ECLI:CZ:US:2006:1.US.10.06
sp. zn. I. ÚS 10/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a I. J. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČSAD JIHOTRANS a. s., se sídlem České Budějovice, Pekárenská 77, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem Brno, Pellicova 8a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, čj. 7 Afs 101/2004 - 128, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2004, čj. 10 Ca 17/2004 - 69, a proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích čj. 3298/120/2003 a čj. 3299/120/2003, obou ze dne 2. 12. 2003, a rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích čj. 251754/02/077910/2760 a čj. 251805/02/077910/2760, vydaným dne 28. 11. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se domáhala zrušení obou v záhlaví označených rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, vydaných dne 2. 12. 2003. Těmito rozhodnutími bylo zamítnuto její odvolání proti oběma shora označeným rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2002, o dodatečném doměření daně z příjmů právnických osob za rok 1997 ve výši 2 644 980,-- Kč a za rok 1998 ve výši 4 144 000,-- Kč.
Žaloba stěžovatelky proti uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2004, čj. 10 Ca 17/2004 - 69, a následně byla zamítnuta i její kasační stížnost rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS") ze dne 20. 10. 2005, čj. 7 Afs 101/2004 -128.
Stěžovatelka s uvedenými rozhodnutími obsáhle polemizuje a především kriticky hodnotí proces daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za rok 1997 a 1998, kterému vytýká řadu formálních pochybení. Tvrdí, že byla v podstatě donucena podepsat kontrolní zprávu. Správní soudy akceptovaly názor finančních orgánů, takže neposkytly stěžovatelce ochranu jejích práv. Rozhodnutí správních soudů směšují pojem neplatnosti a nicotnosti rozhodnutí finančních orgánů, přičemž napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky neplatná, resp. nicotná, protože není jasný adresát rozhodnutí, chybí jasná specifikace funkce podepisujícího pracovníka finančního úřadu, chybí zde i datum, které je nesprávně uvedeno na první stránce, místo na stránce poslední. Rozhodnutí obsahují škrtané pasáže v části výroku, což také snižuje právní jistotu stěžovatelky. Stěžovatelce nebylo umožněno nahlédnout do předkládací zprávy s odůvodněním, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. nelze aplikovat, protože finanční úřady a finanční ředitelství nejsou "jinými státními orgány" ve smyslu dikce tohoto ustanovení. Stěžovatelka vytýká i vady dokazování a to, že nebylo akceptováno čestné prohlášení jako důkaz v daňovém řízení. Odkázala rovněž na rozpor napadeného rozsudku NSS s jeho jiným rozsudkem, takže věc měla být správně postoupena rozšířenému senátu tohoto soudu.
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42odst. 4 zákona 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Finanční úřad v Českých Budějovicích uvedl, že stěžovatelka dostala v daňovém řízení dostatečný prostor k vyjádření svého nesouhlasu. Její námitky proti procesnímu postupu Finančního úřadu nejsou přesné a neodpovídají ani zákonu, ani správní praxi. Námitky, týkající se údajné nicotnosti rozhodnutí, jsou toliko spekulativní a nezakládají se na pravdě. Předkládací zpráva, do které stěžovatelka nemohla nahlédnout, není důkazem v daňovém řízení a nemůže být ani jako důkaz použita.
Finanční ředitelství v obsáhlém vyjádření označilo námitky stěžovatelky za nedůvodné. Stěžovatelka nebyla, v žádném případě, nucena podepsat kontrolní zprávu, ostatně její statutární zástupce si sám vyhradil lhůtu k předložení dodatečného vyjádření stěžovatelky k této zprávě. Správce daně postupoval plně v souladu s ústavní judikaturou. Finanční ředitelství se pak detailně zabývalo jednotlivými námitkami stěžovatelky.
Podle Krajského soudu v Českých Budějovicích stejné důvody jako v ústavní stížnosti stěžovatelka již uplatnila v žalobě a následně i v kasační stížnosti. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
NSS ve svém stručném vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve stručné replice odmítla jednotlivá vyjádření účastníků řízení a zopakovala, že senát NSS měl správně předložit věc, podle §17 s. ř. s., rozšířenému senátu k rozhodnutí otázky sporné uvnitř tohoto soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka vytýká napadeným rozhodnutím celou řadu pochybení, jak při vlastním daňovém řízení podle zákona č. 337/1992 Sb., tak i při řízení před správními soudy. Ústavní soud nemohl pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Stěžovatelka ve svých argumentech pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dřívější judikatuře, z níž stěžovatelka cituje, opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného NSS byl sám nucen ve věcech správního soudnictví provádět, v nezbytných případech, korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 35/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 45; sp. zn. III. ÚS 142/98, stejná sbírka, sv. 11, str. 131 a další).
Nezbytnost výjimečného suplování této zásadně výlučné kompetence správní justice skončila faktickým započetím činnosti NSS. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a konstantní judikatura). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě NSS tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinak, NSS ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Při plnění této role jak NSS, tak Krajský soud v Českých Budějovicích, podle názoru Ústavního soudu v této věci plně obstály.
Rozhodnutí NSS je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Stěžovatelka v podstatě opakuje argumenty ze správní žaloby a z kasační stížnosti, s nimiž před správními soudy neuspěla. V tomto ohledu proto postačí odkázat na napadené rozhodnutí NSS, stejně jako na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené znovu opakovat (viz kupříkladu četná tvrzení stěžovatelky o údajné nulitě rozhodnutí, otázky procedurálního postupu správce daně, včetně nahlížení do úřední korespondence s jinými státními orgány atp.). Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, pokud by aplikace podústavního práva byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva, mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17 a další).
Není tedy povinností Ústavního soudu přezkoumávat veškerá údajná pochybení, jejichž existenci stěžovatelka ve své stížnosti dovozuje. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na svou konstantní judikaturu (viz nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a další), podle níž není "superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv." Ústavní soud tedy rozhodně neposuzuje a ani posuzovat nemůže námitky typu, zda má být datum rozhodnutí na první či poslední straně rozhodnutí správce daně, které obsahuje obšírná ústavní stížnost stěžovatelky.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzený rozpor v judikatuře NSS, Ústavní soud souhlasí s tím, že v případě skutečné existence takovéhoto konfliktu by šlo o upření práva na přístup k zákonnému soudci, pokud by senát NSS nepostoupil věc, v souladu s ustanovením §17 s. ř. s., rozšířenému senátu. To ovšem jen za předpokladu, že by daný rozpor v judikatuře měl, nebo mohl mít, význam pro výsledek rozhodnutí ve věci stěžovatelky. O takovýto případ tu ale zjevně nejde. Na jedné straně je pravdou, že mezi napadeným rozsudkem NSS a stěžovatelkou citovaným rozsudkem čj. 6 Afs 19/2003 -79, ze dne 31. 5. 2005 (viz www.nssoud.cz), jistý rozpor existuje, pokud ústavní stížností napadený rozsudek říká, že "čestné prohlášení není důkazem. Čestným prohlášením se určité skutečnosti pouze osvědčují, ale nikoliv dokazují. Navíc citovaný zákon vůbec možnost použití čestného prohlášení nepřipouští ...", zatímco posléze uvedený rozsudek ze dne 31. 5. 2005 říká, že "podle §31 odst. 4 ZSDP jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. ... Pokud tedy stěžovatel v řízení před správními orgány k důkazu předložil potvrzení vystavené F. H. (v podstatě se jedná o jakési čestné prohlášení), nepostupovaly správní orgány správně, když k obsahu tohoto potvrzení při rozhodování vůbec nepřihlédly a tento důkaz odpovídajícím způsobem nehodnotily" (viz www.nssoud.cz).
Tento rozpor však nemůže mít takový dopad, aby se zásadním způsobem dotkl základních práv stěžovatelky, protože na rozdíl od věci řešené rozsudkem NSS ze dne 31. 5. 2005, čj. 6 Afs 19/2003 - 79, ve věci stěžovatelky správce daně, stejně jako odvolací orgán, k obsahu čestného prohlášení přihlédly, jak to ostatně vyplývá ze str. 19 rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2003, čj. 3298/120/2003. Zrušení rozhodnutí NSS pouze z důvodu event. nepostoupení věci rozšířenému senátu, aniž by to, s ohledem na právě uvedené, mohlo vést k příznivějšímu řešení věci pro stěžovatelku, by tak bylo v rozporu se skutečnou rolí Ústavního soudu na úseku ochrany základních práv a svobod, kterou Ústavní soud ve své judikatuře vždy vnímal v její materiální, a nikoliv formální dimenzi.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností považuje senát Ústavní soudu ústavní stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou. Proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu