ECLI:CZ:US:2006:2.US.177.05
sp. zn. II. ÚS 177/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH International, a. s., IČ: 25388967, se sídlem Havířov - Suchá, U Pošty 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2005, č. j. 5 Afs 55/2004-43, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2003, č. j. 30 Ca 464/2001-23, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. 7. 2001, č. j. 474/2001-01-0101/10, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav-dálnice ze dne 28. 11. 2000, č. j. 3675-0223/10/2000/CZ, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Břeclav jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Brně, Celní ředitelství Brno a Celní úřad Břeclav - dálnice postupem předcházejícím jejich vydání zasáhl do jejího základního právo na spravedlivý proces.
Z obsahu stížnosti a odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu byly zjištěny následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí věci. Celní úřad Břeclavi vydal dne 28. 11. 2000 rozhodnutí, č. j. 3675-0223/10/2000/CZ, kterým stěžovatelce, jako ručitelce, stanovil na základě §260 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, povinnost zaplatit celní dluh za dlužníka, deklaranta Z. Ch., ve výši 234.145 Kč. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítlo Celní ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 17. 7. 2001, č. 474/2001-01-0101/10. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí celního ředitelství zamítl krajský soud dne 4. 12. 2003 rozsudkem, č. j. 30 Ca 464/2001-23.
Proti rozhodnutí krajského soudu se stěžovatelka bránila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č. j. 5 Afs 55/2004-43, zamítl. V odůvodnění se s odkazem na ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyrovnal s námitkou stěžovatelky o nemožnosti vydání dodatečného platebního výměru, aniž by bylo předchozí rozhodnutí celního úřadu zrušeno. Uvedl, že celní dluh vzniká přijetím celního prohlášení, kterým deklarant, ve smyslu §105 odst. 4 celního zákona, mj. potvrzuje správnost údajů v něm uvedených, a zavazuje se k plnění povinností vyplývajících z propuštění zboží. Soud se zabýval také existencí deklaranta a z toho vyplývajícími možnými důsledky pro platnost celního prohlášení. Uvedl, že stěžovatelka byla v celním řízení v postavení přímého zástupce, ve smyslu §107 odst. 2 písm. a) celního zákona. K povinnosti uhradit celní dluh se stěžovatelka zavázala sama v záruční listině, o jejíž pravosti nevznikly pochybnosti. Skutečnost, že nemohla ovlivnit nesprávné celní zařazení, je pro závěr o existenci ručitelského závazku bezvýznamná. Vznik platební povinnosti stěžovatelky není odvislý od dodatečného platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník celní dluh nezaplatil a že za splnění dluhu stěžovatelka ručí. Podstatné je, že rozsah ručitelského závazku je vymezen částkou uvedenou v záruční listině, bez ohledu na to, zda následně dojde ke změně celního zatřídění zboží deklarovaného v celním prohlášení. Tvrzenou majetkovou újmu, která stěžovatelce vznikla v důsledku nepravdivých informací poskytnutých deklarantem, může stěžovatelka uplatnit v občanském soudním řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že nebyl správný postup celního orgánu, pokud vydal dodatečný platební výměr, jímž doměřil celní dluh, který deklarantem zaplacen nebyl, a jeho úhradu požaduje po stěžovatelce jako ručiteli. Obšírně potom vysvětluje, podle kterých ustanovení celního zákona měly celní orgány v dané věci postupovat a jak měla být interpretována. Polemizuje se závěry soudů stran obsahu a rozsahu svého ručitelského závazku a poukazuje na obsahové nedostatky správních rozhodnutí, k nimž soudy nepřihlédly. V podání odkazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 8/98, sp. zn. II ÚS 344/02, sp. zn. I. ÚS 107/2000, sp. zn. I. ÚS 445/2000, a sp. zn. IV. ÚS 460/2000, a též na usnesení, sp. zn. I ÚS 362/98, s nimiž mají být napadená rozhodnutí v rozporu. Zjištění celního dluhu považuje za rozporné s dikcí celního zákona, daň byla v jejím případě vybrána neoprávněně.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Námitky stěžovatelky, týkající se správnosti aplikace podústavních právních předpisů, lze rozdělit do dvou skupin - těch, které v ústavní stížnosti uvádí zcela nově, a těch, které již uvedla v řízení před správními orgány a následně v řízení před obecnými soudy.
V první skupině se jedná o námitky, že se na deklaranta Z. Ch. mělo ve světle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 362/1998, nahlížet jako na výrobce předmětného zboží, že správní rozhodnutí odkazuje pouze na procesní, nikoliv též hmotněprávní normu, a postrádá též další obsahové náležitosti, anebo že celní orgán postupoval v rozporu s ustanovením §257 odst. 1 písm. a) celního zákona. Podle principu subsidiarity, kterým se Ústavní soud řídí ve své rozhodovací činnosti, je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. S odkazem na tento princip a v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítá Ústavní soud tyto stížnostní důvody jako nepřípustné. Stěžovatelka totiž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, protože ve svých předchozích opravných prostředcích výše zmíněné námitky nikdy neuvedla. Požadavek na vyčerpání všech opravných prostředků nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale i z hlediska obsahového. To znamená, že stěžovatelka měla napadnout jí tvrzená pochybení celních orgánů v řízení před správními soudy, neučinila-li tak, nenaplnila podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Argument stěžovatelky (sama jej nakonec označuje jen jako podpůrný), že česká úprava celního řízení byla harmonizována s úpravou komunitární, kde se podle informací stěžovatelky chystají změny v systému zajištění celního dluhu, pak podle názoru Ústavního soudu zcela postrádá souvislost s namítaným zásahem do práva na spravedlivý proces.
Druhá skupina námitek je v podstatě totožná s těmi, se kterými se již zabývaly správní orgány a správní soudy (námitky týkající se správného zařazení dováženého zboží, oprávnění celního úřadu vydat dodatečný platební výměr a další). Zde se argumentace stěžovatelky odehrává pouze v rovině podústavního práva. Z toho, že správní soudy její obranu neakceptovaly, dovodila, že neposkytly ochranu jejím ústavně zaručeným základním právům. Stěžejní otázkou je podle stěžovatelky otázka jejího ručitelství ve vztahu k údajům uvedeným v celním prohlášení. Jediný správný a ústavně konformní výklad podle stěžovatelky je, že pokud byl do oběhu propuštěn druh zboží s jiným účelem využití, než který je uveden v záruční listině, stěžovatelka neručí za případný celní dluh. Správní orgány a správní soudy přinášejí interpretaci zcela odlišnou a v podstatě konstatují, že z hlediska ručení stěžovatelky, ke kterému se navíc zavázala dobrovolně postupem podle §256 písm. c) celního zákona, v tehdy platném znění, je rozhodující, jaký druh zboží byl fakticky propuštěn a k jakému účelu bude použit (zboží k výrobě bionafty), a nikoli pouze (nepravdivě) uvedený účel v celním prohlášení (čistící prostředky).
Jestliže stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje, aby rozhodl, která z obou uvedených interpretačních alternativ je tou správnou, staví tím Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je, jak Ústavní soud již výše připomněl, role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek (viz např. nález, sp. zn. III. ÚS 224/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17). Ty však v daném případě splněny nebyly. Obecné soudy svá rozhodnutí, nejen ve vztahu k této námitce, ale i k námitkám dalším, řádně odůvodnily; v podrobnostech lze zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud dodává, že neshledal žádný nesoulad stížností napadených rozhodnutí se závěry svých starších nálezů, na které stěžovatelka ve stížnosti poukazuje a které stýkají skutkově odlišných případů.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu