ECLI:CZ:US:2006:2.US.154.06.1
sp. zn. II. ÚS 154/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného advokátem Mgr. Vojtěchem Veverkou, se sídlem Nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 15 C 7/2004, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 30 Co 398/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, za účasti Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z připojených kopií rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující: Obchodní společnost Středočeská energetická, a.s. (v původním řízení žalobkyně) se žalobou proti stěžovateli domáhala uložení povinnosti zaplatit částku 249.185,70 Kč s úrokem z prodlení (původně žalovala o částku 274.000,- Kč s úrokem z prodlení, v průběhu řízení vzala žalobu co do částky 24.814,30 Kč s příslušenstvím zpět). Stěžovatelka uzavřela s žalobkyní smlouvu o dodávce elektřiny. Pracovníci žalobkyně dne 9. 2. 2000 zjistili, že na krycím plechu elektroměru umístěného na sloupku v plotu nemovitosti stěžovatele je narušena plomba a že u elektroměru jsou odpojeny dvě fáze, na kterých bylo zapojeno elektrické topení, takže odběr nabíhá pouze v minimálním množství (měřena byla pouze jedna fáze). Nezávadnost elektroměru byla prokázána reklamací měřícího zařízení a vyjádřením Státního metrologického střediska, kalibračním listem a znaleckým posudkem. Podle ustanovení §22 odst. 1 písm. c) tehdy účinného zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci (dále jen "energetický zákon") tento stav odpovídá skutkové podstatě neoprávněného odběru elektřiny. Z tohoto titulu žalobkyně po stěžovateli požadovala za období od 6. 9. 1999 do 9. 2. 2000 (doba od posledního vyúčtování do zjištění neoprávněného odběru) náhradu vzniklé škody, jejíž výši odvozovala z vyhlášky č. 169/1995 Sb.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 15 C 7/2004, uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 249.185,70 Kč s 10 % úrokem z prodlení počítaným od 13. 1. 2001 do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvého stupně ve věci rozhodoval znovu poté, co Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele nesouhlasil se způsobem výpočtu výše vzniklé škody, a s touto výhradou rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně zrušil.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 30 Co 398/2004, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14.12.2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005, odmítl.
Stěžovatel napadl všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní popisuje dosavadní průběh řízení. Svou obranu v řízení stavěl na tvrzení, že do měřícího zařízení stěžovatel nikterak nezasáhl a porušení plomby, zabraňující neoprávněnému zásahu do měřícího zařízení, nezavinil. K prokázání svého tvrzení navrhl výslech svědka, který měl vypovídat ke stavu plomby v době před jejím porušením. Stěžovatelovu argumentaci i výslech svědka však obecné soudy odmítly s odůvodněním, že k naplnění skutkové podstaty neoprávněného odběru elektřiny ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 písm. d) energetického zákona není otázka zavinění rozhodná. Stěžovatel s takovou interpretací zákona nesouhlasí a považuje ji za ústavně nekonformní. Domnívá se, že neoprávněně zvýhodňuje žalobkyni, coby monopolní dodavatelku elektřiny. V důsledku takového výkladu zákonného ustanovení nemá odběratel ani v případě, kdy by k porušení plomby došlo kupříkladu úmyslným zaviněním pracovníků dodavatele, vyšší mocí nebo jednáním třetích osob, žádnou možnost se v řízení bránit, neboť sám fakt, že plomba byla porušena, znamená vznik nároku dodavatele elektřiny proti němu. Stěžovatel polemizuje i se závěrem Nejvyššího soudu, že zákonné ustanovení je v tomto případě zcela jednoznačné a že výkladem nelze jeho smysl měnit. Podle názoru stěžovatele ustanovení §22 odst. 1 písm. d) výslovně neuvádí, že o neoprávněný odběr se jedná i bez ohledu na zavinění odběratele, nic tedy údajně nebrání tomu, aby princip zavinění byl vztažen i na neoprávněný odběr podle tohoto ustanovení, tak jak je tomu v ustanovení §22 odst. 1 písm. c). Stěžovatel nenavrhl zrušení předmětného ustanovení §22 odst. 1 písm. d) energetického zákona, neboť s účinností od 1. 1. 2001 byl tento zákon zrušen novým energetickým zákonem. Návrh na zrušení uvedeného ustanovení podle názoru stěžovatele mohly podat obecné soudy.
Stěžovatel se v řízení bránil i proti nepřiměřené výši dovozeného nároku na náhradu škody. Zákon ponechal určení způsobu výpočtu škody na ministerstvu, které vyhláškou č. 169/1995 Sb. tento způsob stanovilo. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že nárok na náhradu škody takto vypočtený naprosto neodpovídá pravděpodobné výši odběru elektrické energie běžným odběratelem. Stěžovatel odhaduje, že nárok převyšuje běžný odběr zhruba desetkrát. V tomto rozsahu pak dodavateli vzniká neoprávněný zisk. Uvedený právní akt proto stěžovatel považuje za rozporný s ústavním pořádkem. Obecné soudy měly podle názoru stěžovatele tuto skutečnost při výkladu vyhlášky dovodit a s ohledem na skutečnost, že soudy jsou při rozhodování vázány toliko zákonem, měly rozhodnout bez zřetele na tuto podzákonnou normu.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly dokazování vedoucí k úplnému zjištění skutkového stavu, a nesouhlasí ani s právními názory, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou je, zda na posuzovanou věc dopadá ustanovení §22 odst. 1 písm. d) energetického zákona a zda výklad učiněný obecnými soudy dikci zákona odpovídá. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Obecné soudy vyšly ze smlouvy o dodávce elektřiny, jejíž součástí jsou podmínky dodávky elektřiny. Podle ustanovení §2 odst. 10 vyhlášky č. 140/1978 Sb., jejíž výklad stěžovatel nikterak nezpochybňuje, je odběratel odpovědný za řádný stav elektrického zařízení a podle §8 odst. 3 této vyhlášky je povinen chránit měřící a ovládací zařízení dodavatelem umístěná v jím užívaných místnostech před poškozením. Obecné soudy tak dovodily, že stěžovatel měl podle uzavřené smlouvy o dodávce elektřiny povinnost chránit stav měřícího zařízení dodavatele a za jeho řádný stav nesl odpovědnost.
Podle ustanovení §22 odst. 1 písm. d) energetického zákona neoprávněným odběrem je odběr měřícím zařízením, které nebylo připojeno dodavatelem nebo na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci.
Ze záznamu o neoprávněném odběru elektřiny ze dne 9. 2. 2000, potvrzeném výpovědí dvou pracovníků žalobkyně provádějících kontrolu, vyplývá, že u elektroměru instalovaného v odběrním místě stěžovatele došlo k narušení plomby na krycím plechu a od elektroměru byly odpojeny dvě fáze, takže měřil minimální množství skutečně odebrané elektřiny. Obecné soudy v této situaci považovaly za nadbytečný návrh stěžovatele na výslech svědka S., který se měl vyjádřit ke stavu elektroměru před kontrolou pracovníky žalobkyně a k otázce zavinění stěžovatele. Podle názoru obecných soudů, by svědek S. nemohl zpochybnit výpověď dvou pracovníků žalobkyně, neboť nebyl přítomen kontrole elektroměru dne 9. 2. 2000, a otázka zavinění stěžovatele není podle zákonné dikce ve věci rozhodná. Ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.). Povinností soudu pouze je odůvodnit, proč neprovedl i další důkazy (§157odst. 2 o.s.ř.), což soud učinil. Ústavní soud s ohledem na uvedené neshledal důvod považovat shora popsaný postup obecných soudů za ústavně nonkonformní.
Stejně tak ani postupu, který obecné soudy při výkladu ustanovení §22 odst. 1 písm. d) energetického zákona zvolili, nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Toto zákonné ustanovení zakládá objektivní odpovědnost odběratele za poškození zajištění proti neoprávněné manipulaci umístěného na elektroměru. Takový výklad zcela odpovídá zákonné dikci za použití metody gramatické a Ústavní soud jej shledal ústavně souladným i ve své dřívější judikatuře (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn, I. ÚS 299/03). Zákonodárce kritérium zavinění odběratele zařadil do skutkové podstaty upravené v předcházejícím ustanovení [§22 odst. 1 písm. c) energetického zákona], nikoli již v ustanovení §22 odst. 1 písm. d), které na posuzovanou věc dopadá.
Stěžovatel uzavřel se žalobkyní smlouvu o dodávce elektrické energie odkazující na příslušné právní předpisy na tento právní vztah dopadající. Řadu let využíval oprávnění, která z ní pro něj plynula. Povinnost, k níž se zavázal, totiž chránit elektroměr před poškozením, však stěžovatel nesplnil. Tuto skutečnost ostatně stěžovatel nezpochybňuje.
Opakované námitky týkající se výše náhrady škody stěžovatel uplatnil i v předchozím řízení. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval. Vyhláška č. 169/1995 Sb. stanovuje pro různé případy, kdy nelze stanovit množství odebrané elektřiny, různé metody výpočtu. Skutečně odebraná energie konkrétním odběratelem za předchozí či následující období je pro výpočet množství odebrané energie za neměřené období určující v případě, kdy nelze stanovit množství odebrané elektřiny v důsledku závady na měřícím zařízení. V posuzovaném případě však byl elektroměr zcela v pořádku. Za situace, kdy skutečně spotřebovanou elektrickou energii nelze zpětně určit, jsou stanovena pravidla výpočtu bez zřetele na jiná období (vychází se z předpokládaného časového využití elektřiny 16 hodin denně za cenu stanovenou podle platných cenových předpisů). Skutečně odebranou elektrickou energii tak nelze zohlednit, neboť její výši nelze zpětně prokázat. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se vypořádal i s namítanou otázkou neoprávněného zisku žalobkyně.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Ústavní soud neshledal podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
V Brně dne 12. října 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu