ECLI:CZ:US:2006:1.US.53.06
sp. zn. I. ÚS 53/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělsko-obchodního družstva Mír, Kunovice č. 1487, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Veselká 710, Uherský Ostroh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2005, sp. zn. 29 Odo 1101/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve své ústavní stížnosti, která splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené v záhlaví a domáhá se , aby jej Ústavní soud zrušil, neboť jím mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Rozsudkem ze dne 23. března 2004, č. j. 21 Co 201/2002-39, potvrdil Krajský soud v Brně rozsudek ze dne 15. května 2002, č. j. 12 C 24/2002-24, jímž Okresní soud v Uherském Hradišti uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni částku 99.695,- Kč. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že majetkový podíl osoby oprávněné podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákona č. 144/1999 Sb., se vypořádá v penězích, nedohodne-li se oprávněná osoba s družstvem na jiném způsobu vypořádání. Neztotožnil se též s námitkou žalovaného, že v dané věci je možné použít ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, žádaje, aby je Nejvyšší soud shledal přípustným, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce neshledal, a proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl.
II.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří tvrzení stěžovatele, že pokud vyjádřil v dovolání právní názor, že alternativní způsoby vypořádání závazku mohou být z některých zákonných ustanovení dovozeny implicitně, jeví se odkázání stěžovatele na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 134/2001 ze dne 8. 8. 2001), které neuvádí důvody nemožnosti aplikace předmětné právní normy na souzený případ (natož aby vysvětlovalo nesprávnost právní argumentace stěžovatele použité v dovolání), jako porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V dané věci stěžovatel považoval za otázku zásadního významu správnost interpretace ustanovení §561 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jako "dané ustanovení"). Soudům nižších stupňů vytýkal jako dovolatel mylný závěr, že alternativní způsoby splnění závazku musí být v zákoně vyjádřeny výslovně, přímo konkrétně určenými způsoby. Zdůraznil, že z textu daného ustanovení takový závěr neplyne a vyslovil přesvědčení, že - jak již bylo uvedeno - alternativní způsoby vypořádání závazku mohou být z některých zákonných ustanovení dovozeny i implicitně. Z pojmu "vypořádat" majetkový podíl totiž lze dle stěžovatele dovodit, že je dáno právo dlužníka rozhodnout, zda majetkový podíl vypořádá naturálně nebo relutárně.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
V prvé řadě je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, pokud přezkoumává rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. II. ÚS 2/98, IV. ÚS 379/01) již dříve konstatoval, že pokud Nejvyšší soud takové dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo účastníka, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud však zásadně nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o skutečnost, která svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení "odchylnosti či novosti" v rozhodování soudů přísluší Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury soudů obecných.
Zatímco totiž primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, povinností Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci tak Ústavní soud respektuje jím samým opakovaně vyslovené stanovisko, že - jak již bylo uvedeno - úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není zásadně oprávněn přezkoumávat; z toho se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti může být - za těchto okolností - toliko denegatio iustitiae, nikoli hmotné subjektivní právo samo (srov. např. III. ÚS 40/93, III. ÚS 280/03). Jinak platí, že nepřipuštění dovolání podle uvedeného důvodu potom nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod účastníka řízení - dovolatele (srov. např. IV. ÚS 379/01).
Ústavní soud, zkoumaje napadené rozhodnutí z pohledu takto vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu, vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud výše uvedeným požadavkům dostál.
Dovolací soud - ve vztahu k otázce, kterou stěžovatel považoval po právní stránce za zásadního významu - prohlásil, že argumenty stěžovatelova dovolání zazněly před Nejvyšším soudem v průběhu minulých let ze strany povinných družstev opakovaně a Nejvyšší soud na ně již odpovídal. V tomto směru odkázal na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, uveřejněném pod číslem 43/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dodal, že v tomto rozsudku obsažené závěry uplatňuje Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi standardně (poukázal i na důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 50/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nemá důvod je měnit. Napadené rozhodnutí pak tyto judikatorní závěry beze zbytku respektovalo.
Ústavní soud konstatuje, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v souladu se základními principy soudního řízení, neboť bylo dodrženo právo stěžovatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že Nejvyšší soud reflektoval stěžovatelem nastolenou otázku zásadního právního významu v napadeném rozsudku krajského soudu a zabýval se její relevancí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a ust. §237 odst. 3 o.s.ř.; došel k závěru, že poněvadž se k ní již dříve ve své judikatuře vyjadřoval opakovaně (odkázav na dvě vlastní rozhodnutí) a že není důvodu v dané věci ustálené nazírání měnit, nepokládá nastolenou otázku po právní stránce za zásadně významnou. Ústavní soud - za tohoto stavu - opakuje, jak již zdůraznil, že hodnocení takové otázky musí být ponecháno příslušnému obecnému soudu, tedy Nejvyššímu soudu; Ústavní soud ji zásadně oprávněn posuzovat není.
V souvislosti s námitkami stěžovatele Ústavní soud dodává, že sám odkaz dovolacího soudu na vlastní rozhodnutí - která se zabývají stěžovatelem nastolenou právní otázkou - bez bližší konkrétní argumentace - neznamená porušení práva na spravedlivý proces. Opačný výklad by směřoval k tomu, že by byl Nejvyšší soud v každé své věci, řešené již dříve vlastní judikaturou, nucen formalisticky opakovat své právní závěry již dříve přijaté, adresátům práv a povinností přitom veřejně přístupné. Podstatná v tomto směru je tak skutečnost, aby se odkazovaná rozhodnutí na danou problematiku obsahově vztahovala a aby byl odkaz dovolacího soudu v souvislosti s tou kterou věcí obsahově případný. Odkaz Nejvyššího soudu na vlastní rozhodnutí byl přitom v dané věci zcela namístě, neboť obsahový vztah k souzené problematice dán byl.
Ústavní soud konečně dodává - ve vztahu k námitce stěžovatele brojící proti neuvedení důvodů nemožnosti aplikace příslušného zákonného ustanovení (§561 obč. zák.) v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.8.2001, sp.zn. 29 Odo 134/2001, na něž napadené usnesení odkázalo - následující. Stěžovatel příliš izolovaně a tudíž nesprávně interpretoval právní závěr daného rozhodnutí o nemožnosti použití ust. §561 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud v něm totiž neuvedl k této problematice toliko, že "ustanovení §561 občanského zákoníku upravující volbu mezi způsoby splnění v závazkových vztazích pro tento případ použít nelze", neboť tento závěr byl založen na argumentaci obsažené v textu daného rozhodnutí, která předcházela vyslovení dané konkluze. Nejvyšší soud v něm totiž v této souvislosti mj. konstatoval, že "Pokud by totiž bylo možné, aby v případě, že nedojde k dohodě mezi oprávněnou osobou a transformovaným družstvem, způsob vypořádání majetkového podílu určovalo transformované družstvo proti vůli oprávněné osoby, byla by tak porušena zásada rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu a dále byla prohloubena "nerovnost mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, která byla sice již založena v roce 1992, a to mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou výrobu a jimž musel být majetkový podíl vydán do 90 dnů od podání žádosti, a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat, jimž mohl (nikoliv musel) být majetkový podíl vydán podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.\" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.12.1999, č. 3/2000 Sb.). Dále je třeba uvést, že pokud by v případě absence dohody mělo dojít k vypořádání jiným způsobem než v penězích, bylo by nezbytné, aby takovýto způsob vypořádání byl upraven zákonem. ... to i v tom případě, že by o způsobu tohoto vypořádání rozhodoval soud ... Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví způsob vypořádání majetkového podílu z transformace (když ustanovení §561 občanského zákoníku upravující volbu mezi způsoby splnění v závazkových vztazích pro tento případ použít nelze) a nesvěřuje rozhodnutí o způsobu vypořádání ani soudu, nelze než, ..., dovodit, že soudu nezbývá, než ve všech případech, kde se o způsobu vypořádání účastníci nedohodli, vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích a uzavřít, že ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. zakládá pro takové případy nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu určeného majetkového podílu." (pozn.: potud citace). Je potom namístě dodat - jak je již výše uvedeno - že z uvedeného právního závěru vycházela i následující judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001, nebo ze dne 26.6.2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, a další).
Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje - jak již uvedl - že Nejvyšší soud svým povinnostem, z pohledu výše uváděných požadavků ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, dostál.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, zejména práva na spravedlivý proces, v souzené věci nedošlo.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2006
František Duchoň
předseda senátu