ECLI:CZ:US:2005:3.US.74.05
sp. zn. III. ÚS 74/05
Usnesení
III. ÚS 74/05
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2004, čj. 42 C 167/2001-124, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. 30 Co 517/2004-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu včas a řádně, brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, a to pro rozpor těchto rozhodnutí s čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora citovaná rozhodnutí se týkala žaloby stěžovatele na vedlejšího účastníka tohoto řízení (v původním řízení žalovaného) R. M. o zaplacení 141 521,20 Kč, což byla podle stěžovatele částka odpovídající materiální újmě způsobené stěžovateli vadným provedením opravy motorového vozidla a následně z této vadné opravy vzniklé škody. Ústavní stížnost polemizuje s jednotlivými skutkovými zjištěními obou obecných soudů (činí tak mimo jiné obsáhlými citacemi z odůvodnění obou obecných soudů), stejně jako s výkladem ust. §655 obč. zák. a §510 obč. zák., k němuž obecné soudy dospěly. Stěžovatel obsáhle polemizuje s vymezením škody a vady tak, jak tyto instituty vymezily obecné soudy. Obecné soudy prý nepochopily znalecký posudek ani ústní výpověď znalce. Stěžovatel také upozorňuje, že některé jím navržené důkazy soud prvého stupně neprovedl. Dle stěžovatele oba obecné soudy použily nesprávné právní závěry, nesprávně vyhodnotily důkazy, některé neprovedly, přičemž nedostatky v těchto skutkových zjištěních dosahují takové intenzity, že je porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy právo stěžovatele na spravedlivý proces, a další stěžovatelem citovaná ustanovení českého ústavního pořádku. Obecné soudy prý porušily i zásadu rovnosti procesních stran, neboť svým celkovým postupem podle stěžovatele stranily žalovanému (vedlejšímu účastníkovi).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel nepodal proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, pravděpodobně s předpokladem, že touto ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, byť podle stěžovatelova názoru protiústavní, by nemělo podle názoru Nejvyššího soudu ČR ve věci samé povahu otázky zásadního právního významu, když dovolání z jiného důvodu nebylo přípustné. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. již nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123, a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Nepodá-li stěžovatel dovolání, zbavuje se tím možnosti přezkumu zákonnosti rozhodnutí soudu druhého stupně soudem dovolacím, neboť přezkum zákonnosti rozhodování soudů obecných není úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud totiž představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého (podústavního) práva.
Ústavní soud předně upozorňuje, že nemůže být v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou si účastníci řízení před soudem rovni, pokud jedna procesní strana uspěje ve své věci více než procesní strana druhá. Jakkoliv stěžovatel dovozuje opak, takový výklad je z podstaty věci neudržitelný. Stěžovatel dále dovozuje porušení základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, podle jehož věty prvé má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a podle jehož věty druhé veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Nic ze stěžovatelem namítaných důvodů nesvědčí porušení ust. čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto dále zvážil jen možné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. tomu korespondujícího čl. 6 Úmluvy.
Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňuje (srov. již nález sp.zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257, a násl.).
Ve věci napadané touto ústavní stížností je přes opačné argumenty stěžovatele zjevné, že k žádnému procesnímu excesu, co se týče hodnocení důkazů obecnými soudy, nedošlo. Rozhodnutí obou soudů stejně tak nevybočují z ústavou stanoveného rámce v právních otázkách interpretace podústavního práva. Není na Ústavním soudu, aby tyto závěry potvrzoval, neboť tím by se dostával do roviny práva podústavního. Ústavní soud naopak upozorňuje, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu s ust. §157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. V souladu s tímto ustanovením soud prvního stupně ze spisu neopisoval skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy, ale naopak důkazy a přednesy účastníků hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Do závěru soudu prvního stupně, potvrzeného rozsudkem soudu odvolacího, proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.
Ústavní soud tedy neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu orgánů veřejné moci při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2005