ECLI:CZ:US:2006:1.US.90.05
sp. zn. I. ÚS 90/05
Usnesení
I. ÚS 90/05
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem, Kovářská 17/1169, 190 00 Praha 9, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 9 To 457/2004, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 46 T 64/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Pro přezkoumání formálních náležitostí návrhu podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zjistil Ústavní soud, že návrh trpí řadou vad. Stěžovatel byl proto opakovaně vyzván k jejich odstranění a opakovaně mu k tomu byla určena lhůta. Vytknuté vady byly ve stanovené lhůtě odstraněny.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 9. 2004 byl mj. stěžovatel shledán vinným ze spáchání jednak trestného činu krádeže ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), písm. e) trestního zákona a jednak trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl podle §238 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že, stručně řečeno, v přesně zjištěném čase dne 10. 5. 2004 společně se spoluobžalovaným vnikli do zajištěné garáže, ze které nic neodcizili, poškozením vrat způsobili poškozenému škodu ve výši 500,- Kč, a stěžovatel se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 1 T 281/2001, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
O odvolání mj. stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 9 To 457/2004, tak, že se odvolání podle §256 trestního řádu zamítá.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená čl. 6 odst. 3 písm. b), písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Článek 40
(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
K tvrzenému protiústavnímu zásahu mělo podle stěžovatele dojít tak, že Obvodní soud pro Prahu 4 mu dne 6. 9. 2004 doručil (do vazby, v jiné trestní věci) předvolání k hlavnímu líčení na den 16. 9. 2004, návrh na potrestání a výzva, aby si ve lhůtě pěti dnů zvolil obhájce, neboť je dán důvod nutné obhajoby s poučením, že pokud si jej nezvolí, bude mu soudem ustanoven. Stěžovatel si obhájce nezvolil. Obvodní soud pro Prahu 4 však již první den běhu lhůty, aniž by čekal na volbu stěžovatele, stěžovateli obhájce ustanovil. Toto ustanovení bylo stěžovateli a patrně i ustanovenému obhájci doručeno dne 13. 9. 2004. Stěžovatel údajně neměl možnost se s obhájcem před hlavním líčením spojit a ani tento jej ve vazbě nenavštívil. Před hlavním líčením proto došlo k jediné komunikaci mezi stěžovatelem a obhájcem formou "krátké rozmluvy". Dle protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 9. 2004 je zaznamenáno, že u obou obhájců (tj. stěžovatele a spoluobžalovaného) nebyla zachována lhůta k přípravě před hlavním líčením a že obhájci souhlasí se zkrácením lhůty. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že mu byly odebrány vzorky DNA, přičemž o srovnání těchto vzorků není ve spise záznam. Z toho dovozuje, že srovnání bylo negativní.
Po pečlivém prozkoumání ústavní stížnosti a jejích příloh dochází Ústavní soudu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.
Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v nyní posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené §2 odst. 6 trestního řádu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se v řízení nemohl dostatečně obhajovat. Úkolem Ústavního soudu bylo posoudit zda uvedená námitka dosahuje ústavněprávní roviny v kontextu celého trestního řízení, které se proti stěžovateli vedlo.
Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovateli byl v řízení ustanoven obhájce. Ve vztahu ke stěžovatelově tvrzení, že s ním před hlavním líčením obhájce komunikoval pouze krátkou dobu a při hlavním líčení dne 16. 9. 2004 souhlasil se zkrácením lhůty k přípravě, Ústavní soudu dodává, že tato skutečnost nemůže sama o sobě znamenat porušení práv zaručených čl. 6 odst. 3 písm. b), písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle zjištění Ústavního soudu je z napadených rozhodnutí obecných soudů patrné, že stěžovatel svoji obhajobu před soudem nalézacím přesto uplatnil. Později pak znovu písemně v odůvodnění odvolání i ve veřejném zasedání soudu odvolacího. Městský soud v Praze ve svém usnesení výslovně konstatuje, že odvolání odůvodnili stěžovatelé jednak sami a jednak prostřednictvím svých obhájců. Ústavní soud tak nedochází k závěru, že by stěžovatel své argumenty nemohl v řízení uplatnit tak, že by byla dotčena jeho základní práva.
Vznesenými námitkami se oba soudy dostatečně zabývaly, jak z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá.
Námitky, které stěžovatel údajně před obecnými soudy nemohl uplatnit, ostatně věrohodně a relevantně neuvedl ani v ústavní stížnosti. Pouze v jediném bodu v ní stěžovatel jako důkaz své neviny hodnotí údajné zjištění příslušných orgánů, že na místě činu nebyly nalezeny stopy stěžovatelovy DNA. Kromě zjištění, že stěžovateli (ani obhájci) nic nebránilo tuto námitku uplatnit před oběma ve věci rozhodujícími soudy, Ústavní soud uzavírá, že ani tato skutečnost závěry soudů o vině stěžovatele nijak nevyvrací.
Ve zbylém tak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v Ústavní stížnosti pouze polemizuje s právními závěry soudů, neboť nesouhlasí s jejich způsobem hodnocení provedených důkazů.
Nad rámec uvedeného však Ústavní soud považuje za nutné v obecné rovině zdůraznit, že právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).
Jakkoliv v projednávané věcí není namítaný postup obhájce skutečností, odůvodňující zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soudu konstatuje, že nedbalý postup ustanoveného advokáta při komunikaci s obhajovaným v rámci přípravy na hlavní líčení, na který si navrhovatel stěžuje, je s ohledem na smysl práva na obhajobu, závažným nedostatkem práce advokáta, za předpokladu pravdivosti tvrzení stěžovatele. Advokacie požívá v demokratickém státě výsadního postavení nejen za účelem poskytnutí kvalifikovaných individuálních právních služeb veřejnosti, ale i z důvodu potřeby upevňovat principy právního státu, k nimž nepochybně patří i důvěra občanů v právo a jeho vymahatelnost. Komunikace s obhajovaným hraje obecně v přípravě strategie obhajoby nezastupitelnou roli.
Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud nalézací ke svému rozsudku připojil podrobné odůvodnění logicky provázané a vnitřně konzistentní, přičemž dostatečně vysvětlil na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatele. Soud odvolací pak adekvátně reagoval na námitky stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádal. Jako na ústavně konformní tak Ústavní soud na odůvodnění obou napadených rozhodnutí odkazuje.
Z uvedených důvodů tak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu