ECLI:CZ:US:2006:1.US.595.06
sp. zn. I. ÚS 595/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 7 To 82/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností M. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 18. 7. 2006, čj. 4 T 64/2005 - 27509, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti přijetí peněžité záruky v trestní věci stěžovatele ve výši 2 500 000,-- Kč [§73a odst. 2 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ")], a sám nově rozhodl tak, že nabídku peněžité záruky nepřijal [§73 odst. 2 písm. b) TrŘ].
Stěžovatel nesouhlasil s názorem odvolacího soudu o tom, že nejsou splněny podmínky pro přijetí peněžité záruky a s jeho hodnocením důvodů, uvedených ve stížnosti státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně o přípustnosti peněžité záruky. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu není náležitě odůvodněno, je neúplné, nepřesné a stručné.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, pokud jde o naplnění podmínek pro přijetí či nepřijetí peněžité záruky. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným. Nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani "nehodnotí" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy se jedná o tzv. opomenuté důkazy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 III. ÚS 23/1993 a další). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
V obecné rovině nelze opomenout, že na přijetí peněžité záruky ze strany soudu není výslovný nárok, což je zřejmé ze zákonodárcem užitého slova "může" ve větě prvé ustanovení §73a odst. 1 TrŘ. Jestliže obecný soud rozhodne o nepřijetí peněžité záruky podle ustanovení §73a odst. 2 písm. b) TrŘ, může takové rozhodnutí odůvodnit alternativně, a to buď závažností skutečností odůvodňujících vazbu nebo okolnostmi případu. Je tedy zcela v pravomoci obecného soudu, aby na základě konkrétních okolností daného případu rozhodl o tom, zda a případně jaká záruka dostatečně odstraní odůvodněnou obavu, vedoucí k vzetí či setrvání obviněného ve vazbě.
V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že peněžitá záruka není dostatečná k nahrazení vazby stěžovatele. Své rozhodnutí o nepřijetí peněžité záruky opřel o závažnost trestné činnosti [stěžovatel je stíhán pro účastenství ve formě návodu k trestnému činu loupeže podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") k §234 odst. 1, 2 písm. a), b) TrZ a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle ustanovení §185 odst. 2 písm. b) TrZ] a současně také o skutečnosti, z nichž vyplývá obava z následků předvídaných v ustanovení §67 písm. a) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny). Ostatně i soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že u stěžovatele i nadále existují konkrétní skutečnosti [dlouhodobý pobyt ve Spojených arabských emirátech, který byl ukončen jeho deportací za součinnosti INTERPOLu; hrozba vysokým trestem (pět až dvanáct let); vazby na zahraničí a další] odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. a) TrŘ.
Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny. V dané věci odvolací soud postupoval zákonem stanoveným způsobem a své rozhodnutí, byť stručně, ale přezkoumatelně, odůvodnil. Stěžovateli byl zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jako tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.
V daných souvislostech a stadiu trestního řízení je rovněž nepřípadné tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny, neboť napadeným rozhodnutím není nikterak předjímán výsledek řízení v meritu věci. Argumentace tímto článkem je možná především v trestním řízení, které bylo zakončeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu