ECLI:CZ:US:2005:4.US.226.05
sp. zn. IV. ÚS 226/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové - ze dne 21. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 226/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 10. února 2005 sp. zn. 4 KZV 6/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2005 sp. zn. 1 To 206/2005, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o ponechání ve vazbě.
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. 1 To 206/2005 se zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané a co do ostatních náležitostí formálně bezvadné a věcně projednatelné ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh, jakož i ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 17/05, zjistil Ústavní soud následující.
Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále též "okresní soud") ze dne 6. 11. 2004 sp. zn. 0 Nt 573/2004 vzat do vazby podle ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu. Stěžovatel byl stíhán pro trestný čin podvodu ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 a 3 trestního zákona ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Svou ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. 1 To 938/2004, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení o vzetí do vazby. Ústavní soud usnesením ze dne 20. 1. 2005 č. j. IV. ÚS 17/05-10 (nepublikováno) ústavní stížnost odmítl s tím, že i když bylo odůvodnění útěkové vazby v podání okresního soudu nepřezkoumatelné a tato vada nebyla zcela zhojena ani rozhodnutím krajského soudu a pokud by omezení osobní svobody stálo jen na takto odůvodněné útěkové vazbě, muselo by být zrušeno, u stěžovatele nicméně byly shledány i důvody vazby koluzní, přestože i zde by bylo namístě odůvodnění doplnit. Ústavní soud tedy napadená usnesení nezrušil proto, že zrušení vazby pro nedostatečně konkrétní doložení důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu by pro stěžovatele postrádalo smysl, neboť byl velmi pravděpodobně dán vazební důvod dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále též "krajské státní zastupitelství") usnesením ze dne 10. 2. 2005 sp. zn. 4 KZV 6/2005 stěžovatele ponechal ve vazbě, avšak ve výroku rozhodnutí uvedl, že důvod vazby dle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu ve smyslu ustanovení §71 odst. 2 trestního řádu pominul. Podle státního zástupce nebylo zjištěno, že by stěžovatel působil na svědky nebo spoluobviněné, nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, ale nadále trvá důvodná obava, že v případě propuštění z vazby by stěžovatel mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání či uloženému trestu, neboť s ohledem na rozsáhlost trestné činnosti mu hrozí uložení důrazného nepodmíněného trestu v trestní sazbě od 5 do 12 let, přičemž nelze přehlédnout, že stěžovatel je stíhán pro pokus trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 ve spojení s ustanovením §8 odst. 1 trestního zákona, jakož i pro další trestné činy, kdy se způsob jejich páchání v podstatných rysech shoduje s trestnou činností, pro kterou je stíhán v této věci. Stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. 1 To 206/2005 zamítl.
Stěžovatel oběma usnesením vytýká, že odůvodnění trvání důvodu útěkové vazby jsou zcela nekonkrétní, vágní, povšechná a kusá a na podporu svého tvrzení o nutnosti řádného odůvodnění rozhodnutí o vazbě odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 130). Stěžovatel se také opírá o nález sp. zn. III. ÚS 103/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17), podle něhož nelze odkazovat pouze na obecné skutečnosti, jako je hrozba vysokým trestem, ale je nutno vyhodnotit okolnosti objektivní povahy, zejména reálnost útěku stěžovatele, jeho osobní či rodinné poměry. Konečně stěžovatel poukazuje na citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 17/05, v němž bylo konstatováno, že pokud by omezení osobní svobody stálo jen na takto odůvodněné útěkové vazbě, muselo by být zrušeno.
Krajská státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ve svém vyjádření navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Dne 26. 1. 2005 byl stěžovatel upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že jeho jednání bude kvalifikováno jako organizátorství trestného činu podvodu dle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, neboť celková škoda spáchaná všemi útoky tohoto pokračujícího trestného činu přesáhla hranici 5 000 000 Kč. Dne 26. 4. 2005 bylo stěžovateli oznámeno, že jeho jednání bude právně kvalifikováno jako trestný čin podvodu dle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona spáchaný ve formě spolupachatelství a jako trestný čin úvěrového podvodu dle ustanovení §250b odst. 1 a odst. 3 trestního zákona. Citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 17/05 nebylo krajskému státnímu zastupitelství známo v době rozhodování o ponechání ve vazbě, neboť mu nebylo doručeno, přesto má státní zástupkyně za to, že rozhodnutí o ponechání ve vazbě ze dne 10. 2. 2005 dostatečně specifikuje vazební důvod. Oproti rozhodování o vzetí do vazby byl stěžovatel již ohrožen trestní sazbou v rozmezí 5 - 12 let a s ohledem na celkovou výši škody, kterou stěžovatel způsobil (více než 5 500 000 Kč) a počet útoků (31), jakož i na další trestní stíhání pro pokus trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 ve spojení s ustanovením §250 odst. 1 a 4 trestního zákona (čtyři útoky, zamýšlená škoda přesahující 20 000 000 Kč), byla hrozba uložení vysokého trestu konkrétně odůvodněna. Nadto důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, je dovozována i ze skutečnosti, že finanční prostředky vylákané podvodným jednáním se nepodařilo zajistit a existuje zde možnost, že v případě propuštění obviněného na svobodu budou použity k vyhýbání se trestnímu stíhání.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření konstatuje, že z výkladu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu vyplývá, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá odůvodnění obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, a tím naplnění důvodnosti vazby, neboť aliney uvedené v tomto ustanovení jsou dány alternativně, a nikoli kumulativně. Při rozhodování o uvalení vazby soud přihlédl ke konkrétní hrozbě vysokého trestu a zohlednil rozsah a charakter trestné činnosti, jakož i časové rozpětí, v němž stěžovatel trestnou činnost páchal.
Ústavní soud zvážil uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí a že s ohledem na význam práva na osobní svobodu není povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je osobní svoboda omezena, v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. nález sp. zn. III. ÚS 103/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17)]. Požadavek vyčerpávajícího odůvodnění obsahujícího konkrétní skutečnosti, na nichž je postaveno uvalení vazby, je zvláště významný v situaci, kdy je hodnocena oprávněnost obavy vedoucí k uvalení útěkové vazby na stěžovatele. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48) vymezil prostor ústavně konformní interpretace ustanovení §67 písm. a) trestního řádu tak, že důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu, tedy každá z těchto skutkových podstat je tím jednáním, případně konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání. V témže nálezu Ústavní soud hrozbu vysokým trestem vyložil ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností opodstatňujících důvodnost trestního stíhání.
Ústavní soud setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 17/05, že za tehdejšího stavu bylo odůvodnění uvalení útěkové vazby nepřezkoumatelné a že usnesení opírající se pouze o tento vazební důvod bez spojení s náležitým odůvodněním jiného vazebního důvodu nemohlo obstát. I když v mezidobí, v němž státní zástupce shledal, že pominul důvod koluzní vazby, došlo k podstatné změně situace tím, že byla zjištěna vyšší škoda způsobená trestnou činností, což vedlo k překvalifikování jednání na trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, pro nějž je stanovena trestní sazba v rozmezí 5 až 12 let odnětí svobody, a přidružily se další skutečnosti, tj. paralelní trestní stíhání pro pokus podvodu podle téže právní kvalifikace, kdy zamýšlená škoda činila 20 000 000 Kč, jakož i okolnost, že podvodně vylákané peněžní prostředky se nepodařilo dosud zajistit, není jen těmito okolnostmi vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu bez dalšího najisto dán. Tato zjištění sice poskytují solidní základ pro předpoklad, že se případný trest nebude pohybovat u dolní hranice trestní sazby, tedy že uložení trestu v délce splňující osmiletou hranici stanovenou Ústavním soudem je vysoce pravděpodobné, avšak bez dostatečné a přesvědčivě předložené argumentace v odůvodnění napadených usnesení není Ústavní soud s to posoudit, je-li tomu tak skutečně či nikoli. Napadená usnesení jsou totiž jen pro povšechná zdůvodnění v podstatě nepřezkoumatelná, čímž se též stěžovatelův případ významně odlišuje od věci řešené zamítavým nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48), kde obecné soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně na okolnosti, které, dle jejich názoru, odůvodňovaly obavu, že "stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, když danou hrozbu uložení vysokého trestu náležitě individualizovaly". Ostatně citovaný nález Ústavního soudu v žádném případě (a plyne to zcela jasně z jeho odůvodnění) nelze interpretovat tak, že by sama skutečnost trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného trestem odnětí svobody kolem osmi let dovolovala bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem doprovázejícím každý posuzovaný případ rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě.
Stěžované usnesení obecného soudu se co do odůvodnění existence důvodu vazby podle §67 písm. a) trestního řádu omezilo na konstatování, že obviněný by, "vzhledem k použité právní kvalifikaci, kdy je obviněný, v případě uznání viny, ohrožen uložením trestu odnětí svobody v sazbě od pěti do dvanácti let, ... mohl v případě propuštění z vazby na svobodu uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání či hrozícímu trestu vyhnul". Takovéto odůvodnění není však schopno dostát požadavku (opakovaně Ústavním soudem nejen ve shora citovaných rozhodnutích traktovanému), dle něhož při vazebním rozhodování musí být přesvědčivě vyloženy důvody opodstatňující omezení osobní svobody vazbou. Napadené rozhodnutí obecného soudu tak stojí v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny i čl. 36 odst. 1 Listiny a jako takové muselo být zrušeno podle §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Je věcí obecného soudu, aby ve světle jemu známých skutečností znovu rozhodl o tom, zda stížnost, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí krajského státního zástupce, shledá opodstatněnou či nikoli. Ani v posuzovaném případě nehodlá Ústavní soud vstupovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení a činnost obecného soudu nahrazovat vlastním posouzením toho, zda ve stěžovatelově případě je či není naplněn důvod útěkové vazby. Nové rozhodnutí stížnostního soudu musí však respektovat to, že jen řádně zjištěné a dostatečně přesvědčivě vyložené konkrétní okolnosti stěžovatelovy věci mohou založit rozhodnutí, jímž by eventuelně bylo i nadále rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Ve vztahu k naříkanému usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu dílem proto, že zčásti je toto usnesení pro stěžovatele příznivé [co do výroku, že důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu ve smyslu §71 odst. 2 trestního řádu pominul] a dílem pro Ústavním soudem pravidelně akcentovaný princip subsidiarity znamenající, stručně řečeno, zdrženlivost kasačního rozhodování Ústavního soudu v případech, kdy nápravy protiústavního zásahu do základního práva či svobody lze dosáhnout v rámci soustavy obecných soudů, v daném případě v rámci další činnosti Krajského soudu v Ostravě nově rozhodujícího o stížnosti, kterou stěžovatel napadl předcházející rozhodnutí státního zástupce.