ECLI:CZ:US:2006:1.US.223.06
sp. zn. I. ÚS 223/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, čj. 9 To 4/2006 - 170, a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 10. 2005, čj. 1 T 140/2005 - 133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností P. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, dále čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle ustanovení §247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Označený trestný čin spáchal společným jednáním s L. N. a K. S. tím, že v závodě Škoda Auto, a. s., Mladá Boleslav odcizili celkem 100 ks sond k vozidlům Škoda Octavia, v celkové hodnotě nejméně 240 000,-- Kč. O zajištění těchto sond stěžovatel požádal obžalovaného L. N. s tím, že je od něho převezme a za každou mu zaplatí 180,-- Kč. L. N. tyto sondy postupně odcizil na svém pracovišti a v objektu závodu je předal obžalovanému K. S., který je za úplatu předal L. N. a ten stěžovateli. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zkušební dobou v trvání dvou roků a peněžitému trestu 100 000,-- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro případ, že by peněžitý trest nebyl v určené době zaplacen.
Stěžovatel nesouhlasil s právním posouzením jeho jednání jako spolupachatelství k trestnému činu krádeže s tím, že skutek měl být podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu podílnictví. V této souvislosti tvrdil, že soud prvního stupně opřel svůj závěr o účasti stěžovatele na stíhaném skutku o výpověď spoluobviněného L. N., jehož výpověď nesprávně posoudil jako věrohodnou. Přesto, že tento argument uvedl také v odvolání, odvolací soud se jím vůbec nezabýval. Obecným soudům rovněž vytkl, že nesprávně posoudily i výši škody, neboť vycházely z odhadu obecné ceny odcizených dílů učiněného znalcem, ačkoli měly vyjít z toho, o co se ztenčil majetek poškozené společnosti. Dále tvrdil, že výpis telefonních hovorů nebyl v hlavním líčení proveden jako důkaz, ale v odůvodnění rozsudku byl jako důkaz hodnocen. Nesouhlasil ani s uloženým peněžitým trestem a tvrdil, že při jeho ukládání nebylo přihlédnuto k jeho osobním a majetkovým poměrům.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud a soud prvního stupně. Oba soudy v podstatě poukázaly na části odůvodnění svých rozhodnutí, v nichž se zabývaly námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti.
Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o citovaná vyjádření, neboť nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci. Z tohoto důvodu nebyla tato vyjádření zaslána stěžovateli k podání případné repliky.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, s právními závěry obecných soudů a věcnou správností napadených rozhodnutí. Opakuje námitky, které byly předmětem rozhodování v předchozím řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, aniž by při svém rozhodování vybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces.
V této souvislosti Ústavní soud opakuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá mj. také zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Takový stav však v posuzované věci nenastal.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu vyplývá, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele.
V projednávané věci se obecné soudy dostatečně zabývaly hmotně právním posouzením skutku ve vztahu ke stěžovateli a dospěly k odůvodněnému závěru, že se jednalo o spolupachatelství k trestnému činu krádeže podle ustanovení §9 odst. 2 k §247 odst. 1, 2 TrZ, a nikoli o trestný čin podílnictví podle ustanovení §251 TrZ. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že z podnětu stěžovatele došlo mezi ním a L. N. k dohodě, že L. N. k žádosti stěžovatele odcizí předmětné sondy, předá je stěžovateli, ten je od něho převezme a za každou sondu mu zaplatí částku 180,- Kč. Z uvedeného je zřejmé, že trestný čin byl spáchán společným úmyslným jednáním stěžovatele a ostatních spolupachatelů, které bylo přímo zaměřené proti individuálnímu objektu daného trestného činu. Proto nemohlo být jednání stěžovatele kvalifikováno jako trestný čin podílnictví.
Navíc je nutno stěžovatele upozornit, že pokud by nebyla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, musela by být odmítnuta jako nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které mu právní řád k ochraně jeho práva poskytuje, neboť tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ a měla být uplatněna v dovolání, které však stěžovatel nepodal.
Jako nepravdivé je nutno hodnotit tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal s jeho tvrzením o nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného L. N. Z usnesení odvolacího soudu (str. 2 - 3) je nepochybné, že se tímto tvrzením zabýval, stejně jako soud prvního stupně (str. 4 rozsudku). V tomto směru obecné soudy uvedly, že nebyl zjištěn žádný motiv, který by vedl L. N. k nepravdivému obvinění stěžovatele. Jeho výpověď je potvrzena i opatřenými výpisy telefonních hovorů mezi stěžovatelem a L. N., kteří byli v kritickou dobu v telefonním kontaktu. Neobstála ani námitka stěžovatele a jeho odkaz na novinový článek, že L. N. chtěl svojí výpovědí krýt skutečného velkoodběratele jím odcizeného materiálu. V souvislosti se zmíněnými výpisy telefonních hovorů nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že výpisy nebyly provedeny jako důkaz v hlavním líčení. Výpisy telefonních hovorů byly vyhodnoceny a založeny na č. l. 57 - 59 spisu a přečteny jako listinný důkaz u hlavního líčení dne 8. 9. 2005 (viz str. 4 - 5 protokolu o hlavním líčení). V rámci následujícího hlavního líčení ze dne 13. 10. 2005 byla v jednací síni prohlédnuta disketa s originály výpisů telefonních hovorů, kterou předložil státní zástupce, a podstatná část jejího obsahu byla vytisknuta a předána obhájcům obžalovaných, tzn. i obhájci stěžovatele (viz str. 3 protokolu o hlavním líčení).
Nepřípadnou je i námitka stěžovatele vztahující se k výši škody, kterou měl svým jednáním způsobit. Při stanovení výše škody vycházely obecné soudy, resp. soud prvního stupně, zcela v souladu z ustanovení §89 odst. 12 TrZ. Ke stanovení cen předmětných sond soud prvního stupně přibral znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel, který při stanovení ceny vycházel z průměrných cen, za které byly tyto díly prodávány v dané době na okrese Mladá Boleslav, tj. vycházel z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku (sonda), v době a v místě obvykle prodává, jak to vyžaduje trestní zákon.
Ostatně i poslední námitka, týkající se uložení peněžitého trestu a jeho výměry, je neopodstatněná. Z usnesení odvolacího soudu vyplývá, že při ukládání peněžitého trestu a jeho výměry bylo přihlédnuto k hodnotě odcizených věcí, zisku stěžovatele z trestné činnosti, jeho dosažené pracovní kvalifikaci, čistému měsíčnímu příjmu stěžovatele, ke skutečnosti, že je spolumajitelem domu, bytu a je také majitelem osobního vozidla tov. zn. BMW, přičemž vyživovací povinnost má toliko k jednomu dítěti. Z uvedeného je zřejmé, že byly hodnoceny jak osobní, tak i majetkové poměry stěžovatele.
V daném případě obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, byl mu zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu, jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti, mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil, a to vše za plného respektování práva na obhajobu. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jako tomu bylo v dané věci. Toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Je přirozené, že jedna strana je s výsledkem vždy nespokojena a může tuto nespokojenost přenášet až do roviny pocitu, že bylo zasaženo do jejích práv, ale skutečnost, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, sama o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu