ECLI:CZ:US:2006:1.US.31.06
sp. zn. I. ÚS 31/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Jánem Ďurdiakem, advokátem se sídlem Brno, Mojmírovo nám. 11, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 1 VZT 81/2005, a usnesení Policie ČR, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 15. 11. 2005, ČTS: PJM-151/OHK-22-2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností Ing. J. H. (dále též "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále též "státní zástupce") a usnesení Policie ČR (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením státní zástupce zamítl, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení policejního orgánu. Tímto usnesením bylo, podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin úvěrového podvodu podle ustanovení §250b odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen "TrZ").
Stíhaného skutku se měl stěžovatel dopustit jako jednatel společnosti OSEVA, AGRO Brno, s. r. o., tím, že v žádosti o poskytnutí podpory uvedl, že k datu podání žádosti nemá společnost vůči Pozemkovému fondu ČR nevypořádány závazky po lhůtě splatnosti. Tuto skutečnost uvedl přesto, že věděl, že společnost má vůči Pozemkovému fondu závazek za nezaplacenou kupní cenu ze smlouvy o prodeji podniku. Na základě tohoto nepravdivého prohlášení uzavřela Česká republika - Ministerstvo zemědělství se společností OSEVA, AGRO Brno s. r. o., smlouvu o poskytnutí podpory a společnosti vyplatila částku ve výši 109 500,-- Kč. Stěžovatel svým jednáním způsobil České republice - Ministerstvu zemědělství škodu ve výši této částky.
V ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 a tvrdil, že usnesení státního zástupce není řádně odůvodněno, vykazuje znaky libovůle, protože státní zástupce se nevypořádal se všemi jeho námitkami uvedenými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Nesprávně právně hodnotil splatnost kupní ceny po lhůtě splatnosti. V tomto směru se neřídil usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 42 Cm 60/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 7 Cmo 383/2004, které řešilo předběžnou otázku, týkající se kupní ceny, jejíž výše je předmětem nyní vedeného soudního sporu u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 60/99.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům poskytuje trestní řád k ochraně jejich práva.
V této souvislosti je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možné požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
Ústavní soud v dané věci připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možné podat opravný prostředek.
Od tohoto závěru se neodchýlil ani po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna, s účinností od 1. 1. 2002, podle §160 odst. 7 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), stížnost (obdobně např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 741/02). Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení byl považován za nepřípustný.
Tento postup Ústavního soudu byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, nález č. 105, str. 471, v němž připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ani v tomto případě se Ústavní soud neodchýlil od dosavadní judikatury, pokud jde o materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání, které ústavněprávnímu přezkumu nepodrobil. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup totiž svědčí o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování, což jsou natolik flagrantní zásahy do práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, které odůvodňují, aby Ústavní soud netrval na uplatnění zásady subsidiarity.
Jinými slovy, Ústavní soud se ani po tomto nálezu necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení trestního stíhání (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další).
Z uvedeného vyplývá, že předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Takové vady však napadená rozhodnutí evidentně nevykazují a odkaz stěžovatele na zmíněný nález Ústavního soudu je nepřípadný. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení §160 odst. 1 TrŘ. Ve výroku usnesení je skutek dostatečně podrobně a nezaměnitelně popsán a trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je náležitým způsobem označen. V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, spolu s usnesením státního zástupce, jsou uvedeny skutečnosti (výpovědi svědků, znalecké posudky a další), z nichž je patrna důvodnost trestního stíhání.
Státní zástupce v rozsahu nezbytném, dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení akceptovatelným způsobem reagoval na námitky stěžovatele a dospěl k odůvodněnému závěru, že byly splněny všechny zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání. Státní zástupce se zabýval také shora označenými rozhodnutími civilních soudů. V odůvodnění konstatoval, že předmětná rozhodnutí nebyla pravomocnými rozhodnutími ve věci samé a neřešila otázku výše kupní ceny, ale jednalo se o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření. Proto při posuzování předběžné otázky nemohla tato rozhodnutí založit vázanost orgánů činných v trestním řízení, neboť pouze pravomocná rozhodnutí ve věci samé zakládají takovouto vázanost při řešení předběžné otázky trestního řízení. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce, které nevykazuje znaky libovůle a odpovídá zákonným požadavkům (§134 odst. 2 TrŘ).
Na závěr je vhodné dodat, že k posouzení tvrzení, zda předmětný skutek je trestným činem a zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu