ECLI:CZ:US:2006:1.US.494.03
sp. zn. I. ÚS 494/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů H. H., E. K. a J. H., všech zastoupených JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem v Praze 6, Na pískách 49, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 1012/2003-160 ze dne 12. 6. 2003, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 347/2000-115 ze dne 5. 10. 2000, ve znění usnesení č.j. 27 Co 347/2000-137 ze dne 3. 4. 2001 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č.j. 3 C 205/97-97 ze dne 2. 12. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 1012/2003-160 ze dne 12. 6. 2003, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 347/2000-115 ze dne 5. 10. 2000, ve znění usnesení č.j. 27 Co 347/2000-137 ze dne 3. 4. 2000, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ č.j. 3 C 205/97-97 ze dne 2. 12. 1999 a nebylo připuštěno dovolání. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že "jsou podílovými spoluvlastníky rovným dílem pozemku č. kat. 1218/2 o výměře 308 m2 v kat. území Říčany, a to na základě řádně uplatněného restitučního nároku po JUDr. J. H.". Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelů k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé tvrdí, že jsou oprávněnými restituenty podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), protože předmětný pozemek byl jejich právnímu předchůdci nad rámec nařízení vlády č. 15/1959 Sb. odňat a převeden do majetkové správy VD Kámen s pozdějším označením VD Cementáři a kamenosochaři. Tento pozemek byl následně převeden hospodářskou smlouvou, která neměla podle jejich názoru potřebné náležitosti, na stát. Městský národní výbor v Říčanech potom tento pozemek přidělil do osobního užívání D. P., nyní K., která si jej připojila k pozemku, jejž měla v osobním vlastnictví. Tím došlo k porušení příslušných ustanovení tehdy platného občanského zákoníku o osobním užívání. Stěžovatelé se v restituci podle zákona č. 403/1990 Sb. k tomuto pozemku přihlásili v žádosti podané Ministerstvu pro správu národního majetku, leč pozemek jim vydán nebyl. Proto podali obecnou určovací žalobu proti držitelce pozemku.
Stěžovatelé tvrdí, že žádný soud k nim nebyl spravedlivý. Soud I. stupně, i když uznává, že se jim stala křivda, považoval hospodářskou smlouvu mezi VD a Městským národním výborem v Říčanech za platnou, byť postrádala předepsané náležitosti. Osobní užívání vedlejší účastnice považoval soud rovněž za platné, i když bylo zřízeno v rozporu s tehdy platným občanským zákoníkem. Stěžovatelé rovněž namítali, že je v rozporu se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb.), jestliže obecné soudy vycházely z presumpce správnosti správních aktů tehdejšího komunistického režimu. Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání s poukazem na svou konstantní judikaturu, která již navrhovanou dovolací otázku řešila. Stěžovatelé namítají, že judikáty, na které se Nejvyšší soud odvolává, jsou v rozporu s Ústavou ČR a Ústavní soud by k nim neměl přihlížet. Rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že zákon č. 198/1993 Sb. neměl v úmyslu vyslovit zrušení právních předpisů z doby od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, které byly ve zjevném rozporu se zásadami demokratického právního státu, se zpětnými účinky.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 C 205/97 vedený u Okresního soudu Praha - východ. Ze spisu zjistil, že žalobci-stěžovatelé podali vůči vedlejší účastnici žalobu o určení, že jsou "podílovými spoluvlastníky rovným dílem pozemku č. kat. 1218/2 o výměře 308 m2 v kat. území Říčany, a to na základě řádně uplatněného restitučního nároku po JUDr. J. H." a že odpůrkyně je povinna pozemek vyklidit. Soud I. stupně rozsudkem č.j. 3 C 205/97-97 ze dne 2. 12. 1999 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť neosvědčili, že by se stali vlastníky předmětného pozemku, a žalovaná nabyla vlastnické právo "řádným právním způsobem". V odůvodnění pak soud uvedl, že původními vlastníky pozemku byli J. H. a JUDr. J. H., a to každý jednou polovinou. Rozhodnutím finančního odboru ONV v Říčanech ze dne 11. 2. 1960 a rozhodnutím finanční komise ONV Praha - východ ze dne 14. 4. 1961 přešlo vlastnické právo k označenému pozemku podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. do vlastnictví Lidového družstva pro zpracování a těžbu kamene Kámen. Rozhodnutím ONV Praha - východ byl vedlejší účastnici přidělen předmětný pozemek. Vedlejší účastnice uzavřela s MNV Říčany dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku a současně odkoupila porosty na pozemku se nacházející. Smlouvy byly registrovány Státním notářstvím pod sp. zn. R II 343/86. Stěžovatelé jsou dědici po obou právních předchůdcích, tedy po J. H. a JUDr. J. H..
Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 27 Co 347/2000-115 ze dne 5. 10. 2000, ve znění usnesení č.j. 27 Co 347/2000-137 ze dne 3. 4. 2001 potvrdil rozsudek soudu I. stupně a nepřipustil dovolání "k posouzení aktivní legitimace a naléhavého právního zájmu na určovací žalobě". V odůvodnění potvrdil názor okresního soudu, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětného pozemku, takže nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby o určení vlastnictví a nemají proto ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Dále uvedl, že i když se stala právním předchůdcům stěžovatelů majetková křivda, ani zákon č. 198/1993 Sb., ani zákon č. 403/1990 Sb. bez dalšího nezpůsobily právní neúčinnost aktů, jimiž ke křivdě došlo. Toliko účinností těchto zákonů se původním vlastníkům vlastnické právo k odňatým nemovitostem neobnovilo.
Nejvyšší soud usnesením č.j. 22 Cdo 1012/2003-160 ze dne 12. 6. 2003 dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že uplatněnou otázku nepovažoval za otázku zásadního právního významu, protože právní závěry obou soudů jsou v souladu s jeho judikaturou. Dále popřel zpětnou účinnost zákona č. 198/1993 Sb. a poukázal na své dřívější rozhodnutí, které v této otázce vydal. Zabýval se i otázkou, kdy jsou obecné soudy oprávněny - mimo rámec správního soudnictví - přezkoumávat správní akty. I zde v souladu se svou konstantní judikaturou uvedl, že "mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem je nicotný." Konstatoval, že v daném případě rozhodnutí o přechodu vlastnického práva byla vydána příslušnými státními orgány v rámci jejich legální pravomoci a tudíž je nelze považovat za nicotné akty. Soud je tak jimi vázán, a proto není oprávněn přezkoumávat jejich věcnou správnost.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany jejich základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují se skutkovými i s právními závěry, které obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu vyvodily. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že v zásadě není oprávněn přezkoumávat proces dokazování a hodnocení důkazů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů ve vyjádření uvedeném v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Jestliže obecné soudy svá rozhodnutí řádně ve smyslu uvedené zásady podložily dostatečnými argumenty, nepřísluší Ústavnímu soudu toto hodnocení znovu přehodnocovat. V předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §§2, 132, 157 o. s. ř.), a uvedly, jakými právními úvahami se při rozhodování řídily. Náležité odůvodnění právních názorů obecných soudů považuje Ústavní soud za projev nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatelů na určení vlastnictví k předmětnému pozemku a vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod, aby Ústavní soud návrhu vyhověl.
Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 753/2000 ze dne 8. 1. 2002 a sp. zn. IV. ÚS 443/03 ze dne 8. 4. 2004, jenž se týkají týchž stěžovatelů a jsou s touto souzenou věcí plně srovnatelná.
Stejně jako v uvedených rozhodnutích setrvává Ústavní soud i nyní na závěru, že zákony předlistopadového Československa neztratily platnost automaticky. Ústavní soud tak potvrzuje závěr obecných soudů, že ani zák. č. 198/1993 Sb., ani žádný z restitučních zákonů "neobnovuje vlastnické právo" ex lege. Ústavní soud - shodně s obecnými soudy - nezpochybňuje, že se stěžovatelům stala křivda, avšak k jejímu odstranění (zmírnění) měli v určených lhůtách využít zákonný postup, což neučinili, resp. učinili tak neúspěšně. Vlastníky předmětné nemovitosti se tudíž nestali.
Závěr soudu prvního stupně, že žalobci (stěžovatelé) nejsou vlastníky pozemku č. kat. 223/4 v kat. území Říčany, v důsledku čehož nejsou ani aktivně legitimováni k podání určovací žaloby a nemají proto ani naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, se kterým se ztotožnil i odvolací soud, považuje Ústavní soud za správný i z hlediska ústavněprávního.
Obdobně, jak konstatoval Ústavní soud i v usnesení sp. zn. 753/2000 ze dne 8. 1. 2002, posuzuje restituční nároky i Evropský soud pro lidská práva ve světle čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě. Jak v řadě stížností směřujících proti ČR nebo Slovensku zdůraznil, není z důvodu ratione temporis příslušný posuzovat soulad či rozpor s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod u těch zbavení vlastnictví, k nimž došlo před 18. 3. 1992, kdy ČSFR tuto Úmluvu ratifikovala. Evropský soud taktéž vyslovil v četných restitučních záležitostech svou nepříslušnost ratione materiae, neboť restituenti nejsou vlastníky ve smyslu čl. 1 Protokolu a citovaná Úmluva žádné "právo na restituci" ani negarantuje.
Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud dodává, že účelem přípustnosti dovolání dle §239 o.s.ř., je přezkoumání dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 o. s. ř., pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili je-li dána potřeba sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Vyhovění (resp. nevyhovění) návrhu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř., není tedy zásadně spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednocení judikatury (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví zjevně porušeno nebylo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu