ECLI:CZ:US:2006:1.US.248.06
sp. zn. I. ÚS 248/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou v Hustopečích, Bratislavská 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.1.2006, sp.zn. 25 Cdo 818/2005, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.11.2004, sp.zn. 17 Co 319/2003 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10.7.2002, sp.zn. 5 C 20/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný A. M. zaplatil žalobci (stěžovateli) částku 335.000,- Kč jako náhradu škody. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě škody potvrdil. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
Podle stěžovatele soudy porušily jeho základní práva tím, že se při posuzování žaloby nezabývaly navrženými důkazy (zejména přípisem Z. W. a Z. H.), nezabývaly se návrhem na výslech účastníků k okolnostem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3.10.1996 a dohody o vypořádání pohledávky ze dne 1.10.1996, a neprovedly navrhovaný výslech stěžovatele k okolnostem vzniku a výši škody. Uvedenými důkazy by byla podle stěžovatele prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného A. M. a škodou, která stěžovateli vznikla. Pokud soudy shledaly tyto důkazy nadbytečnými a neprovedly je, zasáhly tím do jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a 90 Ústavy ČR. Podle §120 o.s.ř. soud musí provést důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu a je povinen vyložit, proč navržené důkazy neprovedl. Podle mínění stěžovatele úvahy soudu, že příčinná souvislost mezi škodou a protiprávním jednáním neexistuje, neboť stěžovatel nemohl vědět, kdy úhradu pohledávky získá, nemohou obstát. Došlo tedy i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 20/2000, vedený u Okresního soudu ve Znojmě. Zjistil, že stěžovatel, který je samostatně hospodařícím rolníkem, zapsaným v evidenci samostatně hospodařících rolníků Obecního úřadu ve Starovičkách (č.l. 42), podal dne 7.1.2000 žalobu na zaplacení částky 335.000,- Kč proti žalovanému A. M. Žaloba byla odůvodněna tím, že 3.10.1996 uzavřel stěžovatel se žalovaným smlouvu o postoupení pohledávky. Žalovaný však uzavřel dne 6.1.1997 smlouvu o vypořádání pohledávky s ZD Mašovice, antidatovanou na den 1.10.1996, takže smlouva o postoupení pohledávky se stala absolutně neplatnou. Než stěžovatel uzavřel se žalovaným předmětnou smlouvu, jednal o uzavření podobné smlouvy o postoupení pohledávky s jinými osobami; na základě smlouvy se žalovaným však tyto smlouvy s jinými osobami nebyly uzavřeny, takže stěžovatel neměl dostatek finančních prostředků na podnikání. Tím mu měla, jako ušlý zisk z neuskutečněného podnikání, vzniknout škoda 335.000,- Kč. Ve věci podal stěžovatel dvě trestní oznámení, která však byla odložena (č.l. 57) a rovněž žalobu proti ZD Mašovice na zaplacení částky 630.358,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 17.5.2000, sp.zn. 5 C 220/99, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22.10.2001, čj. 17 Co 360/2000-95, tuto žalobu zamítl a konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. 10. 1996 je absolutně neplatná.
Usnesením ze dne 11.2.2003, čj. 5 C 2000-37, Okresní soud ve Znojmě přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu advokáta. Usnesením z téhož dne, čj. 5 C 20/2000-38, ustanovil žalovanému ze zdravotních důvodů (vada sluchu) opatrovníka.
Při jednání soudu dne 3.7.2003 (č.l. 65) stěžovatel jako žalobce uvedl, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky počítal s tím, že mu bude vydán ZD Mašovice majetek, který poté použije při provozování zemědělské výroby. V důsledku uzavření smlouvy mezi žalovaným a ZD Mašovice je smlouva o postoupení pohledávky absolutně neplatná, majetek mu vydán nebyl a stěžovatel proto nemohl provádět zemědělskou výrobu, jak předpokládal. Stěžovatel měl možnost nakoupit jiné pohledávky vůči zemědělským družstvům, avšak v důsledku dohody se žalovaným již koupě neprovedl a ušel mu tedy příslušný zisk.
Dále navrhoval stěžovatel doplnit dokazování výslechem účastníků k okolnostem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3.10.1996 a dohody o vypořádání pohledávky ze dne 1.10.1996, svým výslechem k okolnostem vzniku a výši škody, která mu měla v důsledku jednání žalovaného vzniknout na ušlém zisku, a výslechem svědků Z. W. a Z. H., se kterými žalobce jednal o postoupení pohledávek. Stěžovatel rovněž navrhl, aby byl ve věci vypracován znalecký posudek z oboru ekonomie, odvětví zemědělská výroba, jehož cílem by bylo zjistit výši škody, která stěžovateli-žalobci vznikla v důsledku nemožnosti provozovat zemědělskou výrobu, respekt. zjistil, jakého výnosu by stěžovatel dosáhl při obhospodařování půdy o výměře 40 ha za období od roku 1997 dosud.
Okresní soud ve Znojmě napadeným rozsudkem ze dne 10.7.2003, čj. 5 C 20/2000-70, rozhodl tak, že výrokem I. žalobu zamítl, výrokem II. určil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 500,- Kč, výrokem III. určil odměnu právnímu zástupci stěžovatele z účtu ČR ve výši 18.525,- Kč a ve výroku IV. nepřiznal náhradu nákladů státu.
Rozsudek odůvodnil tím, že se ztotožňuje se závěry vyslovenými v rozsudku okresního soudu sp.zn. 5 C 220/99, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi stěžovatelem a žalovaným dne 3.10.1996 je absolutně neplatná, neboť v době uzavření této smlouvy již předmětná pohledávka neexistovala a žalovaný s ní tedy nemohl disponovat. Tvrzení stěžovatele o antedatování dohody ze dne 1.10.1996 nebylo prokázáno. Neplatnost smlouvy byla způsobena jednáním žalovaného M., který smlouvu podepsal, ačkoliv se již před tím dohodl se ZD Mašovice na jiném vypořádání. U žalovaného mohla uvedeným jednáním vzniknout odpovědnost za škodu. Předpokladem takové odpovědnosti je však - mimo jiné - příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody na straně stěžovatele. Stěžovateli podle jeho tvrzení vznikla škoda v podobě ušlého zisku, neboť při svém podnikání spoléhal na finanční prostředky, které měl obdržet od ZD Mašovice na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Tyto prostředky však v důsledku jednání žalovaného neobdržel a nemohl tak finančně zabezpečit zemědělskou výrobu, kterou provozuje. Po uzavření smlouvy s žalovaným rovněž přestal jednat s jinými osobami o postoupení pohledávek. Za dané situace je však soud přesvědčen, že neexistuje příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody tak, jak žalovaný tvrdí, neboť v případě platného uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nemohl stěžovatel s jistotou předpokládat, kdy bude tato pohledávka ze strany povinné osoby plněna, zejména jestliže žalovaný, jako oprávněná osoba, neprovozoval zemědělskou výrobu. Sama skutečnost, že stěžovatel jednal o postoupení pohledávek s jinými osobami neznamená, že by následně skutečně došlo k uzavření smluv a pohledávky byly vypořádány tak, aby měl k dispozici finanční prostředky pro své podnikání již v roce 1997. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby o postoupení pohledávek jednal s dalšími osobami, neboť minimálně od ledna 1997 věděl, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou uzavřel, je neplatná a že ze strany družstva již bylo plněno žalovanému. V daném případě tedy nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. S ohledem na zásadu procesní ekonomie soud zamítl další důkazní návrhy stěžovatele, kterými měla být prokázána výše škody a opakování důkazů, které byly provedeny v předchozích řízeních vedených u zdejšího soudu a jsou obsaženy ve spisech, které byly připojeny.
K odvolání stěžovatele proti výrokům I. a II. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.11.2004, čj. 17 Co 319/2003-89, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu odvolacího řízení, přiznal právnímu zástupci stěžovatele odměnu za zastupování a nepřiznal ČR náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu ke stěžovateli. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně předmětnou věc posoudil správně, dostatečně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj správné právní závěry. Žalovaný skutečně mohl svým jednáním způsobit stěžovateli škodu. Příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, která je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného, však nebyla zjištěna. Bylo proto nadbytečné a nehospodárné zabývat se zjišťováním výše škody.
Předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.1.2006, čj. 25 Cdo 818/2005-113, odmítl pro nepřípustnost, neboť podstatou dovolaní jsou námitky skutkové povahy. Napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam a jiný důvod přípustnosti dovolání dán nebyl.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti skutečnosti, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy.
K této námitce Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 151/06, sp. zn. III. ÚS 521/05, sp. zn. I. ÚS 113/02, www.judikatura.cz) zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí [§221 odst. 1 písm. c), §243b odst. 1 věta druhá o.s.ř.], ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 věta druhá 2 o.s.ř.).
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel navrhoval provést důkazy výslechem účastníků a svědků, jakož i znaleckým posudkem, jimiž chtěl prokázat okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 3.10.1996 a dohody o vypořádání pohledávky ze dne 1.10.1996, dále výši škody, která mu měla vzniknout na ušlém zisku a skutečnost, že jednal o postoupení jiných pohledávek. Soud navrhované důkazy neprovedl. Jeho zdůvodnění, že k tomu nedošlo z důvodů procesní ekonomie a neprodlužování soudního řízení, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného (které nebylo sporné) a vznikem škody, je však i podle přesvědčení Ústavního soudu sice stručné, avšak dostačující.
Úvahy soudů, obsažené v napadených rozhodnutí, že příčinná souvislost nebyla v souzené věci dána, odpovídají poznatkům obecné teorie práva a dosavadní judikatuře. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu totiž nepostačuje obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, ale příčinná souvislost musí být postavena najisto. O vztah příčinné souvislosti (kausálního nexu v právním významu) se jedná jen tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního jednání škůdce, tedy je-li jednání škůdce a škoda ve vzájemném vztahu příčiny a následku. Nemusí jít o příčinu jedinou, avšak musí se jednat o příčinu podstatnou, rozhodující. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě totiž vyplývá, že stěžovatel uplatňuje jako důvod vzniku škody zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, který hodlal realizovat, neuplatňuje však vznik konkrétní majetkové újmy. Jedná se tedy na jeho straně toliko o spekulaci o tom, jaký zisk by možná realizoval. Ušlým ziskem se přitom rozumí újma, spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetku, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Zisk z investice, kterou měl stěžovatel získat od ZD Mašovice, však nebylo - s ohledem na okolnosti případu - možné spolehlivě očekávat.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ani tu Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelových základních práv. Výtky stěžovatele, obsažené v dovolání, směřovaly proti skutkovým zjištěním, nikoliv proti právnímu posouzení věci. Jestliže Nejvyšší soud dovolání odmítl, postupoval ve věci v souladu s ust. části čtvrté hlavy třetí o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu