ECLI:CZ:US:2006:1.US.159.06
sp. zn. I. ÚS 159/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vlčkem CSc., advokátem, se sídlem Běluňská 258/68, 193 00 Praha 9, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. FIPO-56/ND-2005, a proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 2. 2006, č. j. 2 VZV 8/2005-1266, za účasti Policie České republiky, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2006, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Policie"), ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. FIPO-56/ND-2005 (dále jen "usnesení Policie"), kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestné činy porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a padělání a pozměňování nálepek k označení zboží nebo předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle §145a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona. Rovněž napadl usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "Státní zastupitelství") ze dne 14. 2. 2006, č. j. 2 VZV 8/2005-1266 (dále jen "usnesení Státního zastupitelství"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Policie.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), totiž že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Dle stěžovatele usnesení Policie neobsahuje, v rozporu s §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), podstatné znaky stíhaných trestných činů, ani přesné označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání jeho osoby. Stěžovatel namítá, že absentuje popis jednání, kterého se měl dopustit. Rovněž tvrdí, že v napadených usneseních není obsaženo nic, z čeho by bylo možno dovodit úmysl uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou a padělané nálepky k označení zboží a pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívat obchodní jméno. Stěžovatel má za to, že Policie i Státní zastupitelství zcela pominuly objektivní i subjektivní stránku stíhaných trestných činů.
Stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96, IV. ÚS 582/99, ve kterých se Ústavní soud zabýval otázkou zákonného sdělení obvinění. Dále citoval část odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02, týkající se požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí státních zastupitelství při rozhodování o stížnosti podle §147 odst. 1 trestního řádu (k obsahu tohoto odůvodnění viz dále). Dle stěžovatele není usnesení Státního zastupitelství v souladu se zásadami uvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. 511/02, neboť na jeho odůvodněné námitky Státní zastupitelství reagovalo obecným komentářem, ze kterého není možné jakkoliv usoudit na skutečné rozhodovací důvody, které k předmětnému rozhodnutí Státního zastupitelství vedly.
Stěžovatel uzavřel, že napadená usnesení považuje za ústavně nesouladná a navrhnul, aby je Ústavní soud zrušil.
II.
K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout.
Ústavní soud se, vzhledem k tomu, že mu z hlediska jemu vytyčených pravomocí nepřísluší, až na uvedenou výjimku, jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zaměřil na posouzení, zda napadená usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, tedy zda nejde o situaci obdobnou případu, který řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 511/02.
K nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02, Ústavní soud považuje za nutné uvést následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených §134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.
Ústavní soud nicméně nemá za to, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. Napadená usnesení obsahují popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v nich uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení Státního zastupitelství je patrno, v jakém rozsahu bylo usnesení Policie přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. V této souvislosti k oběma napadeným usnesením Ústavní soud také poznamenává, že podstatné je jejich srovnání s požadavky kladenými na ně trestním řádem, nikoliv jejich stylistická pregnantnost.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libo-vůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci. Usnesení Státního zastupitelství, u kterého stěžovatel namítá jeho obecnost, bylo odůvodněno v rozsahu, který v žádném případě nemůže vést ať už k závěru o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti, nebo k závěru, že by toto rozhodnutí bylo výsledkem protiústavní svévole. Státní zastupitelství se dostačujícím způsobem vypořádalo s podstatnými námitkami stěžovatele, když zároveň je nutno uvést, že stěžovatel ve stížnosti proti usnesení Policie převážně pouze obecně popíral, že by se nějaké trestné činnosti dopustil. Nadto je třeba podotknout, že citovaný nález sp. zn. III. ÚS 511/02 nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem (srovnej rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 554/03, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, usnesení 4, strana 467).
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Z hlediska ústavních kautel - které se, nutno dodat, zcela nekryjí z požadavky na zákonnost - je především třeba trvat na tom, aby z odůvodnění bylo patrno, ze kterého skutku je osoba obviněna, a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti jejího trestního stíhání. Tyto skutečnosti by měly mít logickou návaznost svědčící o důvodech se domnívat, že jednáním obviněného byl spáchán trestný čin, a to v rozsahu nikoliv zcela vyčerpávajícím, nýbrž takovém, který úvodní fáze trestního stíhání vůbec umožňuje. V tomto směru je také třeba mít na zřeteli, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného.
Pokud jde o stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99, Ústavní soud jej hodnotí jako nepřípadný. V posuzované věci se jedná o zcela odlišnou situaci, neboť, na rozdíl od projednávané věci, bylo v uvedených případech sdělení obvinění spojeno se vzetím do vazby, a to za situace, kdy subjektivní stránka trestného činu se rýsovala jen v nejasných a mlhavých obrysech.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu