ECLI:CZ:US:2006:1.US.281.06.1
sp. zn. I. ÚS 281/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele AUTOCENTRUM-WEST, a.s., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem v Liberci, Sokolovské náměstí č. 312/1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.2.2006, čj. 4 Cmo 32/2006-59, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2006, č.j. 38 Cm 173/2004-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Stěžovatel se domáhal žalobou zaplacení částky 133.710,- Kč po jednom ze dvou žalovaných (M. H. - leasingový nájemce a INA MB a.s. - leasingová společnost), jako ceny za opravu leasingového vozidla. Při neznalosti vzájemných smluv mezi oběma žalovanými byla žaloba koncipována tak, že dlužnou částku je povinen zaplatit jeden nebo druhý žalovaný. K výzvě soudu byla žaloba změněna tak, že oba žalovaní jsou povinni uhradit dluh společně a nerozdílně s tím, že po doložení smluv mezi nimi bude žaloba vůči jednomu z nich vzata zpět. K uvedené formulaci žaloby se stěžovatel odhodlal z procesní opatrnosti proto, že ačkoliv žádal oba žalované o spolupráci za účelem zjištění, kdo je povinnou osobou, nijak na to nereagovali. Leasingová smlouva byla stěžovateli zaslána až v průběhu řízení před soudem I. stupně.
Následně vzal stěžovatel zpět žalobu vůči leasingové společnosti (žalovaný č. 2) a navrhl zastavení řízení vůči ní s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože leasingová společnost svým jednáním (neposkytnutím leasingové smlouvy) zapříčinila podání žaloby vůči ní. Krajský soud usnesením ze dne 23.1.2006, čj. 38 Cm 173/2004-52, řízení ve vztahu žalovanému č. 2 zastavil. Návrhu stěžovatele ohledně nákladů řízení nevyhověl a uložil mu povinnost náklady řízení uhradit. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 14.2.2006, čj. 4 Cmo 32/2006-59, toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí obou soudů je nesprávné, neboť vlastně znamená, že poškozený v důsledku jednání žalovaných musí platit jejich náklady řízení, čímž je popírán princip spravedlivého procesu. Co do obsahu ústavní stížnosti - po porovnání s napadenými rozhodnutími - je zřejmé, že se domáhá toliko zrušení jejich výroků o náhradě nákladů řízení druhému žalovanému.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 38 Cm 173/2004, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec. Zjistil, že žalobou ze dne 24.9.2004 se stěžovatel domáhal zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím, jako ceny za provedenou opravu vozidla evidenční číslo LBN 72-97. Oprava havarovaného vozidla byla provedena na základě objednávky leasingového nájemce (žalovaný č. 1) z měsíce října 2003. Leasingový nájemce při objednání opravy vozidla neuvedl, že není jeho vlastníkem a uhradil jen část požadované ceny opravy. Zbytek hodlal uhradit až poté, co mu bude plnit pojišťovna z havarijního pojištění. Stěžovatel teprve v únoru 2004 zjistil, že vozidlo je v leasingovém nájmu a navíc se dozvěděl, že pojišťovna již proplatila pojistné plnění z havarijního pojištění leasingové společnosti. Stěžovatel požadoval, aby soud rozhodl, že dlužnou částku je povinen zaplatit jeden nebo druhý žalovaný, včetně 5% úroku a nákladů řízení. K výzvě soudu upravil žalobu tak, že požadoval, aby žalovaní byli soudem zavázáni k úhradě dlužné částky, 5% úroku z prodlení a nákladů řízení společně a nerozdílně.
Krajský soud v Ústí nad Labem vydal dne 10.1.2005 platební rozkaz čj. 38 Cm 173/2004-17, kterým uložil žalovaným zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně částku 133.710,-Kč spolu s úrokem ve výši 5% ročně od 28.10.2003 do zaplacení a náklady řízení ve výši 30.060,- Kč k rukám advokáta stěžovatele.
Platební rozkaz napadla leasingová společnost (žalovaný č. 2) odporem, s poukazem na to, že si u stěžovatele provedení žádných prací neobjednala.
Dne 15.9.2005 byla do soudního spisu založena leasingová smlouva a všeobecné leasingové podmínky uzavřené mezi leasingovou společností a M. H. (žalovaný č. 1). Podáním ze dne 23.12.2005 vzal stěžovatel žalobu vůči žalovanému č. 2 (leasingová společnost) zpět. Zároveň požadoval, aby ve vztahu k němu nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na úhradu nákladů řízení a dovolal se ustanovení §150 o.s.ř.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 23.1.2006, čj. 38 Cm 173/2004-52, řízení ve vztahu žalobce a žalovaného č. 2 zastavil. Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 24.710,- Kč. Usnesení ohledně nákladů řízení odůvodnil tak, že žalobce svým zpětvzetím z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Soud neshledal důvod postupu podle §150 o.s.ř., jelikož je věcí žalobce zvážit, proti komu žalobu podává.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 14.2.2006, čj. 4 Cmo 32/2006-59, usnesení Krajského soudu v napadeném bodě II., týkajícím se nákladů řízení, potvrdil. Zároveň nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění poukázal na ustálenou judikaturu, týkající se náhrady nákladů řízení. Z okolností, za nichž byla žaloba podána, nelze podle Vrchního soudu dovozovat, že žaloba byla proti druhému žalovanému podána důvodně, ani to, že žalovaný č. 2 zavinil zastavení řízení. Soud I. stupně proto o náhradě nákladů rozhodl správně.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především opakuje argumentaci, kterou již uvedl v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně a se kterou se odvolací soud vypořádal. Jeho hlavní námitka spočívá v tom, že před podáním žaloby nemohl znát znění leasingové smlouvy a proto nevěděl, kdo je subjektem povinným k zaplacení ceny opravy a koho tedy má žalovat.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že opravu havarovaného vozidla objednal leasingový nájemce (prvý žalovaný), který také na cenu opravy poskytl zálohu (viz č.l. 1 soudního spisu). Stěžovatel také s tímto žalovaným spolupracoval při jednání s pojišťovnou Kooperativa, a.s., která měla hradit náklady opravy z titulu havarijního pojištění. Od počátku tedy věděl, kdo si opravu objednal a věděl i to, že ten hodlá cenu opravy zaplatit, ať již sám nebo z pojistného plnění. Zjištění, že vozidlo je v leasingovém nájmu, na této situaci nemohlo nic změnit. Znalost leasingové smlouvy byla sice důležitou pro posouzení vlastnictví opravovaného vozidla, nebyla však rozhodující pro vznik povinnosti zaplatit cenu opravy a její znalost nebyla také jedinou okolností, ze které mohl stěžovatel usoudit, kdo je povinou osobou. Konec konců i skutečnost, že stěžovatel později, po seznámení se s leasingovou smlouvou, vzal zpět část žaloby týkající se leasingového pronajímatele a tím se vlastně vrátil k požadavku vůči prvému žalovanému, se kterým od počátku jednal, výše uvedeným závěrům svědčí.
Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci jen potud, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele; to platí zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, takže ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další, www.judikatura.cz). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
V občanskoprávních vztazích je uplatněn princip vigilantibus iura scripta sunt, který vytváří rámec autonomního chování subjektů soukromoprávních vztahů. Je věcí každého žalobce, aby zvážil vůči komu žalobu podá. Žalobce také zásadně nese riziko vyplývající z toho, že zažaluje nesprávnou osobu. Jestliže proto obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel z procesního hlediska zavinil, že řízení vůči druhému žalovanému muselo být zastaveno, že z okolností, za nichž byla žaloba podána, nelze dovozovat, že žaloba byla proti druhému žalovanému podána důvodně, ani to, že žalovaný č. 2 zavinil zastavení řízení, je jejich závěr o nákladech řízení v souladu s ust. §146 odst. 2 o.s.ř. a tedy ústavně konformní. Soudy také, sice stručně, ale v souladu s ust. §169 o.s.ř., odůvodnily, proč nepoužily ustanovení §150 o.s.ř., jehož se stěžovatel dovolává.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele. Proto Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a nezbylo mu tedy než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu