ECLI:CZ:US:2006:1.US.146.05
sp. zn. I. ÚS 146/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky EXEKUTOR CZ s.r.o., IČ: 25493485, se sídlem U Školky 561, 468 41 Tanvald, zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D. advokátem se sídlem K dolům 1973/38, 143 00 Praha 4 - Modřany, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2005, č.j. Nco 4/2005-931, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") rozhodl usnesením ze dne 14. 1. 2005, č.j. Nco 4/2005-931, v konkursní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "KS") pod sp. zn. 43 K 28/2001, o námitce podjatosti tak, že soudkyně KS JUDr. Jiřina Skalská (dále jen "soudkyně") není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u KS pod spisovou značkou 43 K 28/2001.
VS v prvé řadě poukázal na to, že stěžovatelka (věřitelka) podáním doručeným KS dne 3. 1. 2005 vznesla ve výše uvedené konkursní věci námitku podjatosti soudkyně odůvodněnou nepřátelským poměrem této soudkyně k zástupci stěžovatelky JUDr. Janu Veselému, Ph.D. (dále jen "zástupce stěžovatelky"), jež se měla projevit neslušným, nedůstojným a neetickým chováním soudkyně vůči tomuto zástupci dne 27. 12. 2004, což je předmětem jeho stížnosti předsedovi KS ze dne 28. 12. 2005 (sp. zn. 15.278/2004).
VS dále uvedl, že při posuzování námitky podjatosti vznesené účastníkem řízení, vyšel především z ustanovení §14 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř. a že nemá důvod odchýlit se od ustálené výkladové praxe, týkající se pojmu nestrannosti soudce, vyjádřené v rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 371/04). Podle této praxe je nestrannost soudce nutno chápat šíře než vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci a je jí proto třeba pojímat také v rovině objektivní. Za objektivní se nepovažuje to, jak se nestrannost soudce jeví subjektivně vnějšímu pozorovateli (účastníku řízení), nýbrž to, zda reálně není dána existence okolností, jež by mohly vést k legitimním pochybnostem o nestranném a nezaujatém vztahu soudce k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
VS konstatoval, že jediným ukazatelem, na základě něhož by v projednávaném případě mělo být usuzováno na pochybnosti o nestranném a nezaujatém vztahu soudce k zástupci stěžovatelky (účastnice řízení), je to, zda soudkyně na nepředvolaného zástupce stěžovatelky (poznámka: dne 27. 12. 2004, když se jí zástupce stěžovatelky dotazoval, zda její rozhodnutí o neumožnění mu nahlédnout do soudního spisu sp. zn. 45 Cm 95/2004, není omyl; stěžovatelka uvedla, že do spisu chtěl nahlédnout jako osoba s právním zájmem a vážnými důvody) křičela, jak uvádí stěžovatelka, či nikoli, jak uvádí soudkyně. VS v této souvislosti zdůraznil, že je na orgánech státní správy soudnictví, jaké stanovisko (poznámka: při projednávání stížnosti zástupce stěžovatelky předsedovi KS ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 15.278/2004) zaujmou k odmítnutí soudkyně nepřijmout separátně zástupce stěžovatelky (účastníka), jenž se mimo jednání domáhal rozhovoru se soudkyní a jak v této souvislosti vyhodnotí její postup.
VS však poukázal na to, že bez ohledu na závěry orgánů státní správy by tento jediný konflikt (spatřovaný v subjektivním hodnocení intenzity hlasu soudkyně), nemohl objektivně vést k legitimním pochybnostem o nestranném a nezaujatém vztahu soudkyně ke stěžovatelce nebo k jejímu zástupci, jestliže ani ona sama se subjektivně necítí být podjatá. VS navíc uvedl, že veškeré okolnosti, jež vyplývají z obsahu stížnosti zástupce stěžovatelky, by mohly nasvědčovat tomu, že "důrazný projev a zaujetí je zřejmé na straně zástupce stěžovatelky, když u soudkyně ... neuspěl se žádostí o nahlédnutí do spisu a z tohoto důvodu, ve snaze zvrátit její rozhodnutí, ji neohlášeně separátně navštívil". Takové zaujetí zástupce stěžovatelky vůči soudkyni však nelze pokládat za důvod pro její vyloučení. VS proto námitce podjatosti nevyhověl, neboť neshledal důvod pro pochybnost o nepodjatosti jmenované soudkyně.
II.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2005, č.j. Nco 4/2005-931, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména podrobněji popsala důvody, průběh a okolností, pro které zástupce stěžovatelky požádal vedoucí kanceláře 27 K KS, aby jejím prostřednictvím mohl na místě požádat soudkyni o sdělení, zda se v případě zamítnutí jeho žádosti o nahlížení do spisu ve smyslu §44 odst. 2 o.s.ř. skutečně nejedná o pouhé přehlédnutí a nedopatření. Soudkyně se však (dle jeho popisu) "chovala agresivně", křičela a zabouchla dveře. Zástupce stěžovatelky následně vyhledal příslušnou úřednici KS a ručně sepsal stížnost na neetické, nedůstojné a neslušné chování soudkyně. Zástupce stěžovatelky proto s tvrzením soudkyně, ze kterých vycházel VS v napadeném rozhodnutí, nesouhlasí; chování soudkyně považuje za hrubé porušení zákona č. 6/2002 Sb.
Stěžovatelka považuje závěry VS za nesprávné, neboť soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům, nedostatečně zjistil skutkový stav věci (jestliže nevyslechl ani vedoucí kanceláře 27 K ani zástupce stěžovatelky) a nedal stěžovatelce příležitost vyjádřit se k tvrzením soudkyně. VS prý proto tímto nedbalým postupem upřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces a přehlédl skutečnost, že zástupce stěžovatelky podal proti chování soudkyně stížnost, která byla v době podání ústavní stížnosti řešena postupem podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. Ministerstvem spravedlnosti ČR. Stěžovatelka se domnívá, že vztahy soudkyně k zástupci stěžovatelky jsou natolik narušené, objektivně negativní a nepřátelské, že vedou k závěru o legitimních pochybnostech o její nepodjatosti v konkursním řízení vedeném u KS pod sp. zn. 43 K 28/2001.
Stěžovatelka poukázala na již uvedenou judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 371/04) a v ní především (poznámka: také již VS v odůvodnění napadeného usnesení připomínanou) kategorii nestrannosti, již je třeba vnímat šířeji také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nutno považovat to, zda reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci diponuje. Ústavní soud již dříve judikoval (sp. zn. I. ÚS 167/94), že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Stěžovatelka současně připomněla judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivního (založeného na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci) a objektivního (sledujícího existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost; viz Saraiva de Carvalho v. Portugalsko 1994, Gautrin a další v. Francie 1998).
Stěžovatelka namítla, že VS neprováděl dokazování ohledně tvrzených skutečností osvědčujících důvodnou pochybnost o nepodjatosti soudkyně a v řízení postupoval zcela svévolným postupem. Dodala, že napadené usnesení VS je nesprávné i po věcné stránce (a to v excesivním rozsahu), neboť kategorie nepodjatosti soudce není a nemůže být otázkou toliko subjektivního dojmu soudce, jak (prý) nesprávně dovodil VS, ale i otázkou objektivních legitimních pochybností, což stěžovatelka v řízení o námitce podjatosti soudkyně (prý) prokázala.
Stěžovatelka proto tvrdí, že napadeným VS i v řízení jemu předcházejícím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka se domnívá, že je dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, jestliže má poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům (vztah přátelský či naopak nepřátelský v to počítaje); tato úprava je předpokladem zajištění zásady rovnosti účastníků v řízení a práva na spravedlivý (fair) proces vymezený v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhla, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno.
III.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že místopředsedkyně KS ve sdělení zástupci stěžovatelky ze dne 18. 2. 2005, č.j. Spr. 15.278/2004 (poznámka: ke stížnosti zástupce stěžovatelky na chování soudkyně dne 27. 12. 2004), uvedla, že zákonným soudcem konkurzního řízení sp. zn. 27 K 1019/2000 je dle rozvrhu práce soudkyně JUDr. Mištová, která v předmětnou dobu čerpala řádnou dovolenou. Dle rozvrhu práce KS ji zastupovala soudkyně (JUDr. Skalská), jež v souladu se zákonem č. 6/2002 činí bezodkladné úkony za nepřítomnou kolegyni. Místopředsedkyně poukázala na to, že rozhovoru zástupce stěžovatelky se soudkyní přítomna nebyla a nemůže proto posoudit, nakolik měla soudkyně zvýšit hlas, jestliže ona sama uvádí, že se zástupcem mluvila klidně s tím, že s ním mimo jednací síň hovořit nemíní a své rozhodnutí měnit nebude. Soudkyně místopředsedkyni současně uvedla, že za ní (ještě před rozhovorem se zástupcem stěžovatelky) přišla plačící vedoucí kanceláře a prohlásila, že zástupce stěžovatelky odmítl odejít z kanceláře a chce nahlížet do spisu v řízení, ve kterém stěžovatelka nebyla účastníkem řízení. Místopředsedkyně proto uzavřela s tím, že události dne 27. 12. 20043 "zřejmě proběhly v celkově napjaté atmosféře a těžko lze hodnotit, v jaké míře, a zda vůbec, došlo ze strany soudkyně JUDr. Skalské k excesu v jejím chování". Místopředsedkyně KS proto hodnotila stížnost zástupce stěžovatelky jako nedůvodnou.
K podání zástupce stěžovatelky ze dne 22. 2. 2005, v němž vyjádřil nesouhlas se způsobem vyřízení své stížnosti (na nedůstojné a neetické chování soudkyně) místopředsedkyní KS, předseda KS ve sdělení ze dne 10. 3. 2005, č.j. Spr 15.278/2004, poukázal na skutečnost, že oproti místopředsedkyni KS si navíc vyžádal i vyjádření vedoucí kanceláře (paní Milady Nové). Předseda KS následně dospěl k závěru o nedůvodnosti uvedené stížnosti. Vedoucí kanceláře potvrdila, že soudkyně se arogantně nechovala, nekřičela, pouze zástupci stěžovatelky jasně a důrazně sdělila, že jeho žádosti o nahlédnutí do spisu sp. zn. 45 Cm 95/2004 nevyhoví. Předseda KS uvedl, že nemá důvod nic měnit na stanovisku místopředsedkyně KS a poukázal i na závěry učiněné VS v jeho (ústavní stížností napadeném) usnesení ze dne 14. 1. 2005, ř.j. Nco 4/2005-931. Dodal, že zástupce stěžovatelky má (s ohledem na jeho stanovisko) plné právo obrátit se na Ministerstvo spravedlnosti ČR, aby ve smyslu §184 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. [poznámka: správně §174 odst. 1 písm. a) citovaného zákona] přešetřilo způsob vyřízení stížnosti zástupce stěžovatelky.
K podání zástupce stěžovatelky ze dne 22. 2. 2005 (v němž vyjádřil nesouhlas s citovanou odpovědí místopředsedkyně KS, neboť táž neúplně zjistila skutkový stav věci a určitá tvrzení byla prý nepravdivá) Ministerstvo spravedlnosti ČR, odbor dohledu a stížností (dále jen "MS ČR"), ve svém sdělení ze dne 19. 4. 2005, č.j. 155/2005-ODS-STIZ/3, uvedlo, že předmětné podání bylo doručeno rovněž předsedovi KS. Ten záležitost prošetřil, vyžádal si dodatečně rovněž vyjádření vedoucí kanceláře, která byla jednání zástupce stěžovatelky se soudkyní přítomna. MS ČR poukázalo na to, že ani tímto vyjádřením vedoucí kanceláře nebylo nevhodné chování soudkyně potvrzeno, takže předseda KS nemohl zástupci stěžovatelky (v odpovědi ze dne 10. 3. 2005) sdělit nic jiného, než že jeho stížnost považuje za nedůvodnou. S odpovědí předsedy KS zástupce stěžovatelky následně již nesouhlas nevyslovil. MS ČR dále uvedlo, že se ztotožnilo s jeho názorem, že šetření provedené místopředsedkyni KS nelze považovat za úplné a tudíž způsob jejího vyřízení za řádný, neboť za účelem zjištění skutkového stavu neprovedla šetření v takovém rozsahu, které by bylo s ohledem na situaci možné a potřebné. Tyto nedostatky však byly dodatečným šetřením, resp. odpovědí předsedy KS ze dne 10. 3. 2005, kterou MS ČR považuje za řádnou, adekvátní a odpovídající zjištěným skutečnostem, beze zbytku zhojeny.
IV.
Ústavní soud námitky stěžovatelky neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (práva na spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Ze soudního spisu je zřejmé, že jednání před VS se konalo na základě podaného návrhu, k němuž se vyjádřila i dotčená soudkyně. Z odůvodnění usnesení VS zřetelně a dostatečně konzistentně vyplývá, jakými úvahami byl soud při svém rozhodování veden. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. II. ÚS 105/01) zdůraznil, že z ústavněprávního pohledu považuje za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace §14 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny. VS ostatně jasně poukázal (srov. sp. zn. I. ÚS 371/04) na výkladovou praxi Ústavního soudu týkající se pojmu nestrannosti soudce a jak je nutno tuto nestrannost chápat. Na závěrech VS nemá proto ani Ústavní soud důvod - z hlediska ústavnosti - cokoliv měnit; sám ještě navíc připomíná svou dostatečně známou judikaturu, která se týká ingerence Ústavního soudu do etických otázek spojených s výkonem soudcovského povolání. Ústavní soud konstatoval již dříve, že jeho ingerence do těchto otázek není na místě, zejména, je-li o těch kterých návrzích rozhodováno postupem předvídaným zákonem (§16 odst. 1 o.s.ř.; srov. sp. zn. III. ÚS 230/96), resp. že pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudců z projednání věci v řízení před obecnými soudy, je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 o.s.ř. posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcovské nestrannosti jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (srov. sp. zn. III. ÚS 26/2000).
Ústavní soud navíc (nad rámec předchozí argumentace) připomíná výše popsaný průběh a výsledek stížnostního řízení před KS a před MS ČR, z něhož jasně vyplývá, že předmětem hodnocení je v podstatě subjektivní posouzení intenzity hlasu soudkyně a nikoli možný nebo hrozící objektivní důvod, který by byl způsobily vyvolat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce tak, jak stanoví §14 odst. 1 o.s.ř. Za tohoto stavu nemá Ústavní soud za to, že by šlo o případ srovnatelný s věcí I.ÚS 167/94, kdy se zástupkyně stěžovatelky dopustila vůči soudkyni velmi hrubé urážky a táž reagovala trestním oznámením, takže šlo o konflikt mimořádně intenzivní.
Ústavní soud uzavírá, že v právních závěrech VS neshledal ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani jednání svévolné. Zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad toliko běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) není věcí Ústavního soudu, neboť roviny ústavnosti nedosahuje. Argumentace VS je jasná, zřetelná a přesvědčivá a je i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.
Za tohoto stavu dospívá Ústavní soud k názoru, že k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu
Kc.: 1) doruč do vlastních rukou
- stěžovatelce
- jejímu právnímu zástupci
- KS v Ústí nad Labem
- VS v Praze
2) ponech kopii přílohy A
3) vyluč a vrať spisy
4) po vrácení doručenek založ