ECLI:CZ:US:2006:1.US.34.06
sp. zn. I. ÚS 34/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2005, čj. 11 To 330/2005 - 689, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, čj. 1 T 72/2003 - 634, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným rozsudkem odvolací soud, po úpravě skutkové věty, kvalifikoval jednání stěžovatele stejně jako soud prvního stupně, tzn. uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchal ve firmě Novoeriana jako prodavač s hmotnou odpovědností za svěřené hodnoty. V rámci pracovní náplně prodával svěřené zboží zákazníkům, ale tržby v hotovosti řádně nevykazoval, neodevzdával a ponechával si je pro vlastní potřebu. Tím způsobil poškozené J. N. škodu ve výši nejméně 1 693 234,62 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání čtyř let. Současně mu byl uložen trest zákazu výkonu práce spojené s hmotnou odpovědností za hodnoty svěřené k vyúčtování na dobu šesti let a byla mu stanovena povinnost nahradit škodu ve výši 1 593 234,-- Kč.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, týkající se prokázání výše způsobené škody. V tomto směru porušily rovnost účastníků a upřednostnily výpověď poškozené a svědků proti jeho výpovědi.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud a soud prvního stupně, které odkázaly na obsah svých rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud své rozhodnutí neopíral o zmíněná vyjádření, která nepřinesla žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, nebyla zaslána stěžovateli k podání případné repliky.
Po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Stěžovatel v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, jimž vytýká, že vyvodily nesprávná skutková zjištění, týkající se výše způsobené škody, neboť upřednostnily výpovědi poškozené a svědků proti jeho výpovědi. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v předchozím řízení před obecnými soudy. Tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Z ustálené judikatury Ústavního soudu, týkající se hodnocení důkazů, vyplývá, že pokud obecné soudy, při svém rozhodování, stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak tomu bylo v posuzované věci, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Za rozpor s principy spravedlivého procesu, kam spadá i stěžovatelem tvrzené porušení rovnosti stran, lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 III. ÚS 23/1993 a další). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním (zjištění výše škody), proč v tomto směru neuvěřily výpovědi stěžovatele a tento svůj postup také logicky zdůvodnily (§125 TrŘ). Z označených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy nevycházely pouze z výpovědi poškozené a svědků, jak tvrdil stěžovatel, ale zejména ze znaleckých posudků z oboru ekonomiky a písemného prohlášení stěžovatele o výši škody, kterou poškozené způsobil. Na odůvodnění označených rozhodnutí obecných soudů lze v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Napadená soudní rozhodnutí jsou souladná s ústavními zárukami podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zahrnujícími i obecné principy širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Jeho podstatou, resp. základním principem spravedlivého řízení, je mj. i princip, podle něhož je soud povinen, v rámci kontradiktornosti a rovnosti stran, poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv, což se v projednávaném případě nepochybně stalo. Z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu