ECLI:CZ:US:2006:1.US.354.04
sp. zn. I. ÚS 354/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. M., zastoupené JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem Teplice, K. Čapka 16, PSČ: 415 01, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2004, čj. 28 Cdo 2329/2003 - 159, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2003, čj. 47 Co 262/2002 - 132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích (dále též "okresní soud") tak, že žaloba stěžovatelky, jíž požadovala, aby žalované České republice byla uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni stěžovatelky 664 587,-- Kč, jako náhradu za zbourané budovy, byla zamítnuta.
Stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud i krajský soud nesprávně interpretovaly pojmy oprávněná držba a faktická držba nemovitého majetku právnickými osobami. Pro náhradu škody za demolici zbořených nemovitostí považuje v dané věci za rozhodující, kdo byl vlastníkem, a nikoli držitelem. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") není nikde zakázáno, aby se oprávněná osoba domáhala svých práv u toho, kdo se protiprávně zmocnil jejího majetku a majetek vlastnil až do jeho demolice. Obecné soudy restriktivně interpretovaly §16 zákona č. 229/1991 Sb. Tím porušily její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 202/99 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, čj. 28 Cdo 1255/2002 - 179, které se vyslovují pro citlivou interpretaci restitučních předpisů, která nemá být restriktivní a formální. Povinností soudu bylo hledat, podle čl. 36 odst. 3 Listiny, způsob, jak napravit zkrácení práv, ke kterému došlo odnětím vlastnictví. Stěžovatelka tvrdí, že označenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena zásada rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že jí bylo upřeno právo domáhat se ochrany proti subjektu, který jejímu právnímu předchůdci odejmul majetek. Odpovědnost v dané věci podle stěžovatelky musí nést stát, který bezprávný stav založil.
Vyjádření Nejvyššího a krajského soudu k ústavní stížnosti obsahovala jen odkazy na odůvodnění jejich rozhodnutí, takže by bylo zbytečné zasílat je stěžovatelce k případné replice. Ústavní soud z nich nijak nevycházel.
Ze spisu Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 17 C 512/95, zjistil Ústavní soud, že právní předchůdkyně stěžovatelky se domáhala, jako oprávněná osoba, vůči žalovaným Zemědělskému družstvu Žalany a České republice (dále též "ČR") náhrady za zbourané budovy, podle §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Pozemky, včetně budov, byly v roce 1966 převedeny ze správy státního statku do správy okresního národního výboru, který je v roce 1970 odevzdal hospodářskou smlouvou do trvalého bezplatného užívání JZD Bžany (později ZD Žalany) s tím, že i nadále zůstaly ve vlastnictví státu. V roce 1985 rozhodl okresní národní výbor, k žádosti zmíněného JZD o odstranění stavby - hospodářských budov - na vyvlastněných pozemcích. Dne 20. 3. 1992 uzavřela právní předchůdkyně stěžovatelky se zemědělským družstvem dohodu o vydání věci, ve které se družstvo zavázalo uhradit náhradu za zbourané budovy.
Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, čj. 17 C 512/95 - 111, uložil ČR zaplatit právní předchůdkyni stěžovatelky za zbourané budovy náhradu ve výši 664 587,-- Kč. Žalobu proti zemědělskému družstvu zamítl.
Proti vyhovujícímu výroku rozsudku okresního soudu podala ČR odvolání. Proti zamítavému výroku odvolání podáno nebylo a rozsudek v této části nabyl právní moci. Krajský soud rozsudkem ze dne 3. 4. 2003, čj. 47 Co 262/2002 - 132, změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části tak, že žalobu proti ČR zamítl. Nesouhlasil s právními závěry okresního soudu a vyšel ze znění §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §5 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, z nichž dovodil, že náhradu za zaniklé nemovitosti je povinna poskytnout ta právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě věc drží, nebo ji držela ke dni zániku. Byla tedy rozhodující faktická držba nemovitostí a ne to, zda předmětná hospodářská smlouva byla platná.
Po vynesení rozsudku krajského soudu původní žalobkyně zemřela a v řízení na její místo nastoupila stěžovatelka, která podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Dovolání bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, čj. 28 Cdo 2329/2003 - 159. Nejvyšší soud upřesnil výklad §5 odst. 2, §16 odst. 2 a §23 odst. 1 zákona o půdě, odkázal na svůj rozsudek ze dne 22. 10. 2002, čj. 28 Cdo 1255/2002 - 179. Konstatoval, že podle §23 odst. 1 zákona o půdě, které se řídí, pokud jde o vznik práva vlastníků na náhrady, jinými hledisky, povinnost k náhradě ukládá nikoli držiteli, ale uživateli. Se závěrem krajského soudu o výkonu práva trvalého užívání zemědělským družstvem a jeho právním předchůdcem se Nejvyšší soud ztotožnil, zemědělské družstvo a jeho právní předchůdci skutečně jako držitelé práva trvalého užívání majetku ve vlastnictví státu s tímto majetkem nakládali, včetně toho, že navrhli a provedli zboření budov, za něž byla požadována náhrada. Odkázal také na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, zn. Cpjn 36/95, uveřejněné pod č. 34/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 13, podle kterého náhrady za stavby podle §14 a §16 odst. 2 zákona o půdě poskytuje v prvé řadě právnická osoba, která věc vydává, nebo právnická osoba, která věc držela jako poslední před zánikem věci. Touto právnickou osobou bylo zemědělské družstvo.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s tím, jak obecné soudy vyložily příslušná ustanovení zákona o půdě a namítá, že náhradu měl poskytnout stát. Ve své argumentaci si tak protiřečí, protože na jedné straně požaduje teleologický výklad a použití restitučních předpisů, na straně druhé v podstatě vyžaduje aplikaci předpisů obecných - žádá (bez bližšího odůvodnění) uhrazení škody vlastníkem, nikoli jen uživatelem (držitelem). Stěžovatelce samozřejmě nic nebránilo, aby se domáhala náhrady škody, příp. jiných nároků podle obecných ustanovení občanského zákoníku, příp. zvláštních předpisů o náhradě škody (viz její námitka o porušení čl. 36 odst. 3). Je však otázka, zda by vzhledem k běhu promlčecích lhůt mohla být vůbec úspěšná. Jakkoli by ale tento postup mohl být teoreticky akceptovatelný, před českými obecnými soudy, ale i Ústavním soudem (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04) by nemohl být úspěšný, a to vzhledem k premise v citovaném nálezu vyslovené - nemožnosti obcházení "smyslu a účelu restitučního zákonodárství". Ani v tomto argumentu ale stěžovatelka není konzistentní, náhrady na státu jako vlastníkovi se totiž chtěla domáhat jako "osoba oprávněná", pozici osoby oprávněné jí ale dává až speciální předpis (v daném případě zákon o půdě), tedy jedna z právních norem, kterými český demokratický zákonodárce na počátku devadesátých let vytvořil jisté beneficium pro osoby poškozené zvůlí a bezprávím komunistického režimu. Toto dobrodiní nemohlo být bezbřehé (viz preambule zákona o půdě s explicitně vyjádřeným cílem zákona - zmírnění následků některých majetkových křivd). Konkrétní restituční předpisy pak stanovily určitý postup, na jehož základě bylo možné se odškodnění domáhat, a podmínky, které bylo nutné splnit. Stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) uvedené podmínky splnila a samotné pozemky, na nichž se nacházely zbořené budovy na základě restitučního předpisu, také získala. Ve snaze o získání náhrady za zbořené budovy se ale díky procesnímu postupu, který zvolila (nepodáním odvolání do zamítavého výroku rozsudku okresního soudu), dostala do situace, kdy odvolací soud nemohl přezkoumávat tento výrok. Pokud v souladu s ustálenou judikaturou dospěl k závěru, že ČR není v daném sporu pasivně legitimována a žalobu proti ní zamítl, neměla stěžovatelka již žádnou možnost, jak se domáhat vyplacení náhrady po tom, kdo ji skutečně uhradit měl - zemědělském družstvu. Jakkoli působí dopady procesního postupu stěžovatelky tvrdě, nelze v tom spatřovat zásah do jejích ústavně zaručených základních práv, ale spíše výše zmíněný nedostatek jejího procesního postupu.
Lze jen připomenout, že výklad §16 a §23 zákona o půdě, zastávaný obecnými soudy (viz Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, č. Cpjn 36/95), potvrdil Ústavní soud v zamítavém nálezu ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 253/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, nález č. 115, str. 141. Způsob, jakým obecné soudy v daném případě interpretovaly zákon o půdě, nelze označit za odporující ustálené judikatuře Ústavního soudu, týkající se postupu při výkladu restitučních předpisů (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 440/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, nález č. 115, str. 141).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, jejichž porušení ve stížnosti namítala (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst. 3, a čl. 37 odst. 3 Listiny). Vzhledem k této skutečnosti odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu