ECLI:CZ:US:2006:1.US.629.04.1
sp. zn. I. ÚS 629/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Miloslavem Kreysou, advokátem, Bezručova 9, Plzeň, stěžovatele P. I. N., zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem, nám. Republiky 30, Plzeň, a stěžovatelky H. T., zastoupené JUDr. Vladimírou Bayerovou, advokátkou, nám. Krále Jiřího 6, 350 11 Cheb, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanými ústavními stížnostmi napadli výše uvedená rozhodnutí obecných soudů postupně stěžovatel M. B., jehož ústavní stížnosti byla přidělena sp zn. I. ÚS 629/04, dále stěžovatel P. I. N., jehož ústavní stížnosti byla přidělena sp. zn. I. ÚS 677/04, a stěžovatelka H. T., jejíž ústavní stížnosti byla přidělena sp. zn. II. ÚS 581/04. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny uvedené ústavní stížnosti směřovaly proti stejným rozhodnutím v trestní věci, v níž měli stěžovatelé postavení obžalovaných, rozhodl Ústavní soud dne 2. listopadu 2004 usnesením podle §63 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, ve znění pozdějších předpisů, o spojení předmětných ústavních stížností ke společnému řízení a rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 629/04.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, byli stěžovatelka H. T., stěžovatel P. I. N., obž. L. G., stěžovatel M. B. a obž. R. T. shledáni vinnými v případě všech stěžovatelů a obž. G. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a v případě obž. T. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatelka T. byla odsouzena podle §234 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, stěžovatel N. byl podle §234 odst. 2 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a zároveň mu byl podle §57 odst. 1, odst. 2 trestního zákona uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, obž. G. byl podle §234 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku a zároveň mu byl podle §49 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti řízení motorového vozidla na dobu tří let, stěžovatel B. byl odsouzen podle §234 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a obž. T. byl podle §234 odst. 2 trestního zákona za použití §42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků.
Stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, napadli odvoláním, o němž rozhodl Vrchního soud v Praze zamítavým rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004. Proto navrhují Ústavnímu soudu zrušení obou uvedených rozhodnutí, neboť, dle jejich názoru, porušují jejich základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 10, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 3, čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod a čl. 90 Ústavy.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(1) Osobní svoboda je zaručena.
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Článek 10
(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Článek 13
Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Článek 37
(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Článek 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Článek 40
(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Článek 8
Právo na respektování rodinného a soukromého života
(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Znění čl. 90 Ústavy je následující:
Článek 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Podle stěžovatele M. B. mělo k namítanému zásahu do jeho základních práv dojít tak, že stěžejní důkaz v jeho trestní věci, záznam o pořízení odposlechů telekomunikace, resp. přiložený protokol, trpěl od počátku řízení vadami.Tyto záznamy o odposleších byly pořízeny v rámci vyšetřování jiné trestné činnosti jednoho z obžalovaných. Stěžovatel B. poukazuje na rozpory v "první verzi" protokolu o záznamu telekomunikačního provozu, z nichž dovozuje nezákonnost provádění odposlechů. Poukazuje též na postup soudu při odstraňování vad předmětného protokolu, když zdůrazňuje, že je zjevné, že konečná "třetí verze" protokolu o záznamu telekomunikačního provozu byla vytvořena "na objednávku soudu", přičemž tento postup považuje za nezákonný a výsledný protokol za nepřezkoumatelný. Z protokolů o záznamu telekomunikačního provozu podle stěžovatele dále vyplývá, že pracoviště policie poskytlo pouze jím vybranou část záznamu o hovorech, čímž mělo dojít k porušení řady základních zásad trestního procesu. Dále uvádí, že ani "třetí verze" protokolu o záznamu telekomunikačního provozu nesplňuje podmínky §88 odst. 4 trestního řádu, když v něm není uvedeno místo provedeného záznamu odposlechu a chybí i údaj o osobě, která záznam pořídila. Tato osoba nebyla před soudem vyslechnuta, čímž bylo porušeno právo stěžovatele B. na spravedlivý proces a právo na řádnou obhajobu. S odkazem na závěry Evropského soud pro lidská práva stěžovatel považuje za ústavně nonkonformní závěr Vrchního soudu v Praze, který ve svém napadeném rozsudku uvedl, že "s přihlédnutím ke znění ust. §88 odst. 2 tr. řádu, poslední věta, je při automaticky prováděném záznamu telekomunikačního provozu za osobu, která záznam pořídila, nutno považovat útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, a nikoli fyzickou osobu, která aktivovala a deaktivovala odposlech na uživatelské adrese zadávacího terminálu, neboť ta se samotným procesem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemá žádnou skutečnou vazbu a nenese ani bezprostřední odpovědnost za průběh odposlechu a záznamu". Stěžovatel B. se domnívá, že takový výklad není možný, neboť uvedený policejní útvar není právnickou (ani jinou) osobou. Dále stěžovatel Bláha zdůrazňuje, že ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu vede k závěru, že odposlechy musí pořídit identifikovatelná fyzická osoba. Stěžovatel dále namítá, že mu nebylo umožněno prostudovat spis, ve kterém byl odposlech nařízen, čímž soudy porušily jeho právo na obhajobu.
Stěžovatel P. I. N. ve své ústavní stížnosti zejména tvrdí, že žádným z provedených důkazů nebyla prokázána jeho vina, když nebyla prokázána jeho účast při napadení poškozeného, přítomnost na místě činu ani teze, že osoba vystupující pod přezdívkou "Haro" je totožná se stěžovatelem N. V tomto, a s ohledem na další rozpory v provedených důkazech, zejména ve výpovědích svědků, namítá stěžovatel N. nesprávné hodnocení důkazů soudy. Dále uvádí, že dne 26. 9. 2003 při hlavním líčení byla jeho věc vyloučena k tzv. samostatnému projednání a posléze při hlavním líčení dne 8. 10. 2003 byla jeho věc opětovně tzv. spojena ke společnému řízení, aniž by však byl seznámen s předchozím průběhem hlavního líčení a s provedeným dokazováním. Stěžovatel N. dále vyjadřuje názor, že již prvotní protokol poskytnutý policejním orgánem ve věci odposlechu telekomunikačního provozu jeho záznamu nesplňoval náležitosti §88 odst. 4 trestního řádu a ani protokol opravený neobsahuje údaje o osobě, která záznam pořídila ani o místě provedeného záznamu. Tyto nedostatky, dle stěžovatele N., zakládají rozpor se zákonem a porušení ústavně zaručených práv.
Stěžovatelka H. T. v ústavní stížnosti uvádí, že za základní problém řešený obecnými soudy rozdílně, považuje otázku, zda protokoly a záznamy o telekomunikačním provozu splňují náležitosti §88 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatelka T. rekapituluje průběh řízení ve vztahu k právnímu názoru soudů a právní závěr Vrchního soudu v Praze vyjádřený v napadeném rozhodnutí nepovažuje za souladný s trestním řádem a ústavně zaručenými právy. Postup při odstraňování vad protokolu připojenému k záznamu o telekomunikačním provozu považuje stěžovatelka za nepřípustný, když zdůrazňuje, že se nejednalo o chyby písařské či administrativní. Stěžovatelka T. takto pochybuje o způsobilosti dotčeného záznamu o telekomunikačním provozu být hodnocen jako důkaz před soudem. Zároveň zpochybňuje původ CD nosiče, který byl před soudem v hlavním líčení přehrán. Stěžovatelka dále poukazuje na ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu, které ukládá policejnímu orgánu po zjištění, že odposlouchávaný komunikuje se svým obhájcem "... odposlech ihned přerušit, záznam o jeho obsahu zničit ...". Výklad ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu použitý obecnými soudy v nyní projednávaném případě, že vlastní odposlech a záznam neprovádí fyzická osoba, by podle stěžovatelky zcela vyloučil aplikaci ustanovení §88 odst. 1 věta 2. a násl. trestního řádu. Ve vztahu k ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu stěžovatelka zdůrazňuje, že "za osobu, která záznam pořídila" je nutno považovat vždy osobu fyzickou, případně více fyzických osob, a nikoliv policejní orgán. K záznamu o telekomunikačním provozu, který nesplňuje náležitosti §88 odst. 4 trestního řádu, podle stěžovatelky nelze přihlížet jako k důkazu. Doplněním ústavní stížnosti stěžovatelka T. dále uvedla, že právní názor vykládající §88 odst. 4 trestního řádu, jak jej ve svém napadeném rozhodnutí formuloval Vrchní soud v Praze, vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 4 Tz 31/2004, který však podle informací v odborném tisku nebyl schválen trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci. Z toho dovozuje, že trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo názor opačný, resp. odlišný.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, když zdůraznil, že respektoval právní názor Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 31/2004. Krajský soud v Plzni jako vedlejší účastník zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku sp. zn. 5 T 4/2002. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Plzni se vzdala postavení vedlejšího účastníka.
Stěžovatel M. B. v reakci na vyjádření účastníků řízení uvedl, že obecné soudy ve svých vyjádřeních v podstatě odkazují na odůvodnění svých napadených rozhodnutí, k věci tedy nemá co dodat. Stěžovatelka H. T. ve své replice dovozuje z vyjádření Vrchního soudu v Praze, že rozhodoval za použití právního názoru Nejvyššího soudu, ačkoliv se s ním zřejmě neztotožňoval, a to s cílem předejít podání stížnosti pro porušení zákona. Takový postup hodnotí stěžovatelka jako ústavněprávně nepřijatelný, neboť soudce je při svém rozhodování vázán zákonem, přičemž znění §88 zejm. odst. 4 trestního řádu považuje stěžovatelka za jednoznačné. Domnívá se, že právní hodnocení dané problematiky v nyní posuzovaném případě by mohlo být odlišné od právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/2004. Setrvává tak na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti a jejím doplnění. Stěžovatel P. I. N. repliku Ústavnímu soudu nedoručil.
II.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 5 T 4/2002 Ústavní soud dále zjistil mimo jiné následující skutečnosti
Na listu č. 810 je založena kopie příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaná Okresním soudem v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. V-5 Nt 24/2001, týkajícího se telefonní stanice H. H. (pozn.: dnes T.) 0608 279 759 na dobu od 29. 6. 2001 do 29. 12. 2001.
Na listu č. 817 je založena kopie "Informace k zpracování úkonů dle §88 odst. 1 TrŘ". Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. ÚOOZ-76-43-740/E1-2000-OPČ, tímto sděluje dne 21. 2. 2002 SKPV Plzeň k ČVS: KVZS 199/2001, že přepisy telefonních hovorů zajištěných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu dle ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu v akci pod krycím názvem "Deny 20" zpracovával pracovník Policie ČR vedeným pod označením ČOZ 280 237.
Na listech č. 818 a násl. je řada listin označených jako "protokol o provedeném odposlechu telefonního hovoru telefonního čísla 0608/279759 uživatele H. H. (pozn. dnes T.), nar. 5. 7. 1974". Protokoly mj. nesou údaj "Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie, expozitura České Budějovice", č. j. UOOZ-76-43-514/E1-2000-OPČ. Dále jsou obsaženy podrobné specifikace uskutečněného hovoru a jeho přepis. Dolní část protokolů v kolonce "Zpracoval:" nese služební číslo 280 237 a podpis pracovníka.
Ve věci stěžovatelů poprvé rozhodl odsuzujícím rozsudkem Krajský soud v Plzni dne 3. 1. 2003, sp. zn. 5 T 4/2002. K odvolání stěžovatelů, obžalovaného G. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 10 To 31/03, předešlý rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil Krajskému soudu v Plzni. V odůvodnění ve vztahu k protokolu a záznamu telekomunikačního provozu uvedl, že připustit jejich použití jako důkazu před soudem nelze, pokud zpracovatel těchto záznamů je podepsán a označen pouze služebním číslem. Vrchní soud v Praze nepovažuje vytýkané vady protokolu a záznamů za formality, nýbrž za nesplnění taxativně vyjmenovaných podmínek §88 odst. 4 trestního řádu. Vrchní soud v Praze zároveň uvedl, že je na krajském soudu, aby si chybějící údaje vyžádal a doplnil.
Krajský soud v Plzni si vyžádal doplnění informací ve smyslu §88 odst. 4 trestního řádu. Na č. l. 1689 je založen protokol datovaný 23. 5. 2003 č. j. ÚZČ - 319/CB-2003 o záznamu telekomunikačního provozu za základě příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 8. 2001, č. j. V-3 Nt 30/2001 v akci "Deny 20" na účastnické telefonní stanici 420 608 279 759. Záznamy byly pořizovány specializovaným pracovištěm Policie ČR v Českých Budějovicích od 29. 8. 2001 do 1. 10. 2001 na záznamovém zařízení automaticky, bez přímé účasti konkrétní osoby v souladu s citovaným příkazem soudu a v souladu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 143/2001. Dále protokol obsahuje sdělení o přiložení CD-R nosiče evid. číslo 824 konkrétního výrobního čísla a 15 listů přepisu podstatných částí těchto hovorů a sdělení, že veškeré pořízené záznamy jsou uloženy na CD-R nosiči evidenčního čísla 294, předaného dne 20. 2. 2002 pod č. j. ÚZČ-98/CB-2002. Podepsán vedoucí expozitury ÚZČ SKPV mjr. Ing. M. Z.. Přílohou k protokolu je "vyhodnocení zvukového záznamu" obsahující přepis zvukových záznamů s příslušnými specifikacemi.
V pořadí druhým odsuzujícím rozsudkem rozhodl Krajský soud v Plzni dne 7. 11. 2003. Ve vztahu ke zpochybňované použitelnosti ve spise založených protokolů o záznamech telekomunikačního provozu jako důkazu v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že údaje v protokolu identifikující příkaz soudu jsou zjevně nesprávné, neboť neodpovídají skutečnému stavu. Konstatoval dále, že nově zaslaný přepis hovorů odpovídá již dříve provedeným protokolům na č. l. 818-864. Krajský soud v Plzni tak měl zato, že protokol ze dne 23. 5. 2003 založený na č. l. 1689 se nepochybně týká právě těchto hovorů a spolu s novými přepisy jednotlivých hovorů je třeba tento důkaz brát jako celek. Náležitosti ustanovení §88 odst. 4 tak považoval za splněné, když zdůraznil, že záznamy telefonických hovorů byly pořizovány specializovaným pracovištěm Policie České republiky v Českých Budějovicích na záznamovém zařízení automaticky, bez přímé účasti konkrétní osoby. Krajský soudu v Plzni zároveň provedl důkaz přímým poslechem záznamu telefonických hovorů z nosiče CD-R, označeného DENY 20 přímo v jednací síni.
K odvolání stěžovatelů a dalších obžalovaných Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 10 To 173/03, citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni opět zrušil. V odůvodnění poukazuje opět na formální nedostatky protokolů o odposleších, tedy neuvedení osoby, která záznam pořídila a nesrovnalosti v časech provádění odposlechů ve vztahu k tomu, co bylo soudem povoleno. Uvedl dále, že uvedené nedostatky je možno napravit opětovným vyžádáním.
Na č. l. 2207 spisu je založen průvodní dopis nadepsaný "Akce DENY 20 - oprava protokolu", v němž je informace o zaslání opraveného protokolu o záznamu telekomunikačního provozu č. j. ÚZČ - 319/CB-2003 ze dne 23. 5. 2003 v akci "DENY 20". K zápisu nesprávných údajů do protokolu došlo administrativní chybou při zpracování písemnosti. Dále je založen protokol o záznamu telekomunikačního provozu realizovaném na základě příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2001, č. j. V - 5 Nt 24/2001 v akci "DENY 20" na účastnické telefonní stanici 420 608 279 759. Záznamy byly prováděny od 3. 7. 2001 do 1. 10. 2001. V ostatním se protokol shoduje s protokolem na č. l. 1689.
V pořadí třetím odsuzujícím rozsudkem, který zároveň stěžovatelé napadají ústavní stížností, rozhodl Krajský soud v Plzni výše uvedeným způsobem, když zároveň v odůvodnění vychází z protokolu, který obsahuje označení příkazu soudu a specifikaci období realizovaných odposlechů v souladu s příslušným příkazem soudu na č. l. 810, když ve vztahu k osobě, která záznam pořídila opětovně dodává, že záznamy byly pořízeny automaticky, bez přímé účasti konkrétní osoby.
Odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění poukázal na právní závěry Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004 ve věci 4 Tz 31/2004, podle kterého je možno za "osobu, která záznam pořídila" ve smyslu §88 odst. 1 trestního řádu považovat útvar zvláštních činností Policie ČR.
Zároveň bylo zjištěno, že stěžovatelé B. a N. ve věci podali dovolání, která Nejvyšší soud dne 15. prosince 2004 usnesením sp. zn. 3 Tdo 1239/2004 odmítl.
Po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 4/2002 Ústavní soudu shledává, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska zjevně neopodstatněná.
III.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu. Jako soud stojící mimo soustavu obecných soudů tyto obecné soudy nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ústavní soud si je vědom důležitosti dotčených ústavně zaručených práv, jejichž porušení stěžovatelé namítají. Samotný odposlech je závažným dotčením soukromí osob, jichž se týká. Podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy zásah do práva na respektování soukromého života a korespondence je oprávněný jen za splnění tří podmínek, kdy zásah musí mít zákonný základ a musí být učiněn v souladu s tímto základem; dále zásah musí sledovat některý z cílů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení, tj. národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochranu veřejného pořádku, předcházení kriminalitě, ochranu zdraví nebo morálky nebo ochranu práv a svobod jiných; a konečně zásah musí být v demokratické společnosti pro dosažení některého z těchto cílů nezbytný.
Má-li postih trestné činnosti být účinný, musí příslušné orgány v souvislosti s rychlým rozvojem komunikační techniky stále častěji využívat technických prostředků k získávání důkazů pro trestní řízení prostřednictvím odposlechu telefonních zařízení. Zároveň je Ústavnímu soudu z odborné literatury i dalších veřejně přístupných zdrojů známa poměrně výrazná tendence nominálního nárůstu odposlechů v podmínkách České republiky. Obecně s touto tématikou pochopitelně vyvstává i řada otázek souvisejících s lidskoprávní rovinou, co do mechanismů, které veřejná moc pro takový zásah využívá, co do záruk a pojistek existujících proti zneužití a co využitelnosti takových poznatků proti konkrétním osobám. V řízení o této ústavní stížnosti však ústavnímu soudu nijak nepřísluší hodnotit povšechně tento stav, nýbrž zaměřit se na konkrétní situaci a námitky stěžovatelů, kteří jádrem ústavní stížnosti učinili výklad ustanovení trestního řádu o formálních náležitostech protokolů o záznamech telekomunikačního provozu, za účelem jejich provedení jako důkazu v trestním řízení.
Všichni stěžovatelé zpochybňují procesní použitelnost záznamu telekomunikačního provozu a příslušných protokolů a polemizují s právním názorem soudů, co do výkladu pojmu "osoba, která záznam pořídila" ve smyslu ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou dodává, že jeho úkolem je v obecné rovině nyní přezkoumat, zda řízení bylo vůči stěžovatelům spravedlivé jako celek a případně, zda pochybení obecných soudů byla napravena v řízení před jimi samými. V konkrétním případě, zda záznamy telekomunikačního provozu, které byly s připojenými protokoly před soudem opakovaně provedeny, lze před soudem použít jako důkaz, tedy shrneme-li námitky stěžovatelů, zda mají formu podle §88 odst. 4 trestního řádu.
Smyslem řízení o ústavní stížnosti není perfekcionistická revize předešlého řízení, ale prověření, zda výsledek řízení před obecnými soudy není poznamenán pochybeními natolik intenzivními, že rozhodnutí o vině a trestu se vymyká zárukám spravedlivého procesu. Zároveň není úkolem Ústavního soudu obecně odstraňovat rozpory v rozdílné, resp. vyvíjející se judikatuře obecných soudů, jakkoliv by k tomu měl faktickou příležitost.
Ústavní soud při posouzení uvedené námitky vycházel zejména ze skutečnosti, že obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích svou interpretaci ustanovení §88 odst. 4 trestního řádu, tedy výklad pojmu "osoba, která záznam pořídila", náležitě vyložily, objasnily a odůvodnily. V napadených rozhodnutích vyjádřený výklad tohoto pojmu dle názoru Ústavního soudu není v nyní projednávaném případě názorem nelogickým, libovolným či zcela svévolným. Zároveň je však nutno poukázat na skutečnost, že ve spise obsažené "verze" protokolů o záznamu telekomunikačního provozu Ústavní soud hodnotí ve vzájemném kontextu a nemůže odhlédnout od faktu, že ačkoliv obecné soudy vyjádřily názor, že automatizované digitální odposlechy byly zaznamenávány bez přímé účasti konkrétní osoby, protokoly založené na č. l. 818 a násl. obsahují podpis a služební číslo pracovníka příslušného Útvaru zvláštních činností Policie ČR, který se na odposleších podílel. Tato fyzická osoba je tak zcela konkrétně identifikovatelná. Zároveň je ve spise obsaženo několik dalších písemností, z nichž vyplývá, že ve věci předmětných záznamů s obecným soudem komunikuje konkrétní pracovník, který je zároveň s uvedením jména, hodnosti a pracovního zařazení, podepsán pod protokoly označovanými jako "2. verze" a "3. verze". Uvedené písemnosti, provedené jako důkaz na hlavních líčeních soudu I. stupně, proto v tomto nebudí v Ústavním soudu dojem, že by se jednalo o důkazy, které by mohly být vykládány jako objektivní výsledek činnosti jiného než lidského faktoru, jak ad absurdum dovozují stěžovatelé. Záznamy samotné i údaje v nich obsažené mají vztah ke konkrétním fyzickým osobám a nejsou anonymními.
Zároveň ve vztahu k námitkám vůči postupu při odstraňování formálních nedostatků jednotlivých protokolů Ústavní soud zásah do na základních práv stěžovatelů neshledal, když tyto změny v daném případě neměly vliv na obsah záznamu o telekomunikačním provozu a zároveň vzhledem k písemnostem obsaženým ve spise je zjistitelný obsah a charakter změn protokolu. Zejména od počáteční fáze řízení soudní spis na č. l. 810 obsahuje příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný Okresním soudem v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. V-5 Nt 24/2001, jehož přesné označení a časové období realizace provedených odposlechů skutečně obsahuje až "třetí verze" protokolu.
Ústavní soud je toho názoru, že je to především Nejvyšší soud, v jehož pravomoci je výklad ustanovení trestního řádu včetně §88. Pokud obecné soudy byly při své rozhodovací činnosti seznámeny s právními závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2004, sp. zn. 4 Tz 31/2004, a některé z těchto závěrů aplikovaly i na věc stěžovatelů, nepostupovaly tak v tomto konkrétním případě protiústavně. Uplatněné námitky stěžovatelů tak byly v řízení před obecnými soudy ústavněkonformně vypořádány.
Pokud stěžovatelé dovozují, že postup obecných soudů prakticky vylučuje aplikaci ustanovení §88 odst. 1 věta druhá a třetí trestního řádu, kde je stanoveno, že provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné a že takový odposlech je policejní orgán povinen ihned přerušit, záznam zničit a získané informace nijak nepoužít, Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčuje. Není rozumného důvodu pro závěr, že nahrazení mechanické obsluhy nahrávacího zařízení fyzickou osobou automatickým digitálním zařízením snižuje ochranu základních práv, zejm. práva obhajoby na určitou autonomii a volnost ve vztahu orgánům činným v trestním řízení. Ačkoliv při automatizovaném digitálním nahrávání je zaznamenáno vše, nic nezprošťuje policejní orgán povinnosti i přesto postupovat podle §88 odst. 1 věta třetí trestního řádu, především záznam o komunikaci s obhájcem zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Práva obhajoby musí zůstat plně ochráněna. V této souvislosti Ústavní soud podtrhuje dozorovou funkci státního zástupce. Je zjevné, že tyto záruky respektuje i uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2004, sp. zn. 4 Tz 31/2004, kde se mimo jiné uvádí, že "za splnění dalších zákonných podmínek lze pak takto pořízený záznam telekomunikačního provozu použít jako důkaz".
Ve vztahu k uvedeným námitkám tedy Ústavní soud dochází k závěru, že stěžovatelé dílem polemizují s odůvodněnými právními závěry obecných soudů a jejich interpretací jednoduchého práva, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a dílem požadují po Ústavním soudu formalistický přístup při hodnocení náležitostí protokolů o záznamech telekomunikačního provozu založených ve spise. Sami, jak je zřejmé, hodnotí jednotlivé položky soudního spisu izolovaně, bez ohledu na vzájemnou provázanost citovaných písemností vzhledem k postupu při odstraňování popsaných pochybení, jež je ovšem ve spise dostatečně podchycen. Po zvážení všech zjištěných skutečností Ústavní soud došel k závěru, že obecné soudy v namítaných bodech nepřekročily meze dané ústavním pořádkem.
Ústavní soud dále zjišťoval, zda v rozsahu uplatněných námitek obecné soudy respektovaly zásady spravedlivého procesu při hodnocení důkazů. Z již zcela ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že do jeho pravomoci zásadně nespadá revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto, dle názoru Ústavního soudu, rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizovaném v ustanovené §2 odst. 6 trestního řádu.
Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelů. Je zřejmé, že stěžovatelé svá vyjádření k provedeným důkazům a své námitky uplatňovali opakovaně v rámci obhajoby a i v písemných odvoláních. Z odůvodnění rozsudků obou soudů však vyplývá, že se obecné soudy obhajobou stěžovatelů zabývaly opakovaně a že se s jejich námitkami dostatečně vyrovnaly. Proto ve zbylém postačí na odůvodnění obou napadených rozsudků odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu