ECLI:CZ:US:2006:2.US.179.05
sp. zn. II. ÚS 179/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti CZECH International, a.s., se sídlem Havířov - Suchá, U Pošty 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze 4, Na Záhonech 71, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.1 2005, sp. zn. 5 Afs 58/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2003, sp. zn. 30 Ca 455/2001, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. 7.2001, č.j. 474/2001-01-0101/19, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. 11.2000, č.j. 3675-0223/19/2000/CZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, který zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno, jímž nebylo vyhověno odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice o uložení povinnosti uhradit celní dluh ve výši 247 307,- Kč za dlužníka - deklaranta Z. Ch., podnikajícího pod obchodním jménem BETON PROFI, Hoštec 7, Teplá, DIČ: 130-7008145848 (dále jen "deklarant").
Stěžovatelka převzala jako ručitel závazek zaplatit celní dluh podle §260 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen "celní zákon"), za deklaranta do výše 302 413,- Kč. V jednotné celní deklaraci bylo zboží, za které převzala stěžovatelka záruku, uvedeno pod názvem "N-alkány těžké C14-C18" s poznámkou "BUDE POUŽIT JAKO ČISTÍCÍ PROSTŘEDEK". Celní úřad Břeclav - dálnice tuto záruku stěžovatelky rozhodnutím ze dne 2. 3. 1999 přijal a povolil, aby se stěžovatelka stala deklarantovi ručitelem. Téhož dne propustil zboží do režimu volného oběhu a vyměřil daň z přidané hodnoty ve výši 58 291,- Kč. Poté, kdy bylo Celním úřadem Břeclav - dálnice zjištěno, že deklarant ve skutečnosti prodal deklarované zboží jako surovinu pro výrobu bionafty, a nikoli jako čistící prostředek, Celní úřad Břeclav - dálnice dne 1. 9. 2000 vydal dodatečný platební výměr, kterým deklarantovi doměřil celní dluh ve výši 247 307,- Kč, neboť zboží odpovídalo jiné položce celního sazebníku, než bylo uvedeno v jednotné celní deklaraci. Deklarant ve stanovené lhůtě celní dluh nesplnil, a proto Celní úřad Břeclav - dálnice rozhodnutím ze dne 28. l1. 2000 stanovil povinnost zaplatit celní dluh stěžovatelce z titulu ručitelského závazku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka shodně jako ve svých opravných prostředcích, uplatněných v řízení před správními orgány a obecnými soudy, namítá, že jí byla uložena povinnost uhradit za deklaranta celní dluh, aniž by byly splněny zákonné podmínky.
Stěžovatelka tvrdila, že jak obecné soudy, tak i správní orgány zcela přehlédly v dané věci rozdíl mezi daňovým řízením (dle zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků - dále jen daňový řád) a celním řízením (dle celního zákona), které má určité specifičnosti. Zejména namítá, že rozhodnutí celního úřadu o propuštění zboží do volného oběhu nabylo právní moci a do dnešního dne nebylo změněno ani zrušeno. Dodatečným platebním výměrem pak vyměřoval Celní úřad Břeclav - dálnice daň ze zcela jiného zboží, než které bylo uvedeno v rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 2. 3. 1999. Dle stěžovatelky přitom ustanovení §46 odst. 7 daňového řádu umožňuje správci daně dodatečně vyměřit daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, nikoli však měnit další údaje ve svém rozhodnutí (mimo částky celního dluhu).
Stěžovatelka dále poukázala na okolnosti, za nichž učinila prohlášení o záruce, přijaté příslušným celním úřadem k zajištění celního dluhu, tedy na podkladě celního prohlášení, dle něhož bylo dovezené zboží propuštěno do režimu volného oběhu a vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 58 291,- Kč, kterou deklarant uhradil. Je přesvědčena, že postup celního orgánu nelze mít za správný pro rozpor s ustanovením §257 odst. 1 písm. a) celního zákona, neboť k vydání dodatečného platebního výměru a vyměření celního dluhu ve výši 247 307,- Kč, který deklarant nesplnil, došlo z titulu ručitelského závazku, jehož rozsah však byl určen jednotnou celní deklarací 102232549-00956-0, přijatou dne 2. 3. 1999 a který nelze vztahovat na jiný druh zboží a jeho určení, než v něm označené.
Stěžovatelka se rovněž dovolávala současné právní úpravy Společenství (EU) a argumentovala nálezy Ústavního soudu ve věci sp.zn. I. ÚS 362/1998, I. ÚS 107/2000, I. ÚS 445/2000, IV. ÚS 460/2000, I. ÚS 344/02. Dle jejího přesvědčení postup celního orgánu i obecných soudů nelze mít za správný a navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že obsahově shodnými ústavními stížnostmi stěžovatelky s totožnou skutkovou i právní argumentací, směřujícími proti obsahově shodným rozhodnutím obecných soudů a správních orgánů, se již opakovaně zabýval (srov. např. usnesení sp.zn. IV. ÚS 172/05, IV. ÚS 173/05 a IV. ÚS 175/05, IV. ÚS 176/05, III. ÚS 170/05, III. ÚS 171/05, I. ÚS 175/05, I. ÚS 176/05, I. ÚS 177/05, I. ÚS 178/05 aj.) a pro jejich zjevnou neopodstatněnost je odmítal.
Vzhledem k tomu, že od závěrů v nich přijatých nemá důvod se odchylovat, obdobně jako ve věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 176/05, uvádí:
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nasvědčují tomu, že jimi stěžovatelka usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí orgánů státní správy a obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího správního soudu ve věci (stěžovatelkou zpochybňované) aplikace §46 odst. 7 daňového řádu, dle něhož použití uvedeného ustanovení při doměření spotřební daně a daně z přidané hodnoty je dáno ustanovením §320 písm. b) celního zákona, který odkazuje na použití ust. §46 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 6, a 9 daňového řádu. Odstavec 7, který byl ve věci aplikován, tak byl uplatněn zcela v souladu se zákonem. Ustanovení §46 odst. 7 daňového řádu umožňuje správci daně, zjistí-li po vyměření daně, že tato stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečně daň vyměřit ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku a námitky stěžovatelky směřující proti tomu, že rozhodnutí o původním vyměření daně bylo již pravomocné a nebylo zrušeno, jsou nedůvodné.
Ručení dle §260 odst. 1 celního zákona je jedním ze zajišťovacích prostředků, který má posílit možnosti věřitele dosáhnout splnění pohledávky. Vztah případné odpovědnosti mezi stěžovatelkou a deklarantem nemůže oslabovat nárok věřitele (státu). Stěžovatelka jako přímý zástupce (§107 odst. 2 celního zákona) navrhla předmětné zboží k propuštění do volného oběhu ve smyslu ustanovení §105 odst. 4 celního zákona a zavázala se, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu, tedy celní dluh do výše částky uvedené v záruční listině. Skutečnost, že celní dluh byl rozhodnutím v celním řízení vyměřen v nesprávné výši, však nemá na závazek stěžovatelky splnit skutečně vzniklý celní dluh žádný vliv. Ústavní soud má interpretaci institutu ručení uvedenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu za ústavně konformní a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku se všemi námitkami stěžovatelky řádně vypořádal a obsáhle vyložil, proč byl postup celních orgánů v souladu s celním zákonem, může Ústavní soud - při souhlasu se závěry Nejvyššího správního soudu - na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, které jak sama předestřela v ústavní stížnosti uvádí podpůrně, neboť je neuplatnila v předchozím správním řízení a v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud uvádí, že jak vyplývá z jeho konstantní judikatury (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99), námitky, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post), (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998 ) o ústavní stížnosti.
Závěrem je nutno uvést, že Ústavní soud neshledal podobnost se stěžovatelkou namítanou judikaturou Ústavního soudu, a to ani s případem řešeným pod sp. zn. IV. ÚS 460/2000. Námitky stěžovatelky, jimiž se dovolávala právní úpravy Společenství (EU), považuje Ústavní soud za nepřípadné, neboť v době rozhodování nebyla tato úprava na území ČR účinná.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že s ohledem na obsahovou totožnost projednávaných ústavních stížností neshledal důvod k odlišnému posouzení věci a dospěl i v projednávané věci ke shodným závěrům jako ve svých předešlých, shora uvedených, rozhodnutích.
Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů (správních orgánů) všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k uvedeným závěrům byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu