ECLI:CZ:US:2006:1.US.313.06
sp. zn. I. ÚS 313/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Alenou Abbídovou, advokátkou se sídlem Chodská 2, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 44 To 141/2006, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 43 Nt 19/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu faxem ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dne 22. 5. 2006, posléze dne 23. 5. 2006 doplněnou písemným podáním shodného znění, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů pro jejich neústavnost, kterou stěžovatel spatřoval v postupu soudů majícího za následek porušení ustanovení čl. 8, čl. 36 a čl. 39 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným usnesením byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. (výrok I.) a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyla přijata nabídka písemného slibu stěžovatele (výrok III.).
Proti výše citovanému usnesení si stěžovatel podal stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze tak, že nepřijal podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. písemný slib stěžovatele (výrok I.), dále nepřijal záruky za další chování stěžovatele nabídnuté Ing. J. S., M. M., L. N. a V. M., roz. K. (výrok II.). Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta (výrok III.).
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obecné soudy při rozhodování o uvalení vazby, resp. při přezkumu takového rozhodnutí nedbaly zákonných požadavků předpokládaných trestním řádem. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy pochybily, pokud omezení jeho osobní svobody zdůvodnily pouze poukazem na hrozbu vysokým trestem. Dále stěžovatel namítal, že soudce rozhodující o uvalení vazby nevzal v úvahu jím předkládané důkazy. Stěžovatel nad výše uvedené tvrdil, že na základě návrhu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 1. 2006, sp. zn. 1 KZV 25/2006, rozhodoval ve věci jeho vzetí do vazby nepříslušný soud. Stěžovatel také uvedl, že porušení svých základních práv spatřuje i v tom, že i přes jeho žádost, aby se mohl osobně zúčastnit řízení před stížnostním soudem, toto mu nebylo umožněno. Stěžovatel se domníval, že výše citovaná pochybení obecných soudů měla za následek porušení jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 8 a čl. 36 Listiny, a proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dále z předloženého spisového materiálu zjistil, že usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 4. 2006, č. j. 1 KZV 25/2006 - 319, byl stěžovatel z vazby propuštěn na svobodu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanoveních §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, příp. jinými orgány veřejné moci, byť i v rámci jiného řízení. Jeden z aspektů materiálního obsahu principu subsidiarity byl interpretován i v tzv. doktríně neaktuálnosti zásahu, kdy Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížností může být napaden pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být ještě postižen (srov. např. III. ÚS 373/04). Z uvedené doktríny vyplývá, že Ústavní soud může zasáhnout do činnosti orgánů veřejné moci, pokud stav založený jejich rozhodnutími není jiným způsobem reparovatelný.
Jinými slovy, procesní řády obsahují ustanovení, která zajišťují, že jednotlivec může svá práva skutečně účinně prosazovat před obecnými soudy, přičemž následky státních zásahů podléhají zpravidla také přezkoumání ze strany obecných soudů. Soudy rozhodující o prostředcích právní ochrany jednotlivce nesmějí učinit zákonem předvídaný právní prostředek neefektivním pro osobu jej uplatňující. Nicméně s příkazem poskytovat efektivní právní ochranu je slučitelné, aby byla konkrétní právní ochrana činěna závislou na daném a trvajícím zájmu původně postižené osoby na její právní ochraně.
Potřeba soudního rozhodnutí může trvat i po dosažení původního cíle právní ochrany (v daném případě po propuštění z vazby), a to když zájem postiženého jednotlivce na deklarování jeho právní situace je skutečně hoden zvláštní ochrany. V tomto smyslu neodpadá zájem na právní ochraně jako takové, nýbrž mění se spíše předmět řízení (původně šlo o osobní svobodu, po propuštění z vazby může jít teoreticky o osobnostní práva).
Tato potřeba dále přichází v úvahu tehdy, došlo-li původně k hlubokému zásahu do základního práva. Sem spadají zásahy do takových práv, u nichž ústavní pořádek předvídá, že jim musí být poskytnuta ochrana soudem (čl. 4 Ústavy ČR ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny).
Právo na osobní svobodu hraje mezi základními právy důležitou roli. Z toho plyne, že i po ukončení zásahu je dán zájem poškozeného na deklaraci ex post ve vztahu k možné protiprávnosti původního zásahu (rozhodnutí).
Mimo to může vyplývat následný zájem (v daném případě zájem na rehabilitaci po ukončení omezení osobní svobody) na právní ochraně bezprostředně z případného diskriminačního účinku zásahu. To proto, že zásahy do osobní svobody, jimiž stát reaguje na důvodně předpokládané protiprávní jednání jednotlivce, zůstávají zásahem do jeho osobní sféry a dotýkají se celé jeho osobnosti včetně jejího vnímání ze strany veřejnosti.
Uplatnění výše zmíněných principů je ovšem závislé na takovém skončení samotného trestního řízení, které umožní vůbec posoudit původní omezení osobní svobody jako zásah do ní. Pouze v takovém případě bude možno uvažovat o přetrvávajícím zájmu osoby na její rehabilitaci.
Rozdělení rolí mezí obecnými soudy a Ústavním soudem nepřipouští, aby se stěžovatel po ukončeném zásahu, který způsobil vážnou poruchu ve sféře jeho základních práv, domáhal zjednání nápravy toliko cestou ústavní stížnosti.
Po zvážení projednávané věci pod zorným úhlem naznačených principů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána jednak předčasně ve vztahu k případné ochraně osobnostních práv stěžovatele a pokud jde o namítaný zásah do jeho základního práva na osobní svobodu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť zásah byl již ukončen a Ústavní soud nemá důvodu odchylovat se od výše zmíněné doktríny požadující aktuálnost zásahu do základních práv (III. ÚS 373/04 nebo I. ÚS 131/02).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj