ECLI:CZ:US:2005:4.US.422.05
sp. zn. IV. ÚS 422/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. října 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. S. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Bugárem, advokátem se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Azs 40/2005 - 58, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2004, č. j. 8 Az 226/2003 - 36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) a e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 11. 2003, č. j. OAM-1696/VL-11-P18-2000, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu").
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že kasační soud i Městský soud v Praze nesprávně vykládá ustanovení §77 s. ř. s., a tím porušují princip rovnosti zbraní v soudním řízení a zároveň i právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále nepovažuje za adekvátní odůvodnění právního názoru obecných soudů ohledně neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Dále také stěžovatel namítá, že mu citovaná rozhodnutí nebyla doručena v jeho mateřském jazyce. Je tedy toho názoru, že citovanými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) a e) Úmluvy, a proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem oba napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani v podané ústavní stížnosti netvrdí. Z napadených rozhodnutí i z vyžádaných písemností ze soudního spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8 Az 226/2003 nebylo zjištěno, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno v tom, aby se stanoveným postupem domáhal svého práva před obecnými soudy. Ze strany obou soudů k porušení zákonných procesních ustanovení pak nedošlo, a proto není důvodu se domnívat, že by základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces nebyla stěžovateli zajištěna.
Z obsahu ústavní stížnosti zejména vyplývá, že stěžovatel brojí svými námitkami, které uplatnil i v podané kasační stížnosti, proti rozhodnutí obecných soudů jako takových a de facto žádá Ústavní soud o přezkum zákonnosti těchto napadených rozsudků. K tomu ovšem Ústavní soud dodává, že by bylo popřením smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, v daném případě konkrétně čl. 36 odst. 2 Listiny, pokud by si Ústavní soud paušálně vyhradil oprávnění přezkoumávat výsledek řízení vedeného u správního soudu z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu nebo z hlediska interpretace či aplikace jiného než ústavního práva (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 623/02). Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu role přezkumné instance (ani v rámci správního soudnictví) nepřísluší.
Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že kasační soud se se všemi námitkami stěžovatele v odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal, zejména dostatečně odůvodnil, proč stěžovatelem navrhované důkazy považuje za nadbytečné. To, že kasační soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil, nelze mít za porušení jeho práv garantovaných výše zmiňovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud dále uvádí, že v daném případě by bylo možné věc posoudit z hlediska ochrany práva na rodinu ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny (stěžovatel má v ČR rodinné příslušníky - včetně manželky, kteří jsou občany ČR), nicméně tohoto práva se lze domáhat pouze v mezích zákona (čl. 41 Listiny), tj. je omezitelné zákonem za předpokladu dodržení principu proporcionality. Takové omezení vyplývá i z ustanovení čl. 43 Listiny, dle kterého může být udělení azylu za zákonem vymezených podmínek odepřeno v případě jednání v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Za takové jednání je třeba považovat i páchání trestné činnosti, neboť trestněprávní normy je třeba chápat jako promítnutí závazku státu chránit základní práva a svobody jednotlivce před zásahy ze strany třetích osob (např. objektem ochrany u trestného činu loupeže je neporušitelnost lidské integrity společně s ochranou osobní svobody a práva vlastnického). Tím spíše pak takové omezení platí při poskytování azylu humanitárního.
K námitce stěžovatele stran porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy Ústavní soud uvádí, že ji shledal také neopodstatněnou. Citované ustanovení Úmluvy se vztahuje k právům obviněného v trestním řízení, nicméně čl. 37 odst. 4 Listiny garantuje právo na tlumočníka tomu, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se jednání vede. Jak však Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel, který tuto námitku vznáší až v řízení před Ústavním soudem, v řízení před Městským soudem v Praze ani před kasačním soudem nikdy neprohlásil, že neovládá jazyk, v němž se jednání vede, což stěžovatel ani netvrdí v podané ústavní stížnosti. Ústavní soud k tomu v souladu se svojí judikaturou dodává, že smyslem čl. 37 odst. 4 Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na účastníku řízení, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. např. rozhodnutí ve věci II. ÚS 558/04, III. ÚS 326/2000 nebo IV. ÚS 394/01).
Argumentuje-li stěžovatel, že mu napadená rozhodnutí nebyla doručena v jeho mateřském jazyce, Ústavní soud k tomu uvádí, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která reflektuje judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny, není povinností soudu zasílat účastníku řízení překlad rozhodnutí z českého jazyka do jeho mateřského jazyka, protože pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým (rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Azs 52/2004, in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 11/2004, č. 376, str. 983).
Výše citované závěry se ostatně opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, v němž se Ústavní soud vyslovil, že "základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení," a dále uvedl, že "základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, to (ovšem) nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard."
Vzhledem k výše uvedenému proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu
Z obsahu ústavní stížnosti zejména vyplývá, že stěžovatel brojí svými námitkami, které uplatnil i v podané kasační stížnosti, proti rozhodnutí obecných soudů jako takových a de facto žádá Ústavní soud o přezkum zákonnosti těchto napadených rozsudků. K tomu ovšem Ústavní soud dodává, že by bylo popřením smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, v daném případě konkrétně čl. 36 odst. 2 Listiny, pokud by si Ústavní soud paušálně vyhradil oprávnění přezkoumávat výsledek řízení vedeného u správního soudu z hlediska zjišťování a hodnocení skutkového stavu nebo z hlediska interpretace či aplikace jiného než ústavního práva (srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 623/02). Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavnímu soudu role přezkumné instance (ani v rámci správního soudnictví) nepřísluší.
Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že kasační soud se se všemi námitkami stěžovatele v odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal, zejména dostatečně odůvodnil, proč stěžovatelem navrhované důkazy považuje za nadbytečné. To, že kasační soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil, nelze mít za porušení jeho práv garantovaných výše zmiňovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud dále uvádí, že v daném případě by bylo možné věc posoudit z hlediska ochrany práva na rodinu ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny (stěžovatel má v ČR rodinné příslušníky - včetně manželky, kteří jsou občany ČR), nicméně tohoto práva se lze domáhat pouze v mezích zákona (čl. 41 Listiny), tj. je omezitelné zákonem za předpokladu dodržení principu proporcionality. Takové omezení vyplývá i z ustanovení čl. 43 Listiny, dle kterého může být udělení azylu za zákonem vymezených podmínek odepřeno v případě jednání v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Za takové jednání je třeba považovat i páchání trestné činnosti, neboť trestněprávní normy je třeba chápat jako promítnutí závazku státu chránit základní práva a svobody jednotlivce před zásahy ze strany třetích osob (např. objektem ochrany u trestného činu loupeže je neporušitelnost lidské integrity společně s ochranou osobní svobody a práva vlastnického). Tím spíše pak takové omezení platí při poskytování azylu humanitárního.
K námitce stěžovatele stran porušení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy Ústavní soud uvádí, že ji shledal také neopodstatněnou. Citované ustanovení Úmluvy se vztahuje k právům obviněného v trestním řízení, nicméně čl. 37 odst. 4 Listiny garantuje právo na tlumočníka tomu, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se jednání vede. Jak však Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel, který tuto námitku vznáší až v řízení před Ústavním soudem, v řízení před Městským soudem v Praze ani před kasačním soudem nikdy neprohlásil, že neovládá jazyk, v němž se jednání vede, což stěžovatel ani netvrdí v podané ústavní stížnosti. Ústavní soud k tomu v souladu se svojí judikaturou dodává, že smyslem čl. 37 odst. 4 Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na účastníku řízení, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. např. rozhodnutí ve věci II. ÚS 558/04, III. ÚS 326/2000 nebo IV. ÚS 394/01).
Argumentuje-li stěžovatel, že mu napadená rozhodnutí nebyla doručena v jeho mateřském jazyce, Ústavní soud k tomu uvádí, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která reflektuje judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny, není povinností soudu zasílat účastníku řízení překlad rozhodnutí z českého jazyka do jeho mateřského jazyka, protože pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým (rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Azs 52/2004, in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, 11/2004, č. 376, str. 983).
Výše citované závěry se ostatně opírají o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, v němž se Ústavní soud vyslovil, že "základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení," a dále uvedl, že "základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, to (ovšem) nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard."
Vzhledem k výše uvedenému proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2005
Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu