ECLI:CZ:US:2006:2.US.178.05
sp. zn. II. ÚS 178/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky CZECH International, a.s., se sídlem Havířov - Suchá, U Pošty 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Záhonech 71, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005, čj. 5 Afs 65/2004-49, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2003, čj. 30 Ca 454/2001-28, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. července 2001, čj. 474/2001-01-0101/20, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. listopadu 2000, čj. 3675-0223/20/2000/CZ, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Břeclav - dálnice, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jež zamítl její žalobu proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. července 2001 (474/2001-01-0101/20), kterou se stěžovatelka se domáhala přezkoumání rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. listopadu 2000, čj. 3675-0223/20/2000/CZ (ve znění rozhodnutí téhož úřadu ze dne 2. 5. 2001 o opravě zřejmého omylu a nesprávnosti). Uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 247.094,- Kč za dlužníka - deklaranta Z. Ch., podnikajícího pod obchodním jménem BETON PROFI, Hoštěc 7, Teplá, DIČ: 130-7008145848 (dále jen "deklarant").
Stěžovatelka převzala jako ručitel závazek zaplatit celní dluh podle §260 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen "celní zákon"), za deklaranta do výše 300 653,- Kč. V jednotné celní deklaraci bylo zboží, za které převzala stěžovatelka záruku, uvedeno pod názvem "N-alkány těžké C14-C18" s poznámkou "BUDE POUŽIT JAKO ČISTÍCÍ PROSTŘEDEK". Celní úřad Břeclav - dálnice tuto záruku stěžovatelky, uvedenou pod číslem 10223249-00841-5, přijal a povolil, aby se stěžovatelka stala deklarantovi ručitelem. Poté bylo Celním úřadem Břeclav - dálnice zjištěno, že deklarant prodal deklarované zboží jako surovinu pro výrobu bionafty, a nikoli jako čistící prostředek. Z tohoto důvodu byl Celním úřadem Břeclav - dálnice vydán dodatečný platební výměr, kterým deklarantovi doměřil celní dluh ve výši 247 094,- Kč, neboť zboží odpovídalo jiné položce celního sazebníku, než bylo uvedeno v jednotné celní deklaraci. Deklarant ve stanovené lhůtě celní dluh nesplnil, proto Celní úřad Břeclav - dálnice rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2000 (3675-0223/20/2000/CZ) stanovil povinnost zaplatit celní dluh stěžovatelce z titulu ručitelského závazku.
V ústavní stížnosti, shodně jako ve svých opravných prostředcích, uplatněných v řízení před správními orgány, namítala, že jí správní orgány a obecné soudy uložily povinnost uhradit za deklaranta celní dluh, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelka tvrdila, že k porušení označených práv došlo tím, že jak obecné soudy, tak i správní orgány, zcela v dané věci přehlédly rozdíl mezi daňovým řízením (dle daňového řádu) a celním řízením (dle celního zákona), které má určité specifičnosti. Dále poukázala na okolnosti, za nichž učinila prohlášení o záruce, přijaté příslušným celním úřadem k zajištění celního dluhu, tedy na podkladě celního prohlášení, dle něhož bylo dovezené zboží propuštěno do režimu volného oběhu a vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 53.559,- Kč, kterou deklarant uhradil. Pokud byl vydán dodatečný platební výměr (čj. 3675-0223/20/2000 ze dne 1. září 2000) a vyměřen celní dluh ve výši 247.094,- Kč, který deklarant nesplnil, na základě čehož byla stěžovatelka zavázána k úhradě z titulu jejího ručitelského závazku, je stěžovatelka přesvědčena, že postup celního orgánu nelze mít za správný pro rozpor s ustanovením §257 odst. 1 písm. a) celního zákona.
Stěžovatelka dále namítala, že uvedený dodatečný platební výměr neobsahuje esenciální náležitosti daňového rozhodnutí, když zde není uvedená hmotně právní norma a namítala, že takové rozhodnutí je neplatné pro rozpor s §32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). K této vadě mělo být obecnými soudy přihlédnuto i bez návrhu. Obdobnými vadami trpí i další rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice.
Stěžovatelka se domnívá, že v řízení před správními orgány i obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelka se dovolávala současné právní úpravy Společenství (EU), argumentovala nálezy Ústavního soudu ve věci, sp. zn. I.ÚS 362/1998, I.ÚS 107/2000, I.ÚS 445/2000, IV.ÚS 460/2000, II.ÚS 344/02, a navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.
Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení (Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Břeclav - dálnice) vyjádření k ústavní stížnosti (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvádí, že dle jeho názoru jsou tvrzení stěžovatelky uplatněná v ústavní stížnosti totožná s těmi, která uváděla v řízení před orgány státní správy i před odvolacím soudem. Obecný soud se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v kasační stížnosti v souladu s platnými právními předpisy a konstantní judikaturou Ústavního soudu. K námitce uplatněné až v ústavní stížnosti, spočívající v odlišnosti postupu mezi daňovým řízením a celním řízením (§105 odst. 1 celního zákona), uvedl, že stěžovatelce byla doměřena daň z přidané hodnoty a spotřební daň. Postup správce daně - celního orgánu byl zcela v souladu s ust. §320 písm.b) celního zákona, jež odkazuje na ust. daňového řádu (§46 odst. 7). Námitky stěžovatelky směřující do poskytnuté individuální záruky, která se údajně vztahuje pouze na zboží určené deklarovanou položkou celního sazebníku, považuje za účelové. Bylo plně v dispozici stěžovatelky, zda a do jaké výše záruku poskytne. Jestliže ji poskytla do výše uvedené v záruční listině, nelze se tohoto závazku výkladem uváděným stěžovatelkou zprostit. Záruka byla poskytnuta dle §256 písm. c) celního zákona, stěžovatelka byla v projednávané věci v postavení přímého zástupce ve smyslu §107 odst. 2 písm. a) celního zákona, a v daném případě tedy nejde o případ srovnatelný s těmi, jimiž se zabýval ve stěžovatelkou označených rozhodnutích Ústavní soud. Postup celního orgánu byl shledán souladným s §320 písm. b) celního zákona, ve znění účinném v době rozhodnutí, jakož i s §46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky co do porušení jejích práv. Stěžovatelka nebyla zkrácena na přístupu k soudu a ani jinak jí nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Porušení práv stěžovatelky nelze dovozovat z odlišného výkladu právního předpisu.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatuje, že se danou věcí zabýval v rozsahu uvedeném v ust. §75 odst. 2 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Neztotožnil se s žalobním tvrzením stěžovatelky, že došlo k extenzivnímu výkladu ručitelského závazku, a na tomto svém stanovisku setrvává a uvádí, že stěžovatelka ručila za pravomocně vyměřený celní dluh. Za rozhodné z hlediska interpretace rozsahu ručitelského závazku soud tedy neshledává údaje o sazebním zařazení zboží a sazby daně uvedené v předmětném JCD, neboť jsou v rozporu s vyměřeným celním dluhem.
Celní ředitelství Brno vyjádřilo názor, že v daném případě stěžovatelce nebyla upřena soudní ochrana, jak předvídá ústavní pořádek České republiky. Ve vyjádření se podrobně zabývalo jednotlivými námitkami stěžovatelky, přičemž neshledalo ani v současné době žádných důvodů, proč by mělo dojít v souvislosti s ústavní stížností stěžovatelky ke změně rozhodnutí. Argumentaci judikaturou Ústavního soudu shledalo nepřiléhavou, neboť se jednalo o jiný skutkově i právně odlišný případ, a navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti.
Celní úřad ve svém vyjádření především uvádí, že se podle §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen zákona o Ústavním soudu), vzdává postavení vedlejšího účastníka. K tomu třeba uvést, že účastníkem řízení o ústavní stížnosti jsou ze zákona, dle ustanovení §76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Vzhledem k tomu, že projednávaná ústavní stížnost směřuje (i) proti rozhodnutí tohoto orgánu, stal se tak celní úřad účastníkem a nikoli vedlejším účastníkem tohoto řízení a svého postavení se nemůže vzdát. K projednávané stížnosti celní úřad uvádí, že dle něj není důvodná, a navrhuje proto, aby ji Ústavní soud odmítl.
Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelce není třeba je zasílat k replice.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzal především v úvahu, že se obsahově shodnými ústavními stížnostmi stěžovatelky, směřujícími proti obsahově shodným rozhodnutím obecných soudů a správních orgánů, již opakovaně zabýval (srov. např. IV. ÚS 172/05, IV .ÚS 173/05 a IV. ÚS 175/05, IV. ÚS 176/05, III. ÚS 170/05, III. ÚS 171/05, I. ÚS 175/05, I. ÚS 176/05, I. ÚS 177/05, I. ÚS 178/05 aj.) a pro jejich zjevnou neopodstatněnost je odmítal.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že s ohledem na obsahovou totožnost projednávaných ústavních stížností neshledal důvod k odlišnému posouzení věci a dospěl i v projednávané věci ke shodným závěrům, k jakým dospěl např. v rozhodnutí, sp. zn. IV.ÚS 176/05. Shodně proto k meritu věci uvádí následující:
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, vyvolávají pochybnosti, že jimi stěžovatelka usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí orgánů státní správy a obecných soudů, a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelce na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího správního soudu ve věci aplikace §46 odst. 7 daňového řádu, jehož použití, které v celním řízení stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje, při doměření spotřební daně a daně z přidané hodnoty vyplývá z ustanovení §320 písm. b) celního zákona, který odkazuje na použití ustanovení §46 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 6, a 9 daňového řádu. Odstavec 7, kterého bylo ve věci použito, tak byl uplatněn zcela v souladu se zákonem. Ustanovení §46 odst. 7 daňového řádu umožňuje správci daně po vyměření daně, zjistí-li, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměřit ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem. Takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Námitky stěžovatelky směřující do skutečnosti, že rozhodnutí o původním vyměření daně bylo již pravomocné a nebylo zrušeno, jsou nedůvodné.
Ručení dle §260 odst. 1 celního zákona je jedním ze zajišťovacích prostředků, který má posílit možnosti věřitele dosáhnout splnění pohledávky. Vztah případné odpovědnosti mezi stěžovatelkou a deklarantem nemůže oslabovat nárok věřitele (státu). Stěžovatelka jako přímý zástupce (§107 odst. 2 celního zákona) navrhla předmětné zboží k propuštění do volného oběhu ve smyslu ustanovení §105 odst. 4 celního zákona a zavázala se, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu, tedy celní dluh do výše částky uvedené v záruční listině. Skutečnost, že celní dluh byl rozhodnutím v celním řízení vyměřen v nesprávné výši, však nemá na závazek stěžovatelky splnit skutečně vzniklý celní dluh žádný vliv. Ústavní soud má interpretaci institutu ručení uvedenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu za ústavně konformní a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku se všemi námitkami stěžovatelky řádně vypořádal a obsáhle vyložil, proč byl postup celních orgánů v souladu s celním zákonem, může Ústavní soud - při souhlasu se závěry Nejvyššího správního soudu - na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, které jak sama předestřela v ústavní stížnosti uvádí podpůrně, neboť je neuplatnila v předchozím správním řízení a v řízení před obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení (viz. např. sp. zn.III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99).
Závěrem je nutno uvést, že Ústavní soud neshledal podobnost se stěžovatelkou namítanou judikaturou Ústavního soudu, a to ani s případem řešeným pod sp. zn. IV. ÚS 460/2000. Námitky stěžovatelky, kde se dovolávala právní úpravy Společenství (EU), považuje Ústavní soud za nepřípadné, neboť v době rozhodování nebyla tato úprava na území ČR účinná.
Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů (správních orgánů) všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu