ECLI:CZ:US:2005:4.US.454.04.0
sp. zn. IV. ÚS 454/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 15. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 ve věci ústavní stížnosti L. N. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze 17. 2. 2004 sp. zn. 11 C 187/2003, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni peněžitou částku a náhradu nákladů řízení, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 20. 10. 2004 sp. zn. 25 Co 279/2004, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo částí výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2004 č. j. 25 Co 279/2004-158, v níž potvrzuje výrok III. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2004 č. j. 11 C 187/2003-115, a celým výrokem IV. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2004 č. j. 25 Co 279/2004-158 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. V těchto výrocích se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2004 č. j. 25 Co 279/2004-158 ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. 12. 2004 se stěžovatel domáhal ochrany proti postupu obecných soudů, které mu ve věci sporu o zaplacení částky 35 794,84 Kč, v níž měl postavení žalovaného, neustanovily advokáta, ač k tomu byly dány podmínky. Stěžovatel tvrdil, že byl zkrácen na svých obhajovacích právech, čímž byla porušena i zásada rovnosti stran. Byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušen měl být i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala náležitosti a podmínky věcného projednání, vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Podstata ústavní stížnosti spočívala v tvrzení stěžovatele, že nebyl v době jednání soudu náležitě zdravotně disponován, a došlo tak ke zneužití jeho zdravotního stavu. Namítl, že ačkoli svou účast na jednání u okresního soudu omluvil, nevzdal se obhajoby prostřednictvím požadovaného právníka. Zástupce nebyl ustanoven, ačkoli byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, když s ohledem na stěžovatelův zdravotní stav a složitost věci bylo ustanovení zástupce třeba. Přitom v jiném řízení před Krajským soudem v Hradci Králové (30 Ca 213/2002) byl stěžovateli, s ohledem na jeho zdravotní stav a sociální situaci, advokát ustanoven.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 C 187/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2004 (11 C 187/2003-115) byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalující bance částku 35 779,49 Kč (výrok II.) a povinnost uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně 13 213 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok III.). Z odůvodnění vyplývá, že pohledávka vznikla z půjčky, kterou stěžovatel v rozporu se svým slibem nesplácel řádně a včas. Věc byla náležitě důkazně doložena. Stěžovatel svůj dluh nezpochybňoval co do důvodu a výše.
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal a požádal o osvobození od soudních poplatků odkazem na svoji finanční tíseň (č. l. 130) doloženou rozhodnutím o přiznání dávky sociální péče z důvodu sociální potřebnosti (č. l. 132). Soud jej od poplatků osvobodil (usnesení ze dne 24. 3. 2004 na č. l. 139). Usnesením ze dne 20. 10. 2004 (25 Co 279/2004-158) Krajský soud v Hradci Králové výrokem III. potvrdil výroky II. a III. rozsudku okresního soudu a výrokem IV. uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 13 585 Kč.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Hradci Králové, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. I. P., který vyjádřil přesvědčení, že v řízení před okresním soudem nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, stěžovatel měl možnost před soudem řádně a účinně bránit svá práva. Advokát nebyl stěžovateli ustanoven, neboť nebyly dány důvody předpokládané ustanovením §30 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V této otázce JUDr. I. P. odkázal i na odůvodnění usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2003 (11 C 187/2003-32), kterým nebylo žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta vyhověno, a odkázal i na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2003 (24 Co 340/2003-55), kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Ohledně uložení povinnosti, aby stěžovatel nahradil žalobkyni náklady řízení i v situaci, kdy byl osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu konstatoval, že se tak stalo s ohledem na výsledek ve sporu, a upozornil, že osvobození od placení soudních poplatků automaticky nezakládá aplikaci §150 o. s. ř. ve prospěch neúspěšného účastníka. Stěžovatel dluh uznal, ale žalobkyně se musela zaplacení domáhat před soudem. Způsobem rozhodnutí o nákladech řízení nemohlo být dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Závěrem předseda senátu navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vyjádřil se rovněž Krajský soud v Hradci Králové, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. M., který konstatoval, že návrh stěžovatele na ustanovení právního zástupce byl v řízení pravomocně zamítnut a následně žalovaný netvrdil, že by se jeho poměry změnily, a nepodal návrh nový. K rozhodnutí o nákladech řízení JUDr. P. M. též upozornil na úspěch žalobkyně a konstatoval, že podmínky pro výjimečné nepřiznání práva na náhradu nákladů (§150 o. s. ř.) nebyly splněny.
Vzhledem k předmětu řízení tak, jak byl vymezen ústavní stížností a napadenými rozhodnutími, nepovažoval Ústavní soud za nutné žádat vedlejší účastnici o vyjádření, neboť při kasační povaze rozhodnutí Ústavního soudu bude moci svá práva uplatnit v dalším řízení.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí obecného soudu aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny - srov. např. nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 32, str. 293).
Ústavní soud chápe otázku nákladů řízení jako integrální součást civilního řízení, která může zasáhnout do práva na spravedlivý proces: "Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů." [srov. nález ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 350/04 nebo nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 130, str. 317; svazek 33, nález č. 69, str. 189), dostupné rovněž v el. verzi na www.judikatura.cz, nebo nález ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. II. ÚS 194/98 publikovaný tamtéž nebo ve Sbírce rozhodnutí, svazek 21, nález č. 34, str. 301]. Kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují, že výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna. Konkrétně v případě ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní soud konstatoval, že: "Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není podle §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující." (srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 75, str. 145).
Krajský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit v plném rozsahu náklady odvolacího řízení a potvrdil obdobný výrok okresního soudu, avšak z odůvodnění jeho rozhodnutí se kromě prostého poukazu na úspěch žalobkyně nelze dozvědět, proč takové rozhodnutí soud učinil v situaci, kdy byl stěžovatel, patrně s poukazem na sociální potřebnost, osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky. Důvody tohoto postupu nelze z rozhodnutí zjistit a Ústavní soud nemůže přezkoumat tuto část rozhodnutí, protože shledává rozpor mezi osvobozením od placení soudních poplatků a rozhodnutím nepostupovat podle §150 o. s. ř. Přitom i komentářová literatura doporučuje při tomto rozhodování přihlížet v prvé řadě k majetkovým, sociálním a dalším poměrům všech účastníků, kdy soud přirozeně musí přihlížet k tomu, jak by se jeho postup dotkl poměrů oprávněného účastníka, ale i k postoji účastníků v průběhu řízení (Srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád: Komentář, I. díl, 6. vydání, C. H. Beck, 2003, str. 555). Proto byla ústavní stížnost posouzena jako důvodná v části, v níž směřovala proti výrokům krajského soudu o nákladech řízení.
Namítal-li stěžovatel omezení svého práva být právně zastoupen, nelze jeho námitky považovat za opodstatněné. Z protokolů o jednání vyplývá, že stěžovatel byl jednání odvolacího soudu přítomen (č. l. 152 a 155). Soudy přesvědčivě vyložily, proč neshledávají důvody k tomu, aby byl stěžovateli ustanoven právní zástupce. Okresní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 9. 2003 konstatoval, že stěžovatel byl vždy schopen sám svými podáními reagovat na požadavky žalobkyně, o čemž svědčí nejen korespondence stěžovatele se žalobkyní založená ve spise, ale i odpor proti platebnímu rozkazu, jakož i další stěžovatelova podání. Soud konkrétně odůvodnil, proč věc není skutkově ani právně složitou (č. l. 32 verte). Krajský soud se s touto argumentací ztotožnil, když rovněž neshledal ve smyslu o. s. ř. potřebným, aby byl stěžovatel zastoupen mediálně známým advokátem, jakého měla protistrana, a vypořádal se i s námitkami stěžovatelovy zdravotní nezpůsobilosti (č. l. 55). K těmto závěrům obecných soudů nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady. Odůvodnění rozsudků okresního a krajského soudu v části, v níž se týkají meritorního výroku, jsou přesvědčivá a odpovídají obsahu spisu. Námitky stěžovatele, které prokazují jeho dobrou orientaci ve sporu, byly vypořádány způsobem, ke kterému nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady. Stěžovatel nebyl přítomen jednání okresního soudu, avšak krajský soud věc projednal v jeho přítomnosti.Věc přitom byla posouzena z hlediska stěžovatelových námitek. Nedošlo tedy k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a část rozhodnutí krajského soudu podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona pro zjevnou neopodstatněnost.