ECLI:CZ:US:2006:1.US.252.06.1
sp. zn. I. ÚS 252/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. R., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 114/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, č. j. 9 To 230/2005-138, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Stěžovatelka byla v řízení sp. zn. 1 T 157/2004 vedeném před Okresním soudem v Příbrami rozsudkem ze dne 7. dubna 2005 shledána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterého se měla dopustit stručně řečeno tím, že v rozporu obecně závaznou vyhláškou obce nechala na místní komunikaci volně pobíhat svého psa, který vyběhl z branky zahrádky a porazil projíždějící cyklistku M. S. (poškozenou), která pádem z kola utrpěla závažné zranění hlavy, čímž byl bezprostředně ohrožen její život. Za to byla stěžovatelka odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře čtyři sta hodin a byla jí uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody trestným činem způsobenou částku 692 322 Kč České národní zdravotní pojišťovně a 32 400 Kč poškozené.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, č. j. 9 To 230/2005-138, bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 114/2006, bylo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání stěžovatelky odmítnuto.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst.1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Článek 39
Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.
Článek 40
(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
Znění čl. 90 Ústavy je následující:
Článek 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Znění čl. 6 odst.1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Stěžovatelka po rekapitulaci skutkových zjištění a jejich právního hodnocení obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že si Nejvyšší soud ve svém usnesení protiřečí při vymezení rozsahu přezkumu ve vztahu ke zpochybňovaným skutkovým zjištěním vzhledem k uváděnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dále stěžovatelka podrobně rozebírá několik bodů skutkového děje, které označuje za sporné, a zdůrazňuje, že soudy neprovedly navrhované důkazy, jež považovaly za nepotřebné. V ústavní stížnosti tak namítá, že zjištěný skutkový děj neodpovídá skutečnému průběhu celé události, což v důsledku vede i k nesprávnému právnímu posouzení věci. V dodatku k ústavní stížnosti doručeném 1. 8. 2006 stěžovatelka dále upozorňuje Ústavní soudu na závěry znaleckého posudku, který si nechala zpracovat. V této souvislosti zmínila též připravovaný návrh na obnovu řízení.
Po posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu. Z důvodu tohoto zvláštního poslaní není součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu konkrétněji plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Za rozpor s principy spravedlivého procesu lze s ohledem na charakter námitek stěžovatelky považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledává, přičemž podstatu ústavní stížnosti spatřuje v pouhé polemice stěžovatelky s názory a závěry obecných soudů.
Zejména odvolací soud se podrobněji zabýval námitkami stěžovatelky, které se týkají neprovedení navrhovaných důkazů. Dospěl k závěru, že skutková zjištění korespondují s provedenými důkazy; není důvodu nevěřit výpovědím poškozené a svědků, kteří její výpověď potvrzují. Pokud jde o další navrhované důkazy, neshledal nutnost jejich provedení, neboť by vedly k ozřejmění skutečností, které nejsou pro posouzení věci rozhodující (kupř. způsob zranění psa stěžovatelky a způsob zranění poškozené). Podrobně se skutkovými zjištěními zabývá na straně 2 a 3 napadeného usnesení. Podrobné odůvodnění stěžovatelkou zpochybňovaných skutkových závěrů obsahuje napadený rozsudek Okresního soudu v Příbrami na stranách 3 a 4.
Ústavní soud má zato, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelčiných základních práv. Soud I. stupně svůj rozsudek podrobně logicky a provázaně odůvodnil. Rozsudek je rovněž vnitřně konzistentní, je dostatečně vysvětleno na základě jakých důkazů soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatelky. Soud II. stupně pak adekvátně reagoval na námitky stěžovatelky a dostatečně se s nimi vypořádal.
Ústavní stížnost neobsahuje konkrétní argumentaci ve vztahu ke zpochybňované právní kvalifikaci zjištěného jednání, resp. právnímu hodnocení věci. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněno a v situaci, kterou shledal Nejvyšší soud, kdy stěžovatelka v dovolacím řízení požaduje změnu skutkových zjištění a doplnění dokazování v závislosti na vlastním odlišném hodnocení důkazů, se nejeví jeho závěr o nenaplnění tvrzeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) jako úvaha vybočující z rámce ochrany základních lidských práv a svobod.
Úkolem Ústavního soudu bylo v rozsahu námitek stěžovatelky posoudit, zda řízení před obecnými soudy bylo vůči stěžovatelce spravedlivé a zda v úvahách soudů neexistují extrémní rozpory. Protože však námitky stěžovatelky nedosáhly relevantní ústavněprávní intenzity, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
František Duchoň,
předseda senátu