ECLI:CZ:US:2005:4.US.224.05
sp. zn. IV. ÚS 224/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Dřevařské a lesnické společnosti, s.r.o., se sídlem Moskevská 1/14, Most, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, č. j. 4 Afs 22/2003 - 96, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2003, č. j. 15 Ca 20/2003 - 60, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným usnesením odmítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, kterou se tato domáhala, aby soud žalovanému (vedlejší účastník Finanční úřad v Mostě) přikázal neprovádět u ní kontrolu daně z příjmů právnických osob za roky 1995 až 1997. Dále krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok II. a III.).
Proti citovanému usnesení krajského soudu si stěžovatelka podala kasační stížnost, jež byla v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Jak uvedl kasační soud v odůvodnění svého rozhodnutí, přezkum nezákonného zásahu správního orgánu je novým institutem v českém právním řádu, a jak vyplývá z ustanovení §135 s. ř. s., zákonodárce stanovil jeho účinnost k 1. 1. 2003, přičemž se zpětnou účinností, jež by svědčila tvrzením stěžovatelky, tento zákon nijak nepočítá. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že sice akceptuje smysl stěžovatelčiny námitky stran běhu subjektivní lhůty, jejíž počátek je v případě dřívějších nezákonných zásahů z doby před 1. 1. 2003 možné spojovat "nejdříve" právě "až" s tímto datem, to však může, resp. mohlo platit jen v případech, kdy k tomuto datu (1. 1. 2003) ještě neuplynula lhůta objektivní. Opačný výklad, dle názoru kasačního soudu, by znamenal nepřípustnou retroaktivitu úpravy řízení o ochraně před nezákonným zásahem pokynem nebo donucením správního orgánu, obsažené v s. ř. s.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti názoru vyslovenému Nejvyšším správním soudem, který shledává nerozumný a nezaručující všem účastníkům řízení rovné postavení. Dále namítá, že pokud kasační soud uvedl, že počátek běhu subjektivní lhůty má dostat výhodu před počátkem běhu objektivní lhůty, založil tím tak nerovnost mezi účastníky řízení, která není ničím logicky odůvodněna. Stěžovatelka dále uvádí, že interpretace podaná Nejvyšším správním soudem odporuje rovněž jednomu ze základních atributů kladených na zákon v materiálně pojatém právním státě, kterým je jeho předvídatelnost. Stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 393/2000 a sp. zn. II. ÚS 599/02. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatelka zato, že kasační soud postupoval v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví citované rozhodnutí kasačního soudu jakož i rozhodnutí krajského soudu mu předcházející.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.
Ústavní soud dále konstatuje, že ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny garantuje každému právo na přístup k soudu ve věci přezkumu rozhodnutí učiněných orgánem veřejné správy, resp. představuje speciální ustanovení k obecnému ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvující právo každého na spravedlivé soudní řízení. Námitka zásahu do základního práva zakotveného právě v citovaném ustanovení bude namístě zejména v případě, odmítl-li by se (protiprávně) správní soud danou věcí zabývat. Naopak smyslem tohoto ustanovení není zakotvení povinnosti Ústavnímu soudu stát se pravidelnou přezkumnou instancí pro rozhodnutí správních soudů (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 623/02).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka brojí svými námitkami, které již uplatnila ve své kasační stížnosti, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako takovému a de facto žádá Ústavní soud o přezkum zákonnosti tohoto napadeného rozhodnutí. Z výše citovaného je ovšem zřejmé, že Ústavnímu soudu role přezkumné instance nepřísluší.
Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že kasační soud své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatelky, které se vztahovaly k "opožděnosti" podané žaloby a které se víceméně kryjí i s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku kasačního soudu, tím méně i důvod pro zrušení výše citovaného usnesení krajského soudu. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod se jeví Ústavnímu soudu účelovým a bez jakékoliv opodstatněnosti.
Nad výše uvedenou argumentaci Ústavní soud uvádí, že stěžovatelkou fragmentárně zmíněné odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu nedopadají na daný projednávaný případ. Ústavní soud dále dodává, že nelze ovšem pominout i skutečnost, že stěžovatelka mohla brojit proti v současnosti tvrzenému zásahu již prostřednictvím jiných procesních prostředků právní ochrany buď dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, případně i podáním ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu