ECLI:CZ:US:2005:4.US.176.05
sp. zn. IV. ÚS 176/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti CZECH International, a.s., se sídlem Havířov - Suchá, U Pošty 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze 4, Na Záhonech 71, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005, sp. zn. 5 Afs 63/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2003, sp. zn. 30 Ca 460/2001, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. července 2001, č.j. 474/2001-01-0101/14, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. listopadu 2000, č.j. 3675-0223/14/2000/CZ, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005, (5 Afs 63/2004-50), jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2003 (30 Ca 460/2001-29), jež zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. července 2001 (474/2001-01-0101/14). Stěžovatelka se domáhala přezkoumání rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. listopadu 2000, (3675-0223/14/2000/CZ), kterým jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 247.307,- Kč za dlužníka - deklaranta Z. C., podnikajícího pod obchodním jménem BETON PROFI, Hostec 7, Teplá, DIČ: 130-7008145848 (dále jen "deklarant").
Stěžovatelka převzala jako ručitel závazek zaplatit celní dluh podle §260 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen "celní zákon"), za deklaranta do výše 305 598,- Kč. V jednotné celní deklaraci bylo zboží, za které převzala stěžovatelka záruku, uvedeno pod názvem "N-alkány těžké C14-C18" s poznámkou "BUDE POUŽIT JAKO ČISTÍCÍ PROSTŘEDEK". Celní úřad Břeclav - dálnice tuto záruku stěžovatelky, uvedenou pod číslem 10223249-01014-8, přijal a povolil, aby se stěžovatelka stala deklarantovi ručitelem. Poté bylo Celním úřadem Břeclav - dálnice zjištěno, že deklarant prodal deklarované zboží jako surovinu pro výrobu bionafty, a nikoli jako čistící prostředek. Z tohoto důvodu byl Celním úřadem Břeclav - dálnice vydán dodatečný platební výměr, kterým deklarantovi doměřil celní dluh ve výši 247 307,- Kč, neboť zboží odpovídalo jiné položce celního sazebníku, než bylo uvedeno v jednotné celní deklaraci. Deklarant ve stanovené lhůtě celní dluh nesplnil, proto Celní úřad Břeclav - dálnice rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2000 (3675-0223/14/2000/CZ) stanovil povinnost zaplatit celní dluh stěžovatelce z titulu ručitelského závazku. Stěžovatelka tvrdila, že uvedený dodatečný platební výměr neobsahuje esenciální náležitosti daňového rozhodnutí, když zde není uvedená hmotně právní norma a namítala, že takové rozhodnutí je neplatné pro rozpor s §32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). K této vadě mělo být obecnými soudy přihlédnuto i bez návrhu. Obdobnými vadami trpí i další rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, došlo k tomu, že správními orgány a obecnými soudy byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit za deklaranta celní dluh, aniž by byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka tvrdila, že k porušení označených práv došlo tím, že jak obecné soudy tak i správní orgány zcela přehlédly v dané věci rozdíl mezi daňovým řízením (dle daňového řádu) a celním řízením (dle celního zákona), které má určité specifičnosti. Dále poukázala na okolnosti, za nichž učinila prohlášení o záruce, přijaté příslušným celním úřadem k zajištění celního dluhu, tedy na podkladě celního prohlášení, dle něhož bylo dovezené zboží propuštěno do režimu volného oběhu a vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 58.291,- Kč, kterou deklarant uhradil. Pokud byl vydán dodatečný platební výměr (č.j. 3675-0223/14/2000 ze dne 1. září 2000) a vyměřen celní dluh ve výši 247.307,- Kč, který deklarant nesplnil, byla stěžovatelka zavázána k úhradě z titulu jejího ručitelského závazku, je stěžovatelka přesvědčena, že postup celního orgánu nelze mít za správný pro rozpor s ustanovením
§257 odst. 1 písm. a) celního zákona.
Stěžovatelka tvrdila, že v řízení před správními orgány i obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelka se dovolávala současné právní úpravy Společenství (EU), argumentovala nálezy Ústavního soudu ve věci sp.zn. I.ÚS 362/1998, I.ÚS 107/2000, I.ÚS 445/2000, IV.ÚS 460/2000, I.ÚS 344/02 a dle jejího přesvědčení postup celního orgánu i obecných soudů nelze mít za správný a navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.
Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení (Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Celního ředitelství Brno) vyjádření k ústavní stížnosti (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Ludmila Valentová (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že uvedla, že dle jejího názoru tvrzení stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti jsou totožná s těmi, která uváděl v řízení před orgány státní správy i před odvolacím soudem. Dle tohoto vyjádření se obecný soud vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v kasační stížnosti v souladu s platnými právními předpisy a konstantní judikaturou Ústavního soudu. K námitce uplatněné až v ústavní stížnosti spočívající v odlišnosti postupu mezi daňovým řízením a celním řízením (§105 odst. 1 celního zákona) uvedla, že stěžovatelce byla doměřena daň z přidané hodnoty a spotřební daň clo. Postup správce daně - celního orgánu byl zcela v souladu s ust. §320 písm.b) celního zákona, jež odkazuje na ust. daňového řádu (§46 odst. 7). Námitky stěžovatelky směřující do poskytnuté individuální záruky, že se vztahuje pouze na zboží určené deklarovanou položkou celního sazebníku, považuje za účelové. Bylo plně v dispozici stěžovatelky, zda a do jaké výše záruku poskytne - jestliže ji poskytla do výše uvedené v záruční listině, nelze se tohoto závazku výkladem uváděným stěžovatelkou zprostit - záruka byla poskytnuta dle §256 písm. c) celního zákona, stěžovatelka byla v projednávané věci v postavení přímého zástupce ve smyslu §107 odst. 2 písm. a) celního zákona - v daném případě nejde tedy o případ srovnatelný s těmi, jimiž se zabýval ve stěžovatelkou označených rozhodnutích Ústavní soud. Postup celního orgánu byl shledán v souladu s §320 písm. b) celního zákona, ve znění účinném v době rozhodnutí, jakož i s §46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. Účastník řízení nesdílí názor stěžovatelky co do porušení jejích práv, stěžovatelka nebyla zkrácena na přístupu k soudu a ani jinak ji nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Porušení práv stěžovatelky nelze dovozovat z odlišného výkladu právního předpisu. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti nevznesla.
Krajský soud v Brně se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedou senátu JUDr. Janem Šancou (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), jako účastník řízení. Krajský soud se danou věcí zabýval v rozsahu uvedeném v ust. §75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se neztotožnil s žalobním tvrzením stěžovatelky, že došlo k extenzivnímu výkladu ručitelského závazku a na tomto svém stanovisku setrvává a uvádí, že stěžovatelka ručila za pravomocně vyměřený celní dluh. Za rozhodné z hlediska interpretace rozsahu ručitelského závazku soud tedy neshledává údaje o sazebním zařazení zboží a sazby daně uvedené v předmětném JCD, neboť jsou v rozporu s vyměřeným celním dluhem. Účastník řízení nevznesl návrh, jak má Ústavní soud v předmětné ústavní stížnosti rozhodnout.
Celní ředitelství Brno, jako účastník řízení, se vyjádřilo k obsahu ústavní stížnosti a vyjádřilo názor, že v daném případě stěžovatelce nebyla upřena soudní ochrana, jak předvídá ústavní pořádek České republiky. Ve vyjádření se podrobně zabývalo jednotlivými námitkami stěžovatelky, přičemž neshledalo ani v současné době žádných důvodů, proč by mělo dojít v souvislosti s ústavní stížností stěžovatelky ke změně rozhodnutí. Argumentaci judikaturou Ústavního soudu shledalo nepřiléhavou, neboť se jednalo o jiný skutkově i právně odlišný případ, a navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelce budou vyjádření účastníků řízení zaslána jen na vědomí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, není jejím vrcholem (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad její rozhodovací činností; jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, vyvolávají pochybnosti, že jimi stěžovatelka usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí orgánů státní správy a obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelce na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího správního soudu ve věci aplikace §46 odst. 7 daňového řádu, jehož použití v celním řízení stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje, je dáno při doměření spotřební daně a daně z přidané hodnoty ustanovením §320 písm. b) celního zákona, který odkazuje na použití ustanovení §46 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 6, a 9 daňového řádu. Odstavec 7, kterého bylo ve věci použito, tak byl uplatněn zcela v souladu se zákonem. Ustanovení §46 odst. 7 daňového řádu umožňuje správci daně po vyměření daně, že zjistí-li, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměřit ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Námitky stěžovatelky směřující do skutečnosti, že rozhodnutí o původním vyměření daně bylo již pravomocné a nebylo zrušeno, jsou nedůvodné.
Ručení dle §260 odst. 1 celního zákona je jedním ze zajišťovacích prostředků, který má posílit možnosti věřitele dosáhnout splnění pohledávky. Vztah případné odpovědnosti mezi stěžovatelkou a deklarantem nemůže oslabovat nárok věřitele (státu). Stěžovatelka jako přímý zástupce (§107 odst. 2 celního zákona) navrhla předmětné zboží k propuštění do volného oběhu ve smyslu ustanovení §105 odst. 4 celního zákona a zavázala se, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu, tedy celní dluh do výše částky uvedené v záruční listině. Skutečnost, že celní dluh byl rozhodnutím v celním řízení vyměřen v nesprávné výši, však nemá na závazek stěžovatelky splnit skutečně vzniklý celní dluh žádný vliv. Ústavní soud má interpretaci institutu ručení uvedenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu za ústavně konformní a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku se všemi námitkami stěžovatelky řádně vypořádal a obsáhle vyložil, proč byl postup celních orgánů v souladu s celním zákonem, může Ústavní soud - při souhlasu se závěry Nejvyššího správního soudu - na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, nesprávné zajištění celního dluhu celním úřadem, spočívající v nesprávném postupu celního úřadu, který propustil zboží do volného oběhu, kdy požadoval zajištění celního dluhu ve výši, jež odpovídala součtu částky původně na clu a dani vyměřené a dodatečně vyměřené. Na deklaranta, dle názoru stěžovatelky, mělo být nahlíženo jako na výrobce zboží patřícího do podpoložky celního sazebníku 2710 0066 s doplňkovým kodem 52, který měl podléhat spotřební dani. K těmto námitkám uplatněným až v řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že se jedná o nová tvrzení, která stěžovatelka v předchozím řízení nevznesla, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998), proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že celní orgány a obecné soudy přehlédly skutečnost, že předmětná rozhodnutí neobsahují esenciální náležitosti daňového rozhodnutí, když zde není uvedena hmotně právní norma, pouze odkazuje na §260 celního zákona, což je v rozporu s §32 odst. 1 daňového řádu. Otázkou nicotnosti daňových rozhodnutí se Ústavní soud opakovaně zabýval a jeho judikatura je veřejně přístupná (srov. nález ve věci sp. zn. Pl ÚS 8/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12., vydání 1., č. 141, Praha 1998-III. Díl, sp. zn. III. ÚS 31/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16., vydání 1., č.181, Praha 1999- IV. díl). Ústavní soud uvádí, že na danou věc nelze aplikovat ustanovení §32 odst. 1 daňového řádu, který stanoví náležitosti rozhodnutí vydaných v daňovém řízení, neboť v této věci se jednalo o celní řízení. V tomto případě bylo správně aplikováno ustanovení §104 odst. 1 celního zákona, které stanoví náležitosti rozhodnutí v celním řízení, mezi něž uvedení právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, uvedeno není. Dle ustanovení §320 věta první uvádí, že daňový řád se použije pouze tehdy, nestanoví- li to tento nebo zvláštní zákon. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že označená rozhodnutí jsou nicotná.
Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že se již zabýval obsahově zcela shodnými ústavními stížnostmi stěžovatelky vedenými u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 171/05, IV. ÚS 172/05, IV. ÚS 175/05 a dospěl ke stejným závěrům a neshledal důvod k odlišnému posouzení věci. Závěrem je nutno uvést, že Ústavní soud neshledal podobnost se stěžovatelkou namítanou judikaturou Ústavního soudu, a to ani s případem řešeným pod sp. zn. IV. ÚS 460/2000. Námitky stěžovatelky, kde se dovolávala právní úpravy Společenství (EU), považuje Ústavní soud za nepřípadné, neboť v době rozhodování nebyla tato úprava na území ČR účinná.
Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)
V Brně dne 13. prosince 2005
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu