ECLI:CZ:US:2005:3.US.724.04
sp. zn. III. ÚS 724/04
Usnesení
III. ÚS 724/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.V., zastoupeného advokátem JUDr. Z.O., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2004, sp. zn. 5 Tdo 947/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2003, sp. zn. 3 To 267/2003, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2003, sp. zn. 12 T 188/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2004 (5 Tdo 947/2004), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2003 (3 To 267/2003), a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2003 (12 T 188/2002-205)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že nebylo respektováno jeho právo, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dovolací soud uvedl, že omluva nepřítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání odvolacího soudu budí pochybnosti a nemůže být uznána jako relevantní titul nepřítomnosti. Podle názoru stěžovatele byly v odvolacím řízení prováděny důkazy, ke kterým se nemohl vyjádřit. Rovněž stěžovatel poukazuje na to, že nebyly splněny podmínky pro společné, resp. samostatné řízení a domnívá se, že tím byl odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel má dále pochybnosti "k hodnocení úplnosti a správnosti provedených důkazů".
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2003
(12 T 188/2002-205), ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2003 (3 To 267/2003), byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele [§158 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a pomocí k pojistnému podvodu [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250a odst. 1, 3 tr. zák.], kterého se dopustil tím, že "jako policejní inspektor, v průběhu tzv. výjezdové služby dne 5. února 1998 vypracoval k fiktivní dopravní nehodě, vedené pod sp. zn. MRBM 817/DN-Př-98, záznam o malé dopravní nehodě, který zaevidoval v protokole události a spisové materiály týkající se této neexistující malé dopravní nehody, poté sám zpracoval a jednal s vědomím, že vypracovaný záznam o malé dopravní nehodě bude použit při uplatnění nároku na plnění z pojistné události, kdy spoluobvinění M.T. a D.Ch. dne 5. března 1998 využili těchto dokladů k získání finančních prostředků prostřednictvím odškodnění u Č., a. s., v B. z pojistné události, čímž svým jednáním způsobil Č., a. s., škodu ve výši 83 000,- Kč". Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Stěžovateli byla současně uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo funkce ve státní správě na dobu pěti roků. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M.T. a D.Ch. a bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2004 (5 Tdo 947/2004) odmítnuto z důvodů jeho zjevné neopodstatněnosti [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Nevyplývá z nich tedy, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají. Dále pak z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Kusé a nikterak blíže odůvodněné námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou obsahově shodné s námitkami, jež uplatnil v dovolání, se kterými se zejména dovolací soud v napadeném usnesení vypořádal, a to natolik, že z pohledu ústavně zaručených práv stěžovatele nelze dovolacímu soudu nic vytknout (§134 odst. 2 tr. ř.). Dovolací soud se zejména velmi podrobně zabýval argumentací stěžovatele ohledně jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání konaného dne 8. října 2003, na kterém byl přítomen obhájce stěžovatele, který vyslovil přání stěžovatele zúčastnit se veřejného zasedání v případě, že v jeho průběhu bude prováděno dokazování. Za situace, kdy odvolací soud rozhodne, že dokazování doplňovat nebude, vyslovil za stěžovatele souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti. Omluvu stěžovatele, doloženou potvrzením o jeho pracovní neschopnosti, však Nejvyšší soud ČR neshledal jako řádnou a svůj názor v tomto směru řádně odůvodnil. Stěžovatel nikterak své námitky v tomto směru nerozvedl a nezpochybnil ani skutkové okolnosti, na základě nichž k veřejnému zasedání bez jeho přítomnosti došlo. Konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v nepřítomnosti stěžovatele nebylo tedy ani podle názoru Ústavního soudu zásahem do práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti, když nadto bylo postupováno v souladu se zákonnými podmínkami pro konání veřejného zasedání stanovenými zejména v ust. §233 tr. ř.
Obdobě nedůvodné jsou i povšechné a nijak neodůvodněné námitky stěžovatele stran vedení společného řízení. Důvody konání společného řízení jsou stanoveny v §20 a násl. tr. ř. Stěžovatel nikterak blíže neuvedl, čím mělo být zasaženo do jeho práv tím, že nebylo konáno společné řízení s věcí vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 300/2002. Tato skutečnost sama o sobě nemohla zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, včetně tvrzeného porušení práva na zákonného soudce, a Ústavní soud vybočení ze zákonných mezí v daném případě neshledal.
Pokud jde o námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Dále se sluší konstatovat, že stěžovatelova ústavní stížnost je pouze akademické povahy, neboť se v jejím žádání (petitu) stěžovatel nedomáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, ale toliko konstatování, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal z důvodů vpředu rozvedených porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, neměla tato skutečnost vliv na výrok rozhodnutí o této ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005