vznikly v době, kdy současný vlastník věci neměl s dlužníkem vůbec nic společného. V podstatě z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor se shora označenými články Listiny a Ústavy ČR.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravných prostředcích - staví Ústavní do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a dostatečně vysvětlily, jaké důvody je vedly k zamítnutí žaloby stěžovatele. Jejich argumenty v rozhodnutích uvedené v podstatě odpovídají názoru Nejvyššího soudu, který zaujal ve srovnatelné věci, v níž bylo rozhodnuto jeho rozsudkem sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, na který také ve svém závěru o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v ústavní stížností napadeném usnesení jmenovaný soud odkázal. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že i když vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby, neuplatňuje se takový právní titul v tomto smyslu bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého. Výslovně uvedl, že "Omezení žalobce v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má za následek jeho povinnost strpět postižení takového jeho majetku při vynucování plnění povinnosti vůči takto zřízenému subjektu..." a dovodil tak oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného se závěrem, že kraj je povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba.
Uvedený závěr, z něhož ve svých rozhodnutích v zásadě vycházely i soudy I. a II. stupně, nepovažuje Ústavní soud, také s odkazem na svůj plenární nález č. 211/2003 Sb., za protiústavní, jak již také dal najevo ve svém - zatím nepublikovaném - rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 455/05 ze dne 2. 11. 2005. V něm mimo jiné po rozboru povahy příspěvkové organizace ve světle ust. §8 písm. c), §23 odst. 1, a §27 odst. 1, 2 písm. d), e), f) a odst. 5 zák. č. 250/2000 Sb. i důvodové zprávy k němu vysvětlil, že skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost, vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli a dále, že pojmům správa a vlastní hospodářské využití je nutno v tomto kontextu rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena. V uvedené věci tak Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat či s ním do určité míry disponovat příspěvkové organizaci a vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci s tím, že opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, čímž by bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Od závěrů Ústavního soudu v označené věci podrobně rozvedených v jeho odůvodnění, na něž možno zcela pro stručnost odkázat, neboť se týká shodné problematiky a těchž účastníků řízení, není důvodů se odchylovat ani v posuzované věci, a tudíž i v této věci je třeba uzavřít, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími k porušení shora označených ústavně zaručených práv nedošlo, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005