ECLI:CZ:US:2006:1.US.385.06
sp. zn. I. ÚS 385/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Dagmar Lastovecké a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. R., zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, čj. 6 Azs 535/2004 - 58, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, čj. 63 Az 100/2004 - 33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů. Rozhodnutím ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo") ze dne 14. 4. 2004, čj. OAM - 1466/VL - 10 - 08 - 2004, byla zamítnuta její žádost o azyl, jako zjevně nedůvodná. Ministerstvo své rozhodnutí odůvodnilo tím, že stěžovatelka naposledy vstoupila na území České republiky dne 4. 2. 2000, od té doby zde nepřetržitě pobývala, posléze i nelegálně. Dne 22. 3. 2004 jí bylo uloženo správní vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Podle ministerstva stěžovatelka požádala, dne 30. 3. 2004, o azyl s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohla požádat o udělení azylu dříve. Krajský soud v Ostravě správní žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje nulitou rozhodnutí ministerstva vnitra pro absenci podpisu oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí, které jí bylo doručeno. Stěžovatelka tvrdí, že uvedené rozhodnutí bylo navíc vyhotoveno osobou, která je na něm podepsána pod doložkou "za správnost", a nikoliv oprávněnou osobou v Praze, jak je uvedeno v záhlaví, ale v příslušném pobytovém středisku, aniž by byla zaslána do Prahy k podpisu oprávněné osobě, tj. řediteli odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky. Dále polemizuje se skutkovými zjištěními ministerstva. Napadená rozhodnutí se okolnostmi jejího případu zabývala nedostatečně, takže bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatelky, že by jeho rozhodnutím byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud upozornil na skutečnost, že stěžovatelka doslovně opakuje námitky uplatněné již v kasační stížnosti.
Uvedená vyjádření byla zaslána zástupci stěžovatelky, možnost repliky zůstala nevyužita.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na úvod zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému správního soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123).
Jak totiž Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných i správních soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající). Příkladem, kdy Ústavní soud zasáhne a rozhodnutí obecného nebo správního soudu zruší, jsou případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, str. 65 a další).
Stěžovatelka doslovně opakuje své námitky uplatněné již v kasační stížnosti, s nimiž se Nejvyšší správní soud plně a ústavně konformně vypořádal. Pouze v případě excesu (tedy ve smyslu shora citované ustálené judikatury Ústavního soudu v případě "extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními", resp. "svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu"), by mohl Ústavní soud zasáhnout. Nic takového ovšem Ústavní soud v tomto případě neshledal. S tvrzeními stěžovatelky se napadená rozhodnutí vypořádala dostatečně. Není tedy na Ústavním soudu, aby tato tvrzení znovu přezkoumával. Na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto postačí jen odkázat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud si může případně v zájmu odstranění pochybností vyžádat stanoviska účastníků řízení, event. třetích osob, a pokud tato stanoviska obsahují relevantní informace, poskytnout stěžovateli možnost k podání repliky vůči těmto stanoviskům. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu